Děvka na útěku

Bylo to někdy v polovině devadesátých let, kdy jsme s kolegou Oldřichem jeli z Liberce z koncertu skupiny Pražský výběr. Byl fajn, takže jsme opouštěli milé severočeské město v dobré náladě. Ani nevím, kdo z nás dvou řekl, že by nás mohla stopnout nějaká pěkná ženská, aby bylo veselo. Bylo to trochu oplzlé přání, ovšem ten neřád nahoře je vyslyšel. Samozřejmě s patřičnou dávkou nadsázky, která je mu vlastní.
Za chvíli, pár kilometrů za Libercem, stála na krajnici poměrně hezká žena. Byla v podstatě polonahá a stopovala. Navíc k sobě spínala ruce a šilhala k nebi, takže nám bylo jasné, že nás prostě potřebuje.
S Oldřichem jsme na sebe mrkli, lehce si v tandemu zaslintali, on prudce zastavil, a protože stopařku předjel, začal couvat tak vehementně, že ji div nesrazil. Bylo to i proto, že se radostně rozběhla vstříc našemu vozu a máchala přitom packama.
Když byla u auta, naklonil jsem se dozadu, otevřel dveře a tak tak stačil ucuknout. Vcelku pohledná stopařka skočila dovnitř takzvanou šipku a ještě v letu poručila: „Zabouchněte a jeďte!“
Oldřich poslech, šlápl na plyn a rychle měl na tachometru padesátku. Jeli jsme totiž ruským vozem žiguli, který nepatřil ani v devadesátých letech k nějakým zásadním rychlíkům.
Chvíli potom bylo ticho, naše stopařka si vzadu cosi mumlala, aby se nakonec nečekaně vztyčila a řekla: „Jsem děvka na útěku, musíte mě zachránit. Jde po mě gang pasáků, honí mě. Chlapi, jakmile za sebou uvidíte červený seat, šlápněte na to. To jsou oni!“
Přítel Oldřich se evidentně vylekal a zesinal, neboť věděl, že jeho žigulík by v honičce se seatem neměl nejmenší šanci. Já se vylekal také, protože jsem věděl, že gangy pasáků jsou vyzbrojeny revolvery a plamenomety, a pokud bychom před nimi případně ujížděli, postříleli by nás nebo upálili.
Aby byl náš strach větší, naše spolucestující přidávala neuvěřitelné příběhy o tom, jak ji členové gangu z dlouhé chvíle mučili, jak ji prznili leckdy během jediné hodiny celé zástupy cizinců z Balkánu, jak ji trestali za neposlušnost a jak se těší na své dvě děti, které má doma někde na Moravě. Nakonec dodala: „Když mě dovezete v pohodě do Prahy a vyhodíte mě na dálnici na Brno, tak vám za odměnu dám.“
V napjaté situaci to byla nabídka vyloženě hnusná. Až do Prahy jsme se třásli před všemi auty červené barvy, a když naše děvka na útěku kdesi u Mladé Boleslavi dodala, že si tou červenou barvou není vlastně vůbec jistá, třásli jsme se v jednom kuse.
Štěstí nám nakonec přálo. Když v Praze na dálnici na Brno vystupovala a my předtím s díky odmítli znovu připomenutý a nabídnutý sex na sklopených sedačkách, ještě se za chvíli otočila a pravila: „A nechcete aspoň pokouřit?“
„Nééé,“ ozvalo se z vozu a Olda na to šlápl. Uháněli jsme padesátkou pryč. Zadní dveře jsem zavíral za jízdy.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)