Mailové rozhovory

Když poloviční cvok Ozzy Osbourne někdy ve druhé polovině devadesátých let slíbil, že poskytne asi deseti českým tištěným médiím exkluzivní rozhovor (což byl sám o sobě protimluv, protože exkluzivní rozhovor může být prostě jenom jeden), vypadalo to jako šance na velké novinářské dílo. Ve všech deseti pečlivě vybraných redakcích vymýšleli nejlepší žurnalisté doby rafinované otázky na zpěváka, který pomáhal stavět historii hard rocku a metalu. Kdyby to totiž dopadlo dobře, mohly v těch rozhovorech přijít na přetřes zajímavé osobní Ozzyho příběhy. Rozhovor se tehdy dělal faxem.
Dopadlo to ale mizerně.
Rozčarování přišlo ve chvíli, kdy onen poloviční cvok odeslal odpovědi na otázky do všech deseti redakcí a všechny šokoval svou drzostí. V lepším případě měly ty odpovědi dvě slova, v horším jedno a v nejhorším šlo jen o jednoslabičný výraz typu „yes“.
Vypadalo to asi takhle:
Otázka: V roce 1838 jste na mezinárodním srazu intelektuálů v Poteči řekl, že za sto let vypukne nějaký válečný konflikt, který bude světu nepříjemný, a prohlásil jste se novodobým Nostradamem. Poté jste dlouze hovořil o vlivu rozpadu kostní dřeně u mrtvých netopýrů na stejnosměrné paření v kulmě poháněné parou. O čem jste tenkrát vlastně hovořil, a lze to aplikovat ještě dnes?
Ozzy: Yes.
Jistě chápete, že po této novinářské prohře nemám rád mailové rozhovory. Pokaždé, když někdo ze zahraničních interpretů odpoví na otázky v duchu Ozzyho Osbourna, přistihnu se, kterak jeho dosavadní mně docela milou tvorbu začínám bytostně nenávidět.
Ještě šílenější jsou ovšem české kapely. Dělal jsem asi před dvěma lety pro měsíčník Rock a Pop rubriku Váš rozhovor. Čtenáři do ní posílali své otázky a já se měl pak sejít s kapelou a otázky jí položit. Některé ale bohužel chtěly dotazy poslat e-mailem, že prý odpoví takto. To jsem si dal.
Důvěrně mohu prozradit, že mezi nimi byli i takoví „borci“, kteří k odpovědím na otázky do hudebního časopisu dělali mrkací smajlíky. To by tedy ta stránka vypadala…
Opravdu mailové rozhovory nesnáším, nemám rád jejich povrchnost a hněte mě, když je mám dělat. Někdy je raději odmítnu.
Na druhou stranu ale existuje člověk, se kterým dělám mailové rozhovory rád. Absolvovali jsme takto asi dva nebo tři a všechny byly ve výsledku dobré a výmluvné. Ten člověk se jmenuje Pepa Bolan, je to kytarista Mandrage a jako jeden z mála muzikantů u nás pochopil, že i mailem lze udělat dobrý rozhovor, ovšem vzhledem k fyzické nepřítomnosti novináře to záleží jen a pouze na dotazovaném.
Chtěl bych mu tímto poděkovat. On vlastně může za to, že mám ještě vůbec nějakou mailovou adresu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)