Partička a kočka s velkou K

Kamarád Milan Steigerwald mě pozval do „svého“ divadla, kterému dal svěží a mému uchu lahodící název Rock Opera. Je v Holešovicích, a Milan mě tentokrát nepozval na jedno z jeho skvělých rockoperních představení, nýbrž na natáčení pořadu Partička. To je ten oblíbený televizní kus, ve kterém neméně oblíbení herci improvizují na dané téma a je to občas velká bžunda, a občas nelichotivá porážka divadelní improvizace na body.
V podstatě jsem byl zvědav na jednu věc. Vždy mě fascinoval ten slovenský moderátor tím, jak upřímně se smál všem těm fórků a polofrkům, které z úst improvizátorů během prezentace vycházely. Mým cílem bylo zjistit, jestli je skutečně tak veselá kopa, anebo jestli jen šikovný televizní střihač mixuje záběry na jeho upřímný řehot tam, kam se mu to hodí, aby děj nepřešlapoval na místě a divák si v teple domova myslel, že zrovna přeslechl fenomenální repliku.
Nic proti Partičce, myslím si, že je to v zásadě dobrý nápad, a když se hercům vede, je to i legrace. Šok mi nicméně připravili přítomní diváci, kteří přišli na natáčení přichystaní od začátku do konce se smát. Navíc k tomu ještě před vypuknutím natáčení dostali pokyn od mého oblíbeného moderátora, a tak nebylo nic jednoduššího, než se smát a smát.
Fungovalo to tak nakažlivě, až jsem měl (možná dokonce oprávněný) pocit, že když se neřechtám a nepopadám za břicho, přišel jsem ze smutné planety. Musím přiznat, že jsem se místy pousmál i tam, kde bych tak ve svém civilním životě nečinil. Abych jako zapadl.
Onen moderátor mě pak přesvědčil, že namísto mateřského mléka pil hned po svém narození mléko vtipné a posléze do něho cpali horem dolem vtipnou kaši, které se dosud nepřejedl. Ano, pořad skutečně tu a tam přerušovaly tupé rány, které byly důsledkem dopadů jeho hlavy v návalu hurónského smíchu na desku stolu. Musím říct, že tomu chlapovi závidím. Bude dlouho na světě.
Zdatným improvizátorem se ale až později, při mém návratu domů, ukázal býti mladý muž, který nastoupil do tramvaje v doprovodu dvou dalších mladíků. Všem mohlo být kolem osmnácti let a už když vlezli do devítky, bylo dusno, protože onen vůdce party ostatní za cosi jebal. Hrcli si na sedačky a on jim nepřestával nadávat za to, jací jsou – cituji – debilové.
Potom udělal pomlku a důrazně pravil: „Víte vy, kdo já jsem? Já jsem kočka.“
Skvělá přezdívka, pomyslel jsem si. Kam se hrabu se svým Nandorem Condorem.
„Jsem kočka,“ řval na ně. „Kočka, kočka, kočka.“
Když to mezi následujícími dvěma zastávkami zopakoval ještě dvacetkrát, došlo mi, že asi není kočka, nýbrž Kočka.
Vysvětlilo to poslušné mlčení jeho druhů a jistě i moc, kterou onen kočka – zřejmě s velkým K – dával najevo.
Třeba jsem se ale mýlil.
Myslel jsem koneckonců na svou divadelní hru a všechno a všechny, které bych k ní potřeboval.



Komentáře [ 1 ]

  • Angela napsal:

    Hah, já mu to jméno stejně nakonec zkomolila a ty mě neopravíš:D

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)