Posmrtná ztuhlost a lékař z Manic Street Preachers

Zázraky se dějí, dokonce se klidně mohou stát v tak obyčejný den, jakým je čtvrtek 22. března letošního roku, tedy dnes.
Ráno jsem po skokovém probuzení (postarala se o ně sbíječka v bytě vedle) zjistil, že můj čtyři týdny bolavějící ukazováček na pravé ruce – tedy prst, který mě v podstatě živí, neboť nepíšu deseti, ale čtyřmi – nejeví známek života. Posadil jsem se k internetu a vygoogloval si, že to, co předvádí, je praktická ukázka posmrtné ztuhlosti. Rozhýbat jej nepřipadalo v úvahu, protože to prostě nešlo, a nechat jej dále vyvádět by se asi rovnalo sebevraždě.
Navštívil jsem tedy svou kliniku a s hrůzou tam zjistil, že jeden ortoped končí na konci března, a tak si vzal dovolenou, druhý ortoped ordinuje pouze v pondělí a ve středu, a třetí ortoped ordinuje dnes od čtyř do osmi večer. Bylo dopoledne, a ten ztuhlý mrzák palčivě bolel (myslím prst).
Vyčkal jsem několik hodin a odebral se ke své obvodní lékařce, která se obětavě pokusila zjistit, jak se věci mají a navrhla léčbu. Když jsem vyšel z její ordinace, kde mě obvykle vítají slovy „Á, pan Špulák, schovejme honem všechny injekce“, zamířil jsem na rentgen. Opět si dovoluji podotknout, že ukazovák zatraceně bolel a hýbal se jen po doprošování.
Než jsem ale vyšplhal do druhého patra kliniky, kde se pracoviště rentgenologů nachází, dostal jsem zprávu. V pondělí v 11.55 hodin bude volat James Dean Bradfield, zpěvák skupiny Manic Street Preachers.
Pokud jde o tuto kapelu, považuji ji za svou osudovou. Někdy ve třiadevadesátém roce jsme v Mnichově dělali rozhovor s později zmizelým kytaristou Richiem Jamesem, a on se při něm mimoděk dloubal nožem ve své kůži na levé ruce. Když tu Manics vystupovali na předávání cen Anděl, věnoval se nám Sean Moore, bubeník. Před dvěma lety na festivalu v Trutnově jsme zase prožili krátké krásné chvíle s Nickym Wirem, baskytaristou kapely. James Bradfield chodil tehdy kolem, ale neprohodili jsme ani slovo, což bylo velkým dílem dáno tím, že mám-li hovořit anglicky, zapomenu ihned všechna slovíčka a začnu koktat. Teď si představte, jak to asi vypadá při telefonickém rozhovoru.
A dnes jsem dostal zprávu, že Bradfield zavolá. Rozumíte? Zavolá on.
V tu chvíli se to stalo. Myslím ten zázrak. Můj bolavý ukazován se hnul. Zprvu mě to vyděsilo, ale pak jsem si uvědomil – a to jsem ukazovákem již hýbal jako o závod, že radost léčí. Ještě konkrétněji, že posmrtnou ztuhlost mého údu vyléčil James Dean Bradfield.
Právě se vrhám na anglická slovíčka a chystám pro Jamese na pondělí jedno překvapení. Řeknu mu v jeho rodné velštině: „Jamesi, vyléčil jsi mi prst. Byl už mrtvý.“
Nevíte někdo, jak se řekne velšsky „mrtvý“? A jak se řekne „prst“?
OK, nevíte. Vygoogluju si to.



Komentáře [ 3 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)