Rozbít si hubu a přežít. Má to smysl?

V sedmé třídě na lyžařském výcviku na Janovičkách u Broumova jsem byl v nejhorším družstvu. Byl tam se mnou ještě spolužák Bachura, který se svým nelyžováním netajil, a několik dívek, které to také s chichotem přiznávaly.
Během následujícího týdne výcviku jsem se nenaučil na lyžích zhola nic. Pamatuji si ale proslov učitele Loudy, který coby vášnivý aktivní sportovec všem účastníkům výcviku, tedy i nám nelyžařům, řekl: „Pamatujte si, i ten nejhorší lyžař na světě alespoň jednou v životě zatouží jet rychle.“
Pane učiteli, zatím se mi to nestalo a nemyslím si, že se to někdy stane. Nepřihodilo se mi to ani na lyžích, ba dokonce ani ve snu, a to v některých poletuju či rovnou létám.
Když jsme s naší lyžařsky naladěnou výpravou dorazili v sobotu (24. 3.) do tyrolského Niederthai, nebyl tu sníh. Měl jsem z toho nelíčenou radost, ale musel jsem se krotit, abych se nestal černou ovcí výpravy hned první den.
Moji přátelé nicméně sníh tušili a vypravili se ho hledat. Bohužel uspěli, byl v údolích. Dnes jsem s nimi tedy vyrazil na běžky. Vyjeli jsme na několik okruhů, na nichž jsem asi pětkrát spadl a pětkrát tím pádem umíral, protože je jasné, že každý pád mohl být poslední.
Nikdy to naštěstí nedopadlo jako před lety, kdy jsem na sjezdových lyžích sjel šusem kopec a skončil v dalekém lese, neboť neovládám um brzdění a svah na té sjezdovce pokračoval až mezi smrky.
Tehdy jsem si natloukl tak zle, že mi několik týdnů, přesněji do splasknutí otoků na hlavě, mé okolí provokativně říkalo Quasimodo. „Hrb sice nemáš, ale ten obličej je peklo samo,“ smála se mi dívka, kterou jsem platonicky miloval a pod zástěrkou přirozeného džentlmenství jí nosil na té horské chatě snídaně až do postele. Bylo to velmi ponižující.
O lyžování se nesmí lhát, a už vůbec ne dívce. Je přitom všeobecně známo, že milující muž, který štve svou budoucí oběť s cílem donutit ji, aby mu podlehla, notoricky lže. Často lže i o sportování. Můj kamarád onehdy své nastávající tvrdil, že jeden čas jezdil jako tréninkový partner sjezdaře Ondřeje Banka. Ta dívka naštěstí byla v obraze a odpověděla mu: „Banka? Ta to asi dobře víš, jaký je to rozbít si hubu. Bank přece obyčejně nedojede do cíle.“
Je ostuda, když pak stojíte se svou vyvolenou na kopci a musíte přiznat, že ho nesjedete, protože lyžovat neumíte a navíc tím sportem bytostně pohrdáte. Výhodu to má tu, že se alespoň ukáže, zda je zájem z druhé strany opravdový.
Pokud není, přinutí vás, abyste jel. Skončí to tak, že si na tom kopci nebo v té stopě rozbijete hubu, o tom není diskuze. Přežijete sice, ale s rozbitou hubou jste Quasimodo, který je všem pro smích. Smysl to tedy nemá žádný.
A neopovažte se s tím opuchlým obličejem nosit komukoliv snídaně do postele. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že není nic trapnějšího, než se nad müsli s jogurtem a horkou kávou usmívat jako idiot a netušit, že vám z rozpraskané rány nad okem pomalu stéká hnis.



Komentáře [ 2 ]

  • petra nýčová napsal:

    :-)))))ty nezklameš. ty tvoje články mě vždycky dostanou. jardo, dík za dnešní počteníčko, potřebovala jsem se odreagovat a :-))))) dík

  • Terez Flint napsal:

    :D jak já to rozumím, minulý víkend jsem se vrátila z takového podobného sportovně laděného víkendu. První den to šlo, druhý jsem měla náběh na angínu a třetí jsem první jízdu dne jela 2 hodiny, jelikož hned co jsem se rozjela jsem zjistila, že všude je led. bohužel jsem to zjistzila až když jsem jela po zádech a brzdila loktem a o německého lyžaře z prudkýho kopce. rozhodla jsem se snowboard zout a jít pěšky, podjely mi nohy a historie se opakovala až na to, bže jsem jela z mnohem prudšiho kopce po zádech s prknem v ruce a brzdila o ceduli nad snowparkem. když jsem to po hodine slezla pesky vsude mozne s padama radsi jsem tu permici prodala:)

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)