Za hrdiny

Hrdinové mé nové knížky A když tě chytím, která je v prodeji od ledna letošního roku, jsou dva bezdomovci. Často se tážete, jakou zkušenost mám s bezdomovím. Odpovídám, že přesně takovou, abych mohl napsat knihu o těch, kteří mají zkušenost mnohem hlubší.
V době před revolucí jsem jako pankáč strávil pár nocí v pražském podzemí. Bylo to dobrodružné, vykouřilo se při tom hodně cigaret, problábolily celé noci, byla v tom i nahá těla, ale dobrý nocleh to nebyl. Někteří moji tehdejší kamarádi vydrželi v útrobách Prahy mnohem déle, jedna zamilovaná dvojice tam hned po narození přinesla svou holčičku a místo v kostele ji křtila bordelem, který v podzemí byl a určitě stále je.
Té tehdejší holčičce je dnes podle mých výpočtů čtyřiadvacet. Je pankačka, nezdraví mě, ale když ji zahlédnu někde na koncertě, vždycky si vzpomenu na její rodiče a mám chuť se zeptat, co s nimi je. Nenašel jsem k tomu zatím odvahu. Tehdejší holčička totiž trochu pouští hrůzu a nerad bych, aby mě propíchla jehlicí, kterou jsem u ní zahlédl za opaskem.
Mým nejbližším bezdomovcem je bývalý soused z našeho domu. Když se mu rozsypala rodina a on si odseděl nějaký ten pátek v lapáku (nevím za co), vzpomněl si na mě a počal mě navštěvovat. Cílem jeho nečekaných návštěv, které se odehrávají třeba i ve čtyři hodiny ráno, je zisk nějakých peněz.
Jednou jsem mu řekl, že když už mu dávám pravidelně stokoruny, mohl by mi na oplátku vyprávět, jak to chodí v bezdomoví. V teplém létě jsme tedy usedly do parku vedle hromádek psích exkrementů (vzbudilo to ve mně vzpomínky na drsné punkové mládí), a on mi vyprávěl o pravidlech, která v pražském bezdomoví platí. Nabyl jsem z toho vyprávění dojmu, že je to v podstatě šikana. Však také slušní bezdomovci zůstávají sami, žijí mimo skupiny s vůdci, případně se houfují leda tak u stanovišť Armády spásy.
Příběh pro knížku A když tě chytím mi vyprávěl bývalý soused v mém domě. Notorický alkoholik, kterého člověk nepotkal jinak než s látkovou taškou plnou plných flašek a smradlavého od spojení potu a chlastu, mě jednou zastavil na chodbě našeho domu a vyprávěl mi v deseti minutách příběh, který se stal kostrou novely A když tě chytím.
Je to už nějaký ten rok. Bohužel jsem si na ten příběh vzpomněl, až když se tento muž loni na jaře uchlastal ve svém bytě k smrti. Nebýt toho, že mu do jeho umírání vesele švitořil program televize Nova, sousedé by si nevšimli podivnosti s osm dnů jdoucím televizním programem z jedné stanice a on by se dál rozkládal na lůžku, kolem kterého byly jenom lahve.
Jeho smrt posloužila jako konec příběhu. Skutečný hrdina té knihy ale možná ještě žije. Zkouším ho najít…



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)