Cesta do Olomouce a zpět: černá pasažerka, mluvka, basketbalové prdy a brutální vražda

Těžko člověk odhadne, co všechno se může stát v jeden den na cestě vlakem do Olomouce a zpět. To, co nyní popíšu, se dělo v pátek (27. dubna), když jsem vyrazil oděn v obleku (ve kterém se necítím dobře) moderovat pořad u příležitosti oslav 20 let Městské policie Olomouc v tamním sále Reduta.
1/ Cestou tam na mě přišla kdesi u Pardubic malá potřeba, leč záchod byl obsazen. Jelikož to tak bylo i dalších patnáct minut, bylo mi jasné, že za dveřmi toalety cestuje černý pasažér. Vzal jsem zkusmo za kliku, a nic. Když jsem to udělal podruhé, vylezla sotva dvacetiletá slečna s provinilým výrazem. Stoupla si do dveří, ustrašeně na mě hleděla a prohrabávala třesoucí se rukou svou skromnou kabelku. Došlo mi, že hledá lístek, stejně tak mi došlo, že ji má bílá košile (sako jsem na sobě neměl) zmátla a ona měla pocit, že jsem průvodčí. Uklidnil jsem ji vlídnými slovy: „Ne, holka, nedávej mi na sebe navštívenku, nezavolám ti. Raději mě nech tiše vymočit.“ Pochopila a ustoupila. Teprve pak se mi v klidu podařilo vykonat to, proč jsem opustil své místo v kupé.
2/ Cestou z Olomouce do Prahy do kupé ke mně a dvěma sličným dívkám (nepatřily ke mně) přistoupil mluvka. Takový ten typ, který je v každé situaci rádobyvtipný a v zásadě vám v jednom kuse vadí, protože plácá nesmysly (něco jako Jaromír Bosák). Nepřekáželo by mi, že mě neustále zatahoval do hovoru a tvrdil, že bychom spolu mohli založit divadelní duo. Vadilo mi, že chudákovi průvodčímu tvrdil, že je z TV Nova z pořadu Skrytá kamera a mě označil za svého kolegu, což zaměstnance drah tak vystrašilo, že odmítl podepsat cokoliv, co by mu ten chlapík podstrčil jako souhlas s uveřejněným nabraných snímků. Věčný herec naštěstí vystoupil v Pardubicích. Nalepil se při tom na jednu ze dvou dívek, která tam vystupovala také.
3/ V Pardubicích místo nich nastoupilo asi padesát fanoušků basketbalového týmu Kolína. Jejich chlapci zvítězili ve čtvrtfinále ligy právě v Pardubicích a postoupili do semifinále, což byl zřejmě historický úspěch, a tak mládež řvala jako pominutá. Bylo s ní ale skvěle, byla slušná. Když si lehce opilí fanoušci „uprdli“, hned se mi omluvili (to bylo v tom smradu vážně milé), a dokonce jako bonus prozradili, v jakých milostných polohách stráví jedna ze sličných slečen ve výpravě noc s jedním z kolínských basketbalistů. No, bylo to dost sprosté… a do toho se v kupé dál vesele prdělo.
4/ V Kolíně místo nich přistoupil obtloustlý muž tmavé pleti, který už jenom svým vzezřením připomínal brutální vraždu. Sedl si naproti mně, povytáhl si tričko k macatým prsům a promačkával si přes kalhoty divoce přetékající pupek. Do toho na mě občas prázdně mrkl a já raději ani necekl. Před Prahou se zeptal: „Praha?“ Já na to, že ano. A on: „Praha?“. Zopakoval jsem, že samozřejmě, a že tam vlak končí. Snědoch se nato zeptal: „Slovák?“ Ujistil jsem ho, že jsem Čech. Když otázku trochu výhrůžně opakoval, já trval na svém. Nakonec se mě zeptal: „Známý?“ Odvětil jsem, že si jsem jist, že známí nejsme. On na to ale: „Známý!!!“ Poprvé za jeho slovem nebyl otazník. Vyskočil jsem, popadl jsem sako i baťůžek a odkvačil jsem pln strachu do jiného vagónu. Nesledoval mě, ale zahlédl mě na hlavním nádraží, když jsem vystupoval. V jeho očích byl jasný vzkaz: „Jedno tě stejně brutálně zabiju!“ Klusal jsem k východu.

Třináct lží české vlády, čili Blbci a prasata běžně lžou!!

Lež první: Programové prohlášení koalice: Nezvýšíme daně, ani odvody na sociální pojištění.
Pravda: A co povodňová daň, zdanění stavebního spoření, vyšší daň z nemovitostí a hlavně zvýšení DPH na 20%? Aktualizováno: nově na 20%, 14% a posléze jednotných 17,5%.
Lež druhá: „ODS v žádném případě nepřipravuje zavedení poplatků ve zdravotnictví“ (Nečas – 21. 5. 2006)
Pravda: Přichází leden 2008 a ODS zavádí regulační poplatky ve zdravotnictví.
Lež třetí: Vláda tvrdí, že už za 30 let se dosavadní důchodový systém zhroutí, protože na jednoho pracujícího bude připadat jeden důchodce.
Pravda: Se zohledněním postupně se prodlužující průměrné délky dožití (a posouvání věku odchodu do důchodu), která se v posledních 20 letech podle demografických studií plynule prodlužuje o tři měsíce za rok, by ale počet lidí v produktivním věku na jednoho člověka v důchodovém věku klesl v příštích šedesáti letech podle demografických propočtů jen nepatrně, a to z 2,9:1 na 2,8:1. Nikoli tedy na 1:1 jak lže vláda. Vyplývá to z expertních propočtů provedených na základě aktualizované prognózy předních českých demografů. (zdroj: Novinky.cz)
Lež čtvrtá: Na celkové pokrytí nákladů důchodové reformy budeme potřebovat až 300 mld. korun
Pravda: Podle finančních expertů by reforma stávajícího prvního (státního) pilíře a stávajících penzijních fondů přišla na sotva desetinu této částky. Přitom výsledky by byly úplně stejné.
Lež pátá: Bez sjednocení DPH na 20% není možné důchodovou reformu provést.
Pravda: DPH nemá s důchodovou reformou absolutně nic společného. Má pouze zajistit odliv peněz do soukromých kapes a největší tunel v novodobé historii. Potřebné náklady na reformu jsou 20 miliard ročně a to by zcela hravě pokryly příjmy ze zisků ČEZ (20 miliard). K dispozici by mohly být i výnosy ze zdanění hazardu (7 miliard), a zavedení progresivní daně (5 miliard). Navíc má vláda ještě v rukávu možnost čerpat z privatizací a hlavně ušetřit okamžitým zprůhledněním státních zakázek, při kterých mizí stále stovky miliard.
Doplněk: Jak se ukázalo, oněch 20% nebylo vůbec nutných a vláda od nich nakonec couvla.
Lež šestá: Dopady DPH zvýšené na 20% vyčíslila vláda na jednoho obyvatele 250 korunami měsíčně.
Pravda: Podle skutečně reálných propočtů však doplatí na reformu každý občan 1100 korun měsíčně.
Lež sedmá: Nečas: Tento stát má nejlepší prorodinnou politiku v Evropě!
Pravda: Ona prorodinná politika pochází téměř celá ještě z let socialistického státu. Novodobé vlády ji pouze mírně upravovaly. Podpora rodin s dětmi se v posledních letech naopak snižuje, neexistuje vůbec žádná podpora absolventů středních a vysokých škol při nástupu do zaměstnání.
Lež osmá: Zavedením dalšího pilíře do důchodového systému, tedy soukromých fondů, do nichž se bude dobrovolně spořit 3% z příjmu, se posílí důchodový systém a vyřeší problém s financováním důchodů v příštích letech.
Pravda: Stane se pravý opak. Průběžný důchodový systém přijde nejméně o 20 miliard korun a vedle nyní existujících penzijních fondů vzniknou další soukromé penzijní fondy, které budou dublovat jejich dosavadní funkci. Do jejich spuštění nalije stát miliardy, ale spořit do nich nikdo nebude. Propad v příjmech důchodového systému to v žádném případě nevyřeší. Naopak, jen jej zvýší.
Lež devátá: Miliardy vybrané na zvýšené DPH půjdou rovnou na penzijní účty.
Pravda: To je v podstatě fyzicky nemožné, protože nelze rozeznat, kolik se vybralo DPH právě za zboží, které bylo dosud ve snížené sazbě. Leda, že by každá takto vybraná koruna navíc dostala speciální nálepku, nebo razítko. A to je blbost.
Lež desátá: Po zvýšení DPH na 20% už vláda žádné další zvyšování daní a odvodů nechystá.
Pravda: Pro kompenzaci snížených odvodů firem o 2 % počítá vláda se zvýšením odvodů na zdravotní pojištění zaměstnanců. Při platu 20 000Kč měsíčně by zaměstnanec odváděl o 400 Kč více na daních za měsíc. Ještě hůře by dopadly nízkopříjmové skupiny obyvatel s platem do 11 000 korun.
Lež jedenáctá: Katastrofální zadluženost ČR, která nás žene na úroveň Řecka (Nečas), jinak slavná řecká lež.
Pravda: Při srovnání skutečné míry zadluženosti v evropském kontextu je na tom ČR nadmíru dobře: ČR 35,6 % HDP, Slovensko 35,7 %, Španělsko 53,2 %, Británie 68,1 %, Portugalsko 76,8 %, Francie 77,6 % Německo 73,2 %, Belgie 96,7 % a ono stále omílané Řecko 115,1 %.
Lež dvanáctá: Neustálé tvrzení vládní koalice, že tento stát zadlužily vlády ČSSD
Pravda: V roce 2007 byl schodek veřejných rozpočtů pouhých 0,6% HDP. K náhlému nárůstu zadlužení došlo díky soustavné likvidaci ekonomiky pravicovými vládami, počínaje tou M. Topolánka. Podívejte se, jak narůstalo zadlužení za vlády pravice. Čísla hovoří za vše:
(zdroj: iDNES)
2008
– Zavedení rovné daně – výpadek příjmů státního rozpočtu 20 mld.
– Snížení daně z příjmu právnických osob z 24% na 21% – výpadek 24 mld.
– Zaveden strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění – výpadek 17 mld.
2009
– Snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20% – výpadek 8 mld.
– Snížení sociálního pojištění zaměstnancům z 8% na 6,5% – výpadek 27 mld.
– Snížení sociálního pojištění zaměstnavatelům z 26% na 25% – výpadek 18 mld.
– Zvýšení slev na sociálním pojištění – výpadek – 18 mld.
2010
– Snížení sociálního pojištění a zvýšení paušálních odpočtů pro živnostníky
– výpadek 22 mld. korun.
To vše mělo snížit cenu práce, nastartovat rychlejší ekonomický rozvoj země a snížit nezaměstnanost. Nestalo se. Právě naopak, státní kasa zchudla o celých 154 miliard korun.
Lež třináctá: Jsme vládou rozpočtové odpovědnosti a nedovolíme další zadlužování tohoto státu (Nečas)
Pravda: Vládě se jen za první dva měsíce letošního roku povedlo docílit doslova historického schodku ve státním rozpočtu. Zatímco loni byl za stejné období (leden-únor) 10.9 mld., letos vyletěl na více než dvojnásobek, tedy na 22.8 mld. To se v historii ještě nikomu nepodařilo, pouze vládě rozpočtové odpovědnosti! (zdroj: Ministerstvo financí)
Staré české přísloví říká: kdo lže, ten krade. Proč by to nemělo platit právě u Nečasovy vlády? Korupci a rozkrádání vidíme přes veškeré sliby na každém kroku. Ministerstva nemají na výdaje, ale všechna rozhazují plnými hrstmi stotisícové odměny kamarádíčkům, kterým páni ministři zajistili na svých úřadech teplá křesílka. Nemocnice nemají na základní zdravotnické pomůcky, ale jejich ředitelé si pořizují paláce za desítky milionů. Školství nemá peníze vůbec na nic, ale zavádí povinné státní maturity za stovky milionů. A tak bychom mohli počítat dál. Není opravdu cosi shnilého ve státě českém?

Zdroj: veřejný internet …. Zapsal Karel ŠLAPOTA, Ostrava – 19. 2. 2012

/Titutek z původního pravdivě a citlivě doplnil Jaroslav Špulák/

Manics: Melodické zpěvy pouličních kazatelů

Svůj v pořadí třetí koncert v České republice absolvovala velšská skupina Manic Street Preachers ve středu ve Velkém sále pražské Lucerny. Přilákala do něho na dva a půl tisíce diváků, historické místo v centru metropole tak zaplnila a nadto příchozím rozdala to nejlepší, co za šestadvacet let existence vymyslela.
Její aktuální turné totiž oslavuje loňské výběrové dvojalbum National Treasures – The Complete Singles. Jsou na něm všechny singly z deseti řadových desek, jež formace vydala, pročež lze v podstatě tvrdit, že příchozím sypala jeden hit za druhým a jedna silná melodie neomylně střídala druhou.
Ano, Manic Street Preachers na počátku devadesátých let dělali čest svému názvu a skutečně měli sílu i image jakýchsi šílených pouličních kazatelů, které trápí sociální nerovnost mezi lidmi a jejichž politické smýšlení je levicové.
Postupem času se ale nervní punkový zvuk písniček z prvního alba Generation Terrorists (1992) proměnil ve vzorný rockový střední proud. Do dalších skladeb vstoupily klávesové či smyčcové plochy a kapela vše spojila třemi poznávacími znaky: naléhavým a současně lkavým zpěvem kytaristy Jamese Deana Bradfielda, jednoznačně čitelnými melodiemi s jasným autorským rukopisem a sociální tématikou v textech, přičemž levicový náhled ve filozofii těchto studentů sociologie přetrval.
Všechny ty charakteristické rysy s sebou v Praze měla, přičemž nejpřesvědčivější byl pěvecký projev Bradfielda. Přestože od dob, kdy nahrával první alba, již notný čas uplynul, jeho hlas zůstal nezměněný.
V Praze navíc zpíval intonačně naprosto bezchybně. V jednu chvíli mu vokální part zkazil koncertní kytarista Wayne Murray, jenž jezdí s Manics po světě již šestý rok a svou hrou zhutňuje party kytar. Jinak ovšem patřila vokální stránka koncertu k pevným jistotám, bez ohledu na to, že mnohé pasáže byly součástí takzvaných zvukových podehrávek.
Díky nim vystoupení umocnily nejenom zpěvy, ale i další doprovodné a pro některé skladby nedílné zvuky včetně smyčcových partů v písničkách A Design For Life, Everything Must Go nebo (It’s Not War) Just The End Of Love. Celkově to znamenalo, že koncertní zvuk kapely byl rázný, v popovějších skladbách měl pak tendenci vystavovat na odiv svůj rockový grunt.
Manic Street Preachers zařadili do programu dost písniček ze svého prvního alba Generation Terrorists, od jehož vydání uplynulo v únoru dvacet let. Skladby Motorcycle Emptiness, You Love Us, Love’s Sweet Exile či Little Baby Nothing vykazovaly i ve svém současném provedení prvky punkové syrovosti, která byla vlastní jejich původním studiovým verzím. Nutno ale přiznat, že jim čas trochu ubral na naléhavosti, tím spíš, když sama kapela v rozhovorech tvrdí, že ne za všemi prohlášeními v textech z uvedeného alba stále stojí.
Škoda také, že v duetech You Love Alone Is Not Enough a Some Kind Of Nothingness nezpívali z předtočeného záznamu ti, kteří ve studiové verzi hostují, tedy Nina Perssonová z The Cardigans, respektive Ian McCulloch ze skupiny Echo And The Bunnymen. Technologie by to bez potíží umožnila a skladby by v obou případech dostaly příznačnější ráz.
Přesto odehráli Manic Street Preachers na skromně vyzdobeném pódiu v Praze povedený koncert. Se závěrečnou If You Tolerate This Your Children Will Be Next se rozloučili a žádný přídavek se už nekonal. Nebylo to prázdné gesto, tahle kapela na svých koncertech nepřidává. I proto zaznělo bezmála pětadvacet skladeb.

Manic Street Preachers
Velký sál Lucerny, Praha, 25. dubna 2012
Hodnocení 80%

(Tato recenze vyšla 26. dubna na Novinkách.cz a o den později v deníku Právo)

Tak bod G už zase existuje

Erotogenní zóna ve vagíně žen zvaná bod G, o jejíž existenci se desítky let vedou tvrdé spory, je už opět anatomickou skutečností. Tvrdí to tedy alespoň američtí vědci na základě výsledků pitvy vnitřní stěny vagíny zemřelé třiaosmdesátileté ženy.
Přitom jsem někdy loni měl na těchto stránkách příspěvek o tom, že jiní vědci v jiné zemi existenci bodu G vyloučili, a to jednou provždy. Vtipkoval jsem tehdy trochu hloupě o tom, že podle dalších zpráv bude možné bod G zakoupit v obchodech a nově i v supermarketech. Nalepit si ho pak bude možné kamkoliv, třeba do podpaždí, k menisku, na tenisovou raketu anebo módně na čelo.
Myslel jsem si, že diskuze kolem bodu, který nakonec stejně vždycky někdo někde najde, skončila. Mýlil jsem se ale, je tu nová studie.
Podle výsledků, které američtí vědci zveřejnili, drastická pitva nebohé třiaosmdesátnice ukázala přítomnost bodu G, který má podobu dobře ohraničené malé dutiny. Pokud to nebyla zbytnělá bradavice, nachází se onen inkriminovaný bodík v zadní části perineální membrány, a to 16,5 milimetru od horní části ústí močové trubice. Její bod G byl dlouhý 8,1 milimetru, široký od 3,6 do 1,5 milimetru a vysoký 0,4 milimetru, což by odteď mohly být míry udávající ta nejsolidnější čísla v tomto oboru.
Šéfredaktor časopisu Journal of Sexual Medicine, který výsledky výzkumu zveřejnil, poznamenal, že tento výzkum založený na jediném mrtvém těle pouze rozšiřuje řadu studií o sexuální anatomii žen.
Dodejme, že o existenci bodu G se poprvé zmínil v roce 1950 doktor Ernest Gräfenberg (nebyla to tedy spolužačka Daňková, jak jsem si dlouho myslel). Popisuje se jako mimořádně citlivá erotogenní zóna, která se nachází na přední stěně vaginy. Jistá Romka jej prý ale v alkoholickém opojení našla doma pod stolem a nejmenovaná obyvatelka balkánského státu jej zase omylem spolkla a čeká, až se útrobami dostane ven.
Je velice pravděpodobné, že příště se bod G najde při pitvě muže a poté při pitvě samičky pakoně bahenního. Je to velké téma…

Chuck Palahniuk není Madison Spencerová

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
Hlavní hrdinka a vypravečka, třináctiletá Madison Spencerová, se prý předávkovala marihuanou a skončila v pekle. Není ani tak podstatné, že to s tím předávkováním bylo trochu jinak, důležité je, že peklo je pro ni odporné i fascinující zároveň.
Její rodiče jsou celebrity z filmového průmyslu, a když ještě žila, milovali ji tak vehementně, až jí to bylo nepříjemné. A aby nebyla sama, adoptovali pro ni tu a tam někde ve světě bratříčka nebo sestřičku. Co na tom, že caparta většinou kvůli jeho neschopnosti adaptovat se vrátili tam, odkud byl doručen. Bývalí přívrženci hnutí hippies reprezentují smetánku s mizernou minulostí, za jejímž chováním není pražádná odpovědnost, jenom řeči a gesta.
Jak je podle Palahniuka v pekle? Rozhodně to není žádný med, zejména ne v blízkosti Oceánu promarněného spermatu nebo Velké střepové pláně. Také tam ale není nuda, i práce se najde.
Pokud je ten, kdo se do pekla dostal, závislý na svém egu, bude skřípět zuby. Jestliže se mu ale podaří vzdát se veškeré naděje tak, jako se to povedlo Madison, může se mít dobře, zejména v oblasti telemarketingu nebo pornografie. A potká zajímavé lidi, například Charlese Darwina nebo Kateřinu Medicejskou.
Palahniuk je výtečný vypraveč, satirik i glosátor, a rád škádlí vše svaté a obvyklé. Jeho třináctileté dítko vypráví hned několik příběhů, v nichž ironicky vzpomíná na luxusní život svých rodičů (přitom často cituje jejich životní moudra), snaží se pochopit (a to úspěšně) absurdity bytí v pekle a ještě dovede zcela přesvědčivě vykreslit tamní atmosféru hnusu i nečekané moderny. Výtečně napsané jsou Madisoniny monology o smrti i dialogy s těmi, kteří se do pekla za své prohřešky po smrti vydají (to ona přesně ví).
Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.
Všechna tahle literární nádhera má ale háček. Palahniuk v ní zůstal padesátiletým autorem, mužem širokého rozhledu a ironického šklebu. To, co v knize vložil do úvah své hrdinky, by třináctiletá dívka sotva kdy řekla a vymyslela.
Pravda, může mít patřičný odstup od smutných i komických situací, které zažila během života, může mít vypravěčský dar, aby tak plasticky popsala třeba svůj střet s Adolfem Hitlerem v pekle. Sotva by ale vyrazila do oblasti neobyčejných filozofických úvah, které mají hlavu, patu a mezi tím i tělo.
Chuck Palahniuk zůstal v této skvělé knize Chuckem Palahniukem. Není Madison Spencerovou.

Chuck Palahniuk: Prokletí
Odeon, překlad Richard Podaný, 224 stran, 249 Kč
Hodnocení 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. dubna 2012)

The Ting Tings na stejném místě

Britští The Ting Tings vydali své první album We Started Nothing před čtyřmi lety. Bylo to tehdy jako malá ostrovní indiepopová revoluce, i když rychlá sláva dvojice Katie White a Jules de Martino stála především na hitu That’s Not My Name, možná i na povedené skladbě Be The One.
Toť bylo ale vše. The Ting Tings pobrali řadu cen, vyslechli spoustu komplimentů a hráli, kde se dalo, včetně festivalu Glastonbury. Nyní se hlásí s novým albem a potvrzují na něm, že vlastně nic nového nedovedou.
Ne že by to byla podmínka pro vznik druhé desky, nicméně kapela vystupující z undergroundu a směřující k popu zpravidla své písně tříbí až do podoby, která následně vyhovuje masovému publiku. Tandem The Ting Tings tak nicméně neučinil. V podstatě dramaturgicky okopíroval svůj debut a jedinou změnou je, že „dvojka“ je o něco barevnější.
Silných skladeb na počinu však mnoho není. Hang It Up je syrová popová alternativa se zajímavým melodickým kouzlem, Hit Me Down Sonny příjemná kompozice s náznakem popové progrese, One By One nepokrytě koketuje s tanečními rytmy, Help je chytrá akustická balada. Přesto na počinu nejsou písně, které by předčily ty z debutu.
The Ting Tings si udrželi osobitost. Neposunuli ji však dále.

The Ting Tings: Sound From Nowheresville
Sony Music, 34:08
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. dubna 2012)

Šprcky pro prase

Ne, netěšte se. Ač tomu název příspěvku napovídá, nebudu psát ani o Bártovi, ani o Kalouskovi, Nečasovi, Bémovi, Langrovi, Topolánkovi, Zemanovi, ba dokonce ani o Kykyně, jak hošani říkají současnému (ale naštěstí už ne dlouho) prezidentovi Kocourkova. Měl jsem jen před časem nával chuti pomoci mladému hochovi s jeho sexuálním apetitem.
Obrátil se na mě nejmenovaný mladý známý, že mu stud nedovolí zakoupit si v obchodu prezervativy, nicméně den, kdy má potvrdit své právo být se svou notoricky dychtivou přítelkyní dále, se blíží. Jako správný protřelý romantik jsem jako předkrm k jeho uším pohodil pár chlapských rad a pak jsem se nabídl, že mu pro prezervativy rád skočím. Zmodral radostí, a když se z toho štěstí vzpamatoval, strkal mi stokorunu, kterou na mámě vyprosil na kino.
„Ponech si ji, hochu, bude ti dobrá na čůčo,“ pravil jsem otcovsky a ke svému dobrému skutku jsem si zkušeně vybral obchod staré známé Vietnamky.
Vešel jsem dovnitř, očima nalezl místo, kde se kondomy značky Durex leskly ve své novotě, intuitivně jsem sáhl po té dražší sérii a podstrčil ji Vietnamce k namarkování. Ona na výrobek chvíli hleděla, a pak zvedla hlavu a začala se divoce smát.
„Stalo se něco?“ zeptal jsem se bez obvyklé sebedůvěry.
Vietnamka se ale stále smála, vlastně se při tom popadala za cejchu. Při tom shrábla stokorunu, kterou jsem měl připravenou, a než ji zasunula do své kasy a sáhla po částce patřící mně, byl jsem pryč. Musím uznat, že to byla pekelná ostuda, i když před svým mladým kamarádem jsem přirozeně zase nahodil správnou rockerskou pózu, vsunul jsem mu balíček prezervativů do ruky a zavelel: „Znič ji!“
Přestože to byla nepříjemná zkušenost, není to nic proto mému známému, seriálovému herci. Ten si takhle jednou také zašel zakoupit balíček voňavých kondomů. Vybral si jahodovou příchuť a položil ji k pokladní k namarkování. Statná žena asi ve věku padesáti let – s postavou, která by jí prý dovolila vést na olympiádě družstvo českých dřevorubců – zvedla hlavu a mužným hlasem vyřkla: „Prase!!“
Kamaráda nenapadlo nic lepšího, než vzít nohy na ramena a z drogerie utéci.
Když si potom celý ten karambol analyzoval, dospěl k závěru, že to oslovení přišlo za jeden lapsus, který jím ztvárněná postava v seriálu udělala.
No, nevím, nevím…

Anna K a radost z každého okamžiku u mikrofonu

Anna K je zpátky. V úterý večer odstartovala v Hlinsku turné k loňskému albu Relativní čas. Jde o její první turné poté, co jí loni lékaři úspěšně vyléčili nádor v prsu, který jí byl diagnostikován v roce 2010.
Od první chvíle bylo patrné, jak moc se na koncert těšila a jak moc líčí i na další koncerty. Když v jednu chvíli přítomným pěti stovkám diváků sdělila, že vůbec netuší, co pro ni možnost být na pódiu znamená, bylo to sice lehce patetické, leč současně zcela upřímné.
Anna K se totiž během hodinu a čtyřicet minut trvajícího vystoupení dobře bavila. Když udělaly ona nebo kapela chybu, bez skrupulí to přiznala a omluvila se. Jakmile se přihodila nějaká drobnost, omluvně se pousmála, a když vše fungovalo podle představ, usmívala se proto, že jí to dělalo radost. Mimoděk diváky informovala i o tom, který písnička je jak náročná, které skladby jsou z nového alba a jaké patří k těm starším.
Loňská listopadová novinka Relativní čas, jež prý vznikala pět let, byla v koncertním setlistu zastoupena výrazně. Zazněly z ní skladby Holka modrooká, Velký srdce, Mezi kostmi, Tamaryšek, Mládě netopýra, Moudřejší než noc i vrchol koncertu, melodicky silná, atmosférou nezměrně naléhavá a pěvecky náročná Píseň o slzách, kterou pro Annu K napsal a otextoval Robert Kodym.
Z evergreenů nechyběly mimo jiné Večernice, Večírek, Nelítám nízko, Noc na zemi či Nebe, které uzavřelo základní část koncertu, aby si posléze diváci vytleskali dva přídavky.
Anna K byla v dobré pěvecké formě a potvrdila pověst, která ji jako zpěvačku předchází. Drobné chyby, které lze přičíst na vrub skutečně živého koncertu či momentálně nedobrého odposlechu, s přehledem odsunul do ústraní jistý pěvecký výraz, jenž koncertu dominoval. S chutí se pouštěla do složitých a vysokých pasáží některých písniček, stejně tak s chutí koketovala v dvojlasech se skvělým Pavlem Bohatým, jenž v kapele jinak obstarává klávesové party.
Za zmínku jistě stojí muzikálnost celé formace, pevné jistoty, o kterou se zpěvačka již řadu let opírá. Možná jen v Hlinsku setlistem příliš uháněla, a tak ji musela trochu přibrzdit, aby se mohla nadechnout k prezentaci další skladby.
Koncert Anny K měl dvě roviny. Nabídl dobré poprockové písničky znamenité zpěvačky, která svou výsadní pozici na české scéně mnohokrát obhájila a v dalších měsících znovu obhájí. Především ale znamenal návrat ženy, jež upřímně prožívá každou chvíli u mikrofonu, a viditelně se raduje z každé minuty, kterou stráví zpěvem.
V obou ohledech to bylo velmi silné.

Anna K
Multifunkční centrum, Hlinsko, 17. dubna 2012
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. dubna 2012)

Nesprávný most

V dobách, kdy jsem ještě chodil třikrát i vícekrát denně venčit svou bíglici Dez, tedy před nějakými osmi lety, jsem při tom úkonu poznal řadu zajímavých i nezajímavých lidí.
Herec Luděk Sobota, který bydlí nedaleko, venčíval svého psa na trochu jiném místě, ale když jsme se potkali, tak z toho byl rozhovor do novin a ještě poklona za to, jak má svého psa slušně vychovaného.
Šéf ochranky Viktor venčíval dva statné bojové psy tam u nás. Když tito mě a mou malou fenku zmerčili, spustili takový povyk a táhli svého velitele k cíli tak nezměrnou silou, že bylo i pro ateistu na místě se modlit. Nakonec se ukázalo, že jsou nesmírně mírumilovní, s mou fenkou si hráli a příště už se ona hrnula k nim, byť pro jistotu trochu poddaně.
Psi spisovatele Ondřeje Neffa byli agresivní, nevychovaní a běhali po parku bez vodítka. Když nějakého jiného psa napadli, Neff se ještě na jeho majitele agresivně urval, protože byl jistě přesvědčen, že nejenom park na Smíchově, ale celý svět je jeho a sedí na zadku z jeho názorů a knih. Nebyla to pěkná setkání.
Zajímavou postavou byla paní, která se zprvu chovala mile, ale posléze začala při našem střetnutí nahlas uvažovat o sebevraždě. Říkala mi, že situace v zemi na ní dopadá tak neblaze, že asi skočí z mostu. Zprvu jsem jí to rozmlouval, ovšem později byly její nářky tak silné, že jsem už na nějaké rozmlouvání neměl sil.
Nakonec skočila. Neučinila tak ale z mostu Nuselského, tedy tzv. mostu sebevrahů, nýbrž z jednoho nadjezdu na Smíchově. Její pokus spáchat sebevraždu skokem z necelých tří metrů dopadl neslavně – zlomila si nohu.
Když jsem ji pak asi po čtvrt roce při venčení potkal, o skoncování se životem už nehovořila. Občas jen zanaříkala, že ji bolí noha a dost – zvláště nad ránem – pokulhává.

P.S.: Dnes je sobota 21. dubna. Na Václavském náměstí se koná protivládní demonstrace. Bezvýhradně ji podporuji!!!

Vlídná noc Michala Hrůzy

Noční album Michala Hrůzy není ani tak ponuré, jak by se mohlo zdát, jako spíš vlídné. Přináší nicméně vážnější textová témata a volnější tempa písní.
Skladby Ukolébavka a Myslel jsem si, že je to láska nejsou z Hrůzovy autorské dílny. Ta první do ní přesto zapadá svou atmosférou, kterou dostala při nahrávání.
Coververze písně skupiny Mňága & Žďorp je ale na albu navíc, nesluší mu. Jako předělávka dobré písně platí spíše za průměr a svědčí o tom, že na některé by se prostě nemělo sahat s pochybným záměrem změnit je či zlepšit.
Mnohem silnější je Hrůza v písničkách Intuice, Namaluj svítání, J.P., Laura Palmer nebo Stůj. Reprezentují jeho obvyklou uměleckou parketu, je v nich výrazný jako zpěvák, čitelný jako vypravěč a sebejistý v přednesu.
Duet s Anetou Langerovou Plamen patří ke skladbám, které skvěle zafungují po několikátém poslechu, aby se pak staly nedílnou součástí repertoáru obou. Ponurá Slunce bylo krásné zastihuje Hrůzu v až depresivní poloze, která víc než pro jeho autorský plezír je důležitější pro poselství alba. Stojí téměř na konci a síla noci v ten moment graduje.
Koncepční deska je vždy trochu riskantní krok. Tato ale není otrocky vázána na příběh, což Hrůzově autorské svobodě vyhovuje. I proto stvořil povedenou písničkovou sbírku, která se dobře poslouchá anabízí témata k diskuzím.

Michal Hrůza: Noc
Universal Music, 40:23
Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. dubna 2012)