Cesta do Olomouce a zpět: černá pasažerka, mluvka, basketbalové prdy a brutální vražda

Těžko člověk odhadne, co všechno se může stát v jeden den na cestě vlakem do Olomouce a zpět. To, co nyní popíšu, se dělo v pátek (27. dubna), když jsem vyrazil oděn v obleku (ve kterém se necítím dobře) moderovat pořad u příležitosti oslav 20 let Městské policie Olomouc v tamním sále Reduta.
1/ Cestou tam na mě přišla kdesi u Pardubic malá potřeba, leč záchod byl obsazen. Jelikož to tak bylo i dalších patnáct minut, bylo mi jasné, že za dveřmi toalety cestuje černý pasažér. Vzal jsem zkusmo za kliku, a nic. Když jsem to udělal podruhé, vylezla sotva dvacetiletá slečna s provinilým výrazem. Stoupla si do dveří, ustrašeně na mě hleděla a prohrabávala třesoucí se rukou svou skromnou kabelku. Došlo mi, že hledá lístek, stejně tak mi došlo, že ji má bílá košile (sako jsem na sobě neměl) zmátla a ona měla pocit, že jsem průvodčí. Uklidnil jsem ji vlídnými slovy: „Ne, holka, nedávej mi na sebe navštívenku, nezavolám ti. Raději mě nech tiše vymočit.“ Pochopila a ustoupila. Teprve pak se mi v klidu podařilo vykonat to, proč jsem opustil své místo v kupé.
2/ Cestou z Olomouce do Prahy do kupé ke mně a dvěma sličným dívkám (nepatřily ke mně) přistoupil mluvka. Takový ten typ, který je v každé situaci rádobyvtipný a v zásadě vám v jednom kuse vadí, protože plácá nesmysly (něco jako Jaromír Bosák). Nepřekáželo by mi, že mě neustále zatahoval do hovoru a tvrdil, že bychom spolu mohli založit divadelní duo. Vadilo mi, že chudákovi průvodčímu tvrdil, že je z TV Nova z pořadu Skrytá kamera a mě označil za svého kolegu, což zaměstnance drah tak vystrašilo, že odmítl podepsat cokoliv, co by mu ten chlapík podstrčil jako souhlas s uveřejněným nabraných snímků. Věčný herec naštěstí vystoupil v Pardubicích. Nalepil se při tom na jednu ze dvou dívek, která tam vystupovala také.
3/ V Pardubicích místo nich nastoupilo asi padesát fanoušků basketbalového týmu Kolína. Jejich chlapci zvítězili ve čtvrtfinále ligy právě v Pardubicích a postoupili do semifinále, což byl zřejmě historický úspěch, a tak mládež řvala jako pominutá. Bylo s ní ale skvěle, byla slušná. Když si lehce opilí fanoušci „uprdli“, hned se mi omluvili (to bylo v tom smradu vážně milé), a dokonce jako bonus prozradili, v jakých milostných polohách stráví jedna ze sličných slečen ve výpravě noc s jedním z kolínských basketbalistů. No, bylo to dost sprosté… a do toho se v kupé dál vesele prdělo.
4/ V Kolíně místo nich přistoupil obtloustlý muž tmavé pleti, který už jenom svým vzezřením připomínal brutální vraždu. Sedl si naproti mně, povytáhl si tričko k macatým prsům a promačkával si přes kalhoty divoce přetékající pupek. Do toho na mě občas prázdně mrkl a já raději ani necekl. Před Prahou se zeptal: „Praha?“ Já na to, že ano. A on: „Praha?“. Zopakoval jsem, že samozřejmě, a že tam vlak končí. Snědoch se nato zeptal: „Slovák?“ Ujistil jsem ho, že jsem Čech. Když otázku trochu výhrůžně opakoval, já trval na svém. Nakonec se mě zeptal: „Známý?“ Odvětil jsem, že si jsem jist, že známí nejsme. On na to ale: „Známý!!!“ Poprvé za jeho slovem nebyl otazník. Vyskočil jsem, popadl jsem sako i baťůžek a odkvačil jsem pln strachu do jiného vagónu. Nesledoval mě, ale zahlédl mě na hlavním nádraží, když jsem vystupoval. V jeho očích byl jasný vzkaz: „Jedno tě stejně brutálně zabiju!“ Klusal jsem k východu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)