Chuck Palahniuk není Madison Spencerová

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
Hlavní hrdinka a vypravečka, třináctiletá Madison Spencerová, se prý předávkovala marihuanou a skončila v pekle. Není ani tak podstatné, že to s tím předávkováním bylo trochu jinak, důležité je, že peklo je pro ni odporné i fascinující zároveň.
Její rodiče jsou celebrity z filmového průmyslu, a když ještě žila, milovali ji tak vehementně, až jí to bylo nepříjemné. A aby nebyla sama, adoptovali pro ni tu a tam někde ve světě bratříčka nebo sestřičku. Co na tom, že caparta většinou kvůli jeho neschopnosti adaptovat se vrátili tam, odkud byl doručen. Bývalí přívrženci hnutí hippies reprezentují smetánku s mizernou minulostí, za jejímž chováním není pražádná odpovědnost, jenom řeči a gesta.
Jak je podle Palahniuka v pekle? Rozhodně to není žádný med, zejména ne v blízkosti Oceánu promarněného spermatu nebo Velké střepové pláně. Také tam ale není nuda, i práce se najde.
Pokud je ten, kdo se do pekla dostal, závislý na svém egu, bude skřípět zuby. Jestliže se mu ale podaří vzdát se veškeré naděje tak, jako se to povedlo Madison, může se mít dobře, zejména v oblasti telemarketingu nebo pornografie. A potká zajímavé lidi, například Charlese Darwina nebo Kateřinu Medicejskou.
Palahniuk je výtečný vypraveč, satirik i glosátor, a rád škádlí vše svaté a obvyklé. Jeho třináctileté dítko vypráví hned několik příběhů, v nichž ironicky vzpomíná na luxusní život svých rodičů (přitom často cituje jejich životní moudra), snaží se pochopit (a to úspěšně) absurdity bytí v pekle a ještě dovede zcela přesvědčivě vykreslit tamní atmosféru hnusu i nečekané moderny. Výtečně napsané jsou Madisoniny monology o smrti i dialogy s těmi, kteří se do pekla za své prohřešky po smrti vydají (to ona přesně ví).
Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.
Všechna tahle literární nádhera má ale háček. Palahniuk v ní zůstal padesátiletým autorem, mužem širokého rozhledu a ironického šklebu. To, co v knize vložil do úvah své hrdinky, by třináctiletá dívka sotva kdy řekla a vymyslela.
Pravda, může mít patřičný odstup od smutných i komických situací, které zažila během života, může mít vypravěčský dar, aby tak plasticky popsala třeba svůj střet s Adolfem Hitlerem v pekle. Sotva by ale vyrazila do oblasti neobyčejných filozofických úvah, které mají hlavu, patu a mezi tím i tělo.
Chuck Palahniuk zůstal v této skvělé knize Chuckem Palahniukem. Není Madison Spencerovou.

Chuck Palahniuk: Prokletí
Odeon, překlad Richard Podaný, 224 stran, 249 Kč
Hodnocení 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. dubna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)