Mandrage jsou skutečně v laufu

Když skupina Mandrage získala v březnu cenu Anděl pro nejlepší kapelu loňska, vyvolalo to řadu otazníků. Nenápadná plzeňská formace nepatřila k „papírovým favoritům“ ani poté, kdy se českým éterem vítězoslavně toulal její hit Šrouby a matice, jenž navázal na popularitu Františkových Lázní.
Ve čtvrtek večer čtveřice křtila své listopadové album Moje krevní skupina v pražském Lucerna Music Baru. Bylo vyprodáno, tedy nějaká tisícovka především mladých fanoušků, a více než hodinový set potvrdil, že česká hudební scéna má další pozoruhodný úkaz.
Pamatuji si koncerty, které Mandrage v minulosti nevyšly. Po jedenácti letech existence je ale tahle pracovitá formace ve skvělé formě. Nejenom že zní na pódiu nesmírně přesvědčivě, ale přináší vizuálně i dramaturgicky profesionálně připravenou i odvedenou podívanou, která jednoduše baví.
Muzikanti mají jednotný slušivý černo-červený oblek, který koresponduje s posledním albem. Každý má před sebou jednoduchý stupínek, na nějž může co chvíli vyskočit a pozdravit diváky. Za pódiem je plátno s vtipnou fotografií dívky s injekční stříkačkou a pátý koncertní člen – klávesista má své dva nástroje ve výšce kolenou, takže když hraje, vypadá to efektně.
Vedle vizuální složky bylo podstatné to, že měl koncert spád. K prodlevě došlo jen ve chvíli, kdy kytaristovi Bolanovi na chvíli vypověděl službu nástroj.
Zpěvák Vít Starý neplácá do mikrofonu nesmysly, naopak jeho nečasté promluvy k divákům mají úvod i pointu. Nadto měl koncert čistý zvuk a skvěle do něho zapadly bubenické sólo nebo až diskotékové vsuvky.
Mandrage mají navíc hity (Šrouby a matice, Františkovy Lázně, Hledá se žena) a napsali i řadu jiných povedených poprockových písniček.
Pravda, možná je Starý nepříliš charismatický zpěvák (zato ale mimořádně snaživý) a některé texty vykazují kvalitu gymnaziálních říkanek. Mandrage jsou nicméně nenápadná kapela, která se pílí a smyslem pro detail vyšvihla ve skvělou koncertní akvizici.

Mandrage
Lucerna Music Bar, Praha, 12. dubna 2012
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. dubna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)