Team zvládl dobře až finále

Přes čtrnáct tisíc diváků přišlo v úterý večer do pražské O2 Areny, aby si s martinskou skupinou Team připomnělo třicet let její existence a obdrželo od ní ošatku hitů, kterou tato česko-slovenská legenda prokazatelně disponuje.
Měl to být večer plný radosti a dobré muziky. Nakonec ale kapela nezapřela svůj věk, na pódiu působila místy unaveným dojmem a některé její písničky nevykazovaly tušenou nadčasovost – jinak jistě myšlenku, s jakou přicházely v osmdesátých a devadesátých letech minulého století na svět.
Pětice (bez zřejmě nemocného Milana Dočekala) začala koncert s obrovskou sebedůvěrou. Což o to, skladby Mám na teba chuť a Prievan v peňaženke patří v její diskografii k nejlepším, a jestliže si při nich „dorovnával“ zvuk, byla to přirozená součást koncertu.
Potom ale zpěvák Pavol Habera počal vypouštět proud slov, z nichž se během následujících chvil vyklubalo poděkování sponzorům nebo přemlouvání kameramana, aby zabral kytaristu Dušana Antalíka a lidé se tak mohli přesvědčit, že „s vlasy nikdy neměl problém“.
Bylo to zdlouhavé a společně s překvapivým zařazením pěti pomalých či volných skladeb za sebe hned v první části večera to napomohlo k tomu, že koncert poměrně dlouho postrádal spád a potřebnou jiskru. Dalo by se dokonce říct, že v první části hudbu porazily hezké světelné efekty a působivá projekce.
Muzikanti postrádali drive a vypadalo to, že jen dělají svou práci. Pro zjednodušení celého koncertního příběhu vyzval Habera před písničkou Nároční sedící diváky, aby si stoupli a skákali do rytmu, protože k tomu skladba přímo vybízí.
Stalo se, a Team by se mohl pochlubit, že „zvedl“ halu na nohy už v první části večera. Ve skutečnosti to však byl příkaz, který vydržel jen tu jednu písničku. Po ní si lidé v ochozech zase sedli a čekali na další příležitost vstát.
Kapela nicméně i ve střední části koncertu dál servírovala skladby, jejichž aranže i provedení odpovídaly česko-slovenskému rocku osmdesátých, v lepším případě devadesátých let, a žádoucí porci energie aby pracně pohledal.
Ta se dostavila až ve finále, kdy už Team sázel jeden hit za druhým (Dávne lásky, Je to vo hviezdach, Malá nočná búrka či Lietam v tom tiež) a publikum konečně přirozeně vstalo, aby si mohlo užít dávky známých hitů. To byl ostatně důvod, proč do haly dorazilo.
Habera je dobrý zpěvák, a když mu pomohli kolegové s vokály, bylo to velmi přesvědčivé. Muzikanti svou profesi ovládají, některá kytarová sóla Dušana Antalíka byla dokonce příjemně barevná a rockově poctivá.
Po třiceti letech ale působil Team trochu jako rutinérská kapela, která si přišla na pódium zavzpomínat.
Mnohem lepší by přitom bylo, kdyby si přišla zařádit jako kdysi.

Team
O2 Arena, Praha, 29. 5. 2012
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla 30. května 2012 na Novinkách.cz)

Když hošan z Metalliky nemá prachy

Kytarista Metalliky Kirk Hammet žije již drahně let mimo realitu. Médiím si proto zcela vážně postěžoval, že si nemůže dát dvouleté pracovní volno, naopak musí spolu s ostatními členy kapely hrát a hrát, pořád dokola. Důvod? Klepe na hranici hvězdné chudoby.
Kirk vysvětlil, že současný stav hudebního průmyslu je tak alarmující, že si on, mistr světa, nemůže dovolit dvouleté prázdniny bez příjmů. A že si je v minulosti mezi turné a nahráváním nových desek setsakra dopřával.
„Ty dvouleté cykly už neexistují. Kdysi jsme si je mohli dovolit, protože na naše konta neustále chodily nějaké tantiémy. Teď vydáme album a výplata přijde ani ne čtvrtinová. Navíc chodí tak maximálně dvakrát do roka, zatímco v minulosti přicházela každé tři měsíce,“ pláče chudák Hammett.
Pro srovnání uveďme, že svého slavného „černého alba“ prodala Metallica 28 milionů kusů. Posledního počinu alba Death Magnetic (2008) dosud 4,5 milionu kusů. V letech 2010 až 2011 ale například jen na koncertech vydělala 160 milionu dolarů.
Abych nezapomněl, postěžovala si mi nedávno jedna samoživitelka, že také nemá peníze. Stará se o dítě, chodí na brigády, bere si práci domů, a když se měsíčně dostane na osm tisíc korun a pomohou jí i rodiče, je v pohodě. O žádných dvouletých prázdninách nemluvila, protože je nikdy neměla. Rozhodla se ale, že to zvládne.
Tak snad to zvládne i Kirk.

Marná snaha Garbage

Sedm let trvalo, než americká poprocková kapela Garbage nahrála a vydala nové album. Jmenuje se Not Your Kind Of People a je páté studiové v její diskografii.
Během tak dlouhé doby nashromáždila spoustu nápadů, které mohla při realizaci nahrávky použít. Co do atmosféry se vrátila do 90. let, kdy se prvními dvěma alby proslavila. Přes veškerou snahu ale nepřišla s tak silnými nápady a melodiemi, aby tehdejší časy překonala.
Stabilně dobré jsou aranže skladeb, které respektují trendy a pracují tedy spíše s celkovou zvukovou koncepcí, nikoli se sólovými vstupy. Bravurní je zpěvačka Shirley Mansonová, poznávací znak sestavy.
Kromě Blood For Poppies nebo Battle In Me však kolekce nepřináší výrazné skladby. Jinými slovy by stačilo, kdyby se Garbage pro začátek připomněli minialbem s pěti písněmi.

Garbage: Not Your Kind Of People
Stun Volume/Universal Music, 43:01
Hodnocení 55%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 25. května 2012)

Zrůdnost na druhou – Buranovskije bábušky

Sledoval jsem na slovenské STV1 přenosy z letošní šmírácké soutěže Eurovision Song Contest z Baku, a to ze dvou důvodů. Zaprvé proto, abych se přesvědčil, že to s evropskou popovou písničkou už nemůže být horší, a zadruhé proto, kdyby se náhodou alespoň jedna dobrá objevila. Nakonec se tak stalo. Vítězná skladba Švédky Loreen Euphoria je vcelku povedený song. Nebude z něho sice celosvětový hit, zase tak zajímavý není a Loreen je nadto zpěvačka totálně bez charismatu, nicméně občas ho třeba někde uslyšíme. Například ve vysílání švédského rozhlasu.
Hrůza mě ale jímala, když se na pódiu objevily Rusky Buranovskije bábušky. Bábušky znamená v ruštině babičky, což v případě pěti stařen bylo označení velmi lichotivé. Šestá členka podivného diskofolklórního souboru byla mladší, usuzuji, že v civilu zdravotnice, která se ostatním starala o to, aby si včas vyměnily na hotelovém pokoji pleny i kapačky a cpala jim do bezzubých úst pod jazyk všech šedesát prášků, kterými bábušky denně udržovaly své ochablé tělo v jakéms takéms pohybu.
Ti Rusové, kteří stařeny do soutěže vyslali, ztratili poslední zbytky soudnosti, měli-li kdy nějakou. Šestice kreatur zpívala idiotskou skladbu Party for Everybody, ve které se snoubil tupý technorytmus a jakýmsi folkovým postupem, nenápaditým až hanba.
Babizny navíc neměly ponětí o rytmu, který od první chvíle zanedbávaly, a také intonačně nestály za nic – čili zpívaly falešně. Byla to typická ukázka toho, že současná evropská pop music je dobrá leda jako kulisa k mrhání časem.
Největší šok ovšem nastal při závěrečném hlasování, kdy poroty a diváci ze 42 států poslali Buranovskije kreatury na druhé místo. V tu ránu jsem pochopil, že v zásadě poctivý přístup Kabátu nikdy nemohl mít v téhle soutěži zmaru, vyhozeného času a peněz šanci.
Celou tu pseudohudební ruskou zrůdnost přikládám ke zhlédnutí. Jen se jí, prosím, neinspirujte pro žádnou činnost svého života. Ona to totiž není ani legrace.

Dementi z Hotelu Paradiso 2

Reality show Hotel Paradiso, která je přenášena z luxusního hotelu na šedozeleném ostrově kousek před polárním kruhem, postihla mimořádně mimořádná tragédie. Jeden z patnácti televizních diváků se při sledování pořadu utopil ve vlastních slinách.
Na vině se ukázala být vzácná forma slintavky kozí, kterou trpí absolventi speciálních mateřských škol pro průběžné určování platnosti souběžného pohlaví. Tuto chorobu charakterizuje nadměrné vylučování slin z úst, nosu i uší a jejich vytékání směrem k mozku při jakékoliv poloze těla. Pacientu hrozí, že se při troše nepozornosti během dvou hodin a třinácti minut ve slinách utopí, což se v případě televizního diváka stalo. Komplikací bylo, že produkoval sliny světle zelené barvy, které jsou daleko nebezpečnější než sliny žluté či bordeaux.
Produkce pořadu dementovala fámu, kterou předtím sama vytvořila, sice že utopeným divákem je muž z nejvyšších politických pater Pražského hradu. Rychlé vyšetření všech zaměstnanců hradu ukázalo, že tam nikdo vzácnou formou slintavky kozí netrpí. Objevil se ale mnohem vzácnější případ stařecké demence, která dotyčného postihla již v pětadvaceti letech. Jméno postiženého produkce neuvedla s odůvodněním, že by se nám kvůli tomu smáli v Bruselu a prezidentovi už by nikdo nevěřil.
Na šedozeleném ostrově již druhý den prší. Aby jí nezmokly vlasy, rozhodla se Laponka Bubo – jedna ze soutěžících – čelit dešti tím, že se postavila na hlavu. Zbylí tři soutěžící se přemístili do hotelu, kde už druhý den hrají svou oblíbenou hru „Na debily“. Stav je vzácně vyrovnaný, každý ze soutěžících vyhrál devadesát tři her.
Asiat Long nadto oznámil, že se o víkendu pokusí vystřelit do vesmíru. „Chtěl bych využít toho, že jsme v hotelu na severní polokouli, tedy k vesmíru blíž,“ vysvětlil přes svého mluvčího, kterým je on sám. Nemá ale zatím jasno v tom, jak to udělá.
Produkce pořadu dostala nabídku od nejmenované slovenské dívky, že je ochotna se do soutěže dodatečně přihlásit a nabízí prý velké vzrušení. Aby byla legrace, vezme dokumentace ze všech svých plastických operací a na kameru bude ochotně popisovat všechny své komické pády z kryplkáry maďarské výroby. Produkce pořadu byla ochotna změnit pravidla a dívku do soutěže dodatečně instalovat. Když ale v jednom interview prozradila, že ji přátelé přezdívají „Ozaj dojebaná riť“, rozhodla se od svého záměru upustit.
„Nechceme v pořadu člověka s tak dlouhou přezdívkou. Naši diváci si ji rozhodně nezapamatují,“ vysvětlil hlavní dramaturg Memorad Prpič, kterému nikdo neřekne jinak než Hádží Halef Omar ben Ádží Abu Abás ibn Hádží Dávud al Gossara.

Slashovo pravověrné rockové poselství

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byl kytarista Slash (vlastním jménem Saul Hudson) zásadním spolutvůrcem tzv. špinavého pouličního rocku kalifornských Guns N’Roses.
Té kapely, která posléze vstoupila do hudební historie a letos v březnu za to byla uvedena do Rock’n’rollové síně slávy. Co na tom, že se kdysi rozešla ve zlém a druhý její poznávací znak, zpěvák Axl, na ceremoniál do Clevelandu nepřijel, aby se na své bývalé spoluhráče nemusel dívat a aby dokázal svou výlučnost.
Slashe to už dávno nevyvádí z míry. Na mediální štěkance se svým bývalým kamarádem si zvykl, a pokud mu on zrovna neposílá vzkaz, jak bezvýznamný kytarista je, dělá si nerušeně svou práci. Tou je jednak bytí ve hvězdné partě Velvet Revolver, s níž vydal dvě alba a momentálně bohužel zrovna řeší obsazení postu zpěváka poté, kdy dosavadní jistota Scott Weiland po hádce slušně rozjetou loď opustil.
Věnuje se také sólové tvorbě a i s druhým takto vydaným albem Apocalyptic Love, které se na český trh dostává dnes, nadále vzývá všechna poctivá rocková božstva, co jich jen na nebi je. Setkat se s takto instrumentálně i vokálně výtečnou deskou není vůbec běžná věc. Na druhou stranu: kdo jiný by ji měl vydat, když ne Slash…
Před dvěma lety vyslal na trh svůj stejnojmenný sólový debut. Protože nevládne zpěvem, pozval si do studia hvězdné hosty, kteří jeho autorské skladby nazpívali. Jedni byli lepší, jiní horší. Přes nezbytný rockový drajv, který skladby měly, nebylo pak lze přeslechnout, že pod tíhou autorského přizpůsobování se naturelu pozvaných hostů byla kolekce trochu nevyrovnaná.
Apocalyptic Love nic takového nepostihlo. Slash se totiž spřáhl s fenomenálním zpěvákem Mylesem Kennedym, majitelem hlasu, který mu každý rockový křikloun závidí.
Při turné k předešlé desce, na kterém Kennedy zpíval všechny skladby, spolu napsali novinky v duchu nejsympatičtějších tradic rock’n’rollu přelomu osmdesátek a devadesátek, přizvali rytmický tandem Todd Kerns (baskytarista kapely Age Of Electric) a Brent Fitz (bubeník projektů Union, Alice Cooper, Theory of A Deadman či Vince Neil), který se tu skrývá pod názvem The Conspirators, a nahráli album, na němž je vše dobře.
V době, kdy pravověrný rock z inkriminované doby ztrácí dech a scéna se potácí v neznámu, připomínají, jakou platnost mají přirozený šarm, kytarový um spojený s lehkostí, funkční rytmická přímočarost a náramný zpěv. Ačkoli by zvuk nahrávky dobře pasoval do středu devadesátých let, v rukou těch čtyř obnažuje svou nadčasovost.
Písničky na albu v textech nic zásadního neřeší. Hudebně si ale vedle hráčského jiskření, jednoduchých aranží a slušné porce ledabylé melodičnosti ještě troufly na takové „přežitky“, jakými jsou kytarová sóla a jednoduché riffy tvořící podstatu skladby.
Deska přináší atmosféru tradičního rockového klubu, ve kterém se nedá kvůli cigaretovému kouři moc dýchat, ze zvyku se popíjejí různé druhy patoků i značkových whisky, holky se na rychlou lásku zrovna moc netváří, tedy by to mohla být nuda, nicméně každičké kytaristovo hrábnutí do strun přesto dává životu nový smysl.
Možná je cajdák Far And Away kýč, možná se v postupech místy objevují prachsprosté fráze. Takový ale rock’n’roll ve své podstatě je – a Slash tu podstatu naplňuje.

Slash: Apocalyptic Love
Dik Hayd International/Supraphon, 54:20
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. 5. 2012)

Dementi z Hotelu Paradiso

V Hotelu Paradiso, který se nachází na jednom překrásném šedozeleném ostrově kousek před polárním kruhem, zbyli poslední čtyři soutěžící. Kromě částky 30 eur, kterou vítězům věnovali Armáda spásy a předseda vlády, mají od zdravotní spořitelny garantovanou amputaci zmrzlých prstů dolních končetin zdarma.
Není pochyb o tom, že jde do tuhého. Přímé televizní přenosy ukazují, kolik nenávisti mezi zbylou čtyřkou panuje a kolik krabiček ruských samozapalovacích cigaret Putinovskije ještě v bungalovech na břehu Ledového oceánu zbylo.
Favoritem je nenápadně charismatická Laponka Bubo. Každý ji hned pozná. Její křivicí poznamenané tělo je porostlé hustou blonďatou srstí, kterou zdědila po matce, lední medvědici. Její vlasy jsou ale černé, což mate televizní kamery, jejichž expozimetry nejsou schopny určit hloubku ostrosti, a tak popleteně zaostřují pouze její prsa, která jsou učebnicově rovná. Nějaký vtipálek na ně umístil startovací bloky, a Bubo si toho zatím nevšimla.
Bubo příliš nemluví. Důvodem je zpočátku tušený, nyní již potvrzený fakt, že nemá jazyk. To ovšem zatím v reality show oficiálně neřekla, a tak televizní diváci, kteří se na policii museli prokázat vysvědčením nejméně ze třetí třídy zvláštní školy, čekají, až tajemství prozradí.
Pepita, v Hotelu Paradise její soupeřka, je pravým opakem Bubo. Nemá pražádnou srst, pouze dobře udržované strniště na zádech, je vysoká, takže ji televizní kamery snímají pouze po dvanácterník, má nádherná ňadra, která ale diváci zatím neviděli (neboť jsou nad dvanácterníkem), a v jednom kuse mluví a mluví. Je to tím, že si každé ráno dává do podpaždí alkalické baterie vietnamské výroby, které probíjejí a do Pepitina mimořádně malého mozku nekontrolovaně posílají všechny informace z vesmíru. Od dnešního rána například hovoří o předpojatosti iontových molekul vůči výparům z deratizačních nanočástic.
Longa, dalšího soutěžícího, to baví, protože je Asiat a Pepitě, která je neAsiatka, nerozumí ani slovo. Směje se její pro něho komické výslovnosti, což bylo divákům s vysvědčením ze třetí třídy pomocné školy milé. To už je ale minulost, protože nyní se Longa bojí. Ukázalo se totiž, že nemá šikmé oči tak, jak Asiati obvykle mívají, ale že jsou šikmé směrem nahoru. Televizním divákům přiznal, že je v domovských oblastech vyhledávaným komparsistou do hororů a echt pornofilmů. V hororech hraje zpravidla oživlou mrtvolu či gumovou rakev, v echt pornofilmech dobře rostlé pánské přirození s rozštěpem. V ústech má motorovou zubní protézu, která mu umožňuje sekat trávu i mech. Podaří se mu přesvědčit Bubo, že bude lepší, když ji protézou zbaví odrostlé srsti?
Posledním soutěžícím je Čech Patrik. Televizní diváci ho zatím ještě neviděli. Od upovídané Pepity pouze vědí, že je na útěku před zákonem a byl by nerad, kdyby ho někdo v reality show poznal. V hlasování nebyl vyřazen proto, že diváci, kteří se museli prokázat vysvědčením alespoň ze třetí třídy pomocné školy, věří, že se před kamerou objeví a oni konečně spatří jeho sedmnácti plastickými operacemi odchýlenou tvář.
Reality show Hotel Paradiso má mimořádně nízkou sledovanost. Produkci se ale podařilo zjistit jména všech patnácti diváků a jako dárek jim každý večer posílá čokoládovou zmrzlinu vyrobenou z pet lahví. Zjistila také, že nejvíce fandí vlku Sandokanovi, který do Hotelu Paradiso chodí okusovat Longovo přerostlé tlusté střevo.

Frajer Bono

Bono Vox, nezaměnitelný hlas irských U2 a současně muž respektovaný v politickém i charitativním světě, se v tomto týdnu dostal na čelo nejbohatších muzikantů světa. Bez zajímavosti není, že z pomyslného trůnu sesadil Paula McCartneyho, který na něm seděl několik posledních let. Teď by si Bono mohl strčit frajersky ruce do kapel, nápadně si pohvizdovat všechny svoje pecky a kopat při tom ledabyle do šutrů. On je ale daleko větší frajer. Zůstal skromný a navíc v neshodě s oficiálními statistikami tvrdí, že miliarda dolarů, kterou údajně disponuje v penězích i majetku, je hloupost.
„Já vím, říká se to. Přesto musím říct, že žádným miliardářem nejsem,“ hlásá. „Předně: nikdy nebudu tak bohatý jako kdokoliv z Beatles. To nemluvím zdaleka jenom o penězích. Beatles jsou nepřekonatelní a má miliarda je vtip.“
Jak to tedy mělo být? Bono měl podle amerických médií minulý týden stanout v čele žebříčku hudebních boháčů poté, co se jeho majetek rozrostl na 1,05 miliardy dolarů. Dosáhl toho údajně proto, že se mu vrátila investice do Facebooku. V roce 2009 získal prostřednictvím své společnosti Elevation Partners 2,3 procenta podílu ve Facebooku, a to za 90 milionů dolarů. Nejúspěšnější sociální síť byla nedávno oceněna na 104 miliardy dolarů, čili podíl společnosti Elevation Partners by měl být kolem 2,39 miliardy dolarů. Jasné počty.
Bono na ně ale kašle, a přestože to nejspíše opravdu sedí, tvrdí, že rozhodně není miliardář. „Samozřejmě jsem na Facebooku vydělal, ale musím říct, že nejbohatší jsem se cítil v době, kdy mi bylo dvacet,“ neubránil se sentimentu.
Vlastně je úplně jedno, kdo je v čele žebříčku boháčů. Hlavně, že Bono zpívá.

P.S.: Mimochodem, nová deska Slashe – Apocalyptic Love – je úžasná!! Slash je stejný frajer, jako Bono.

Dospělejší bouřlivák Marilyn Manson

Američan Marilyn Manson byl před lety postrachem věřících, mravokárců, politiků i dětí. Byť se později ukázalo, že v jeho činění kočíruje forma obsah, přičemž je výrazně zaměřena na vymýšlení a vyrábění skandálů, nelze pominout agresivitu, dynamiku a energii osobitého stylu, který vystavěl na spojení metalu, elektroniky a teatrálního rocku. Jeho skladby je snadné poznat po krátkém čase, což je pro každého muzikanta pozitivní fakt.
Ano, některé jeho koncerty byly otřesné. V červnu 2009 na pódiu v Brně v opilosti a nadutosti vyhodil z kapely skoro všechny spoluhráče, na jiných akcích zase veřejně masturboval. Nikdo mu ale neodpáře pár dobrých skladeb, které z jeho dílny na předešlých sedmi albech vzešly.
Na světě je teď album nové. Jmenuje se Born Villain a Marilyn Manson o něm řekl, že prezentuje hudební svobodu i chtíč. Také v něm prý mezi řádky přiznává své inspirace, a tak třeba píseň The Flowers Of Evil odhalí, že poslouchá Bauhaus, zatímco jinde povlávají odkazy na The Stooges, Joy Division, Davida Bowieho či Sisters Of Mercy.
Na novince se spojují vlivy s typickým mansonovským soundem a písně při tom nemají záměr vykazovat nějaké novátorství. Lay Down Your Godamn Arms sice podotkne, že Marilyn Manson (jak se jmenuje celá skupina) mají ponětí o blues, to ale žádný progres není.
V hudbě posun nenastal, spíše zklidnění. Kapela se drží svého zvuku a má tendence vyzobávat z něho to nejlepší, stejně tak cizelovat ho k obrazu jednadvacátého století.
Větší posun nastal v textech. Jestliže měl Manson v minulosti potřebu psát je tak, aby se lidé při jejich poslechu cítili stejně špatně jako on, nyní od toho ustoupil. V těch nových je spousta emocí, které korespondují s atmosférou skladeb, ne jeho psychickým stavem. Jsou v nich i krátké příběhy a absence prvoplánové agresivity má za následek, že si je posluchač rád najde na stránkách, na něž je na albu odkaz.
Na Born Villain Marilyn Manson trochu zestárli. Nedali mu hity na první poslech (pomineme-li coververzi skladby Carly Simone Youre So Vain, ve které zpívá i herec Johnny Depp) a nastolili dojem, že některé skladby jsou už na jejich předešlých albech.
Nad tím vším je přesto zřejmá informace, že ještě neřekli poslední slovo, existují, těší se dobrému autorskému stavu a mají chuť hledat další cestu.

Marilyn Manson: Born Villain
Cooking Vinyl Records, 63:27
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. 5. 2012)

Úplně celý rozhovor s Butchem Vigem

Butch Vig: Kurt Cobain by asi skládal uvolněnou hudbu

Americká skupina Garbage právě vydává nové album Not Your Kind of People. Je to její první deska po sedmi letech. Během těch kapela stagnovala a každý z jejích čtyř členů se věnoval své práci. Nyní se ale opět vrátila na scénu, a to v plné síle. O novém albu hovoří bubeník a slavný producent Butch Vig.

Vaše skupina Garbage vydala své minulé album Bleed Like Me v roce 2005. V pondělí vyjde novinka Not Your Kind of People. Tušili jste tehdy, že nové album vyjde až za sedm let?
Neměli jsme ponětí, jak dlouhá pauza nás čeká. Když jsme tehdy slezli z pódia, myslel jsem si, že budeme odpočívat tak dva roky. Natáhlo se to ale na pět let. Až potom naše zpěvačka Shirley Mansonová zavolala a nadchla nás pro myšlenku vrátit se a napsat zase společně nějaké písně. Takže další album nyní vydáváme po sedmi letech, což je dlouhá doba. Nevíme, co přesně můžeme čekat. Nové album jsme nahrávali v jakési bublině, nejsme totiž pod žádným tlakem. Uvědomujeme si, že se nebude prodávat v takovém množství, na jaké jsme byli zvyklý, ale je nám to celkem jedno. Jsme na tu desku pyšní. Už jsme odehráli asi tucet koncertů a odezva našich fanoušků je fantastická. Takže si myslím, že je pořád dost lidí, kterým jsme návratem po takové pauze udělali radost.

Takže případného neúspěchu nového alba se neobáváte?
Naše očekávání jsou tak malá, že jsme připraveni na cokoli. Nedivil bych se ani, kdyby album vyšlo a pár týdnů si ho nikdo nekoupil. Mám ale pocit, že lidem se ty písničky opravdu líbí a reakce novinářů jsou úžasné. Navíc, pro nás bylo důležité nejen tu desku vydat, ale užívat si při její prezentaci. A to už se nám plní během koncertů. Doufáme, že se albu povede dobře, ale kdo vlastně ví, co to dnes znamená…

Vy osobně jste si během těch sedmi let návrat Garbage přál?
Zpočátku bylo pro všechny členy kapely důležité získat zpět vlastní život. Já jsem se díky tomu vrátil na plný úvazek k produkci, což jsem vždy miloval. Jsem ve studiu rád, takže se mi nestýskalo. Byl jsem dost zaneprázdněný. Ostatně jako všichni. Náš baskytarista Duke Erikson založil indie label a dělal na nějakých dokumentárních filmech. Kytarista Steve Marker dělal na vlastní hudbě a Shirley Mansonová začala hrát, dostávala nějaké role ve filmech. Každý z nás byl spokojený s tím, co zrovna dělal. Když už jsme se loni ale po tak dlouhé době znovu dali dohromady, tak to bylo velmi kreativní. Díky té přestávce jsme získali spoustu energie. Vlastně se obávám, že kdybychom se do dalšího alba pustili hned po Bleed Like Me, neuspěli bychom. Mám pocit, že tehdy bychom to nezvládli. Prostě jsme potřebovali na čas zmizet.

V posledních letech je vývoj na hudební scéně rychlý a mnohé kapely, kterým se dařilo před pěti lety, jsou už zapomenuty. Přihlíželi jste při přípravě desky k tomu, že životnost alb je dnes kratší, než byla například v devadesátých letech?
Krajina hudebního průmyslu se za posledních deset let opravdu dramaticky změnila. Myslím, že důležitý je především digitální aspekt této revoluce. Internet umělcům umožňuje mít věci daleko více pod kontrolou. Brali jsme v potaz hlavně fakt, že už nechceme být pod velkým labelem. Vzali jsme to do vlastních rukou, abychom se nemuseli zodpovídat nikomu jinému. Nevím, jestli by to tak bylo dřív možné, ale dnes je tu k tomu infrastruktura. Vlastně už mě nenapadá žádná výhoda toho být u velkých společností. Tedy pokud nechcete být mega pop star, jako je třeba Rihanna. Je lepší kontrolovat svůj osud.

Opravdu je tlak nahrávacích společností tak obrovský, že ani kapela vašeho formátu se necítí být jejich rovnocenným partnerem?
Určitému typu lidí to asi sedne. Nevadí jim ta obrovská reklamní mašinerie, jakou mají Universal nebo EMI. Pro nás to ale nic nebylo, a myslím si, že pro většinu kapel, které dělají rock’n’roll, to už nemá smysl. Nikdy nebudeme prodávat miliony desek, ale je nám to celkem jedno. Chceme jen dělat hudbu, na kterou budeme hrdí a budeme ji moci hrát lidem na koncertech.

Zdá se, že jste se na své nové desce vrátili ke kořenům: zůstáváte poměrně tvrdou rockovou kapelou, dost syrovou, která dbá na melodické linky. Souhlasíte?
Neřekl bych, že jsme se vrátili až ke kořenům, ale souhlasím s tím, že na nové desce jsou podobné vibrace jako na debutu. Částečně je to v uvolněné a hravé atmosféře. Po návratu na scénu jsme znovu plni entusiasmu. Už ve studiu jsme k nahrávání přistupovali jako staří Garbage, vše jsme dělali, jak to máme rádi. Nechtěli jsme se nijak nově ustavovat, díky tomu je energie na nové desce podobná té původní. I když album podle mě zní jako z roku 2012, energie je stejná jako tehdy.

Je pravda, že vaše zpěvačka Shirley neměla chuť koncertovat poté, co jí v roce 2008 zemřela matka a že ji k hudbě naopak vrátilo to, že později zpívala na pohřbu šestiletého syna svých známých?
Je to tak. Naši dobří známí ztratili syna, před pár lety zemřel na rakovinu. S Shirley jsme napsali píseň a věnovali ji nadaci, která pomáhá bojovat proti rakovině. Shirley pak tu písničku zpívala na chlapcově pohřbu. Byl to velmi silný způsob, jak si uvědomit, jak důležitá je hudba nejen pro naše přátele, ale pro lidi obecně. A také jak krátký život může být. Tehdy nám asi došlo, že máme ještě co složit. Člověk si uvědomil, že tu zítra nemusí být. Ano, byla to pro nás oba určitá inspirace pokračovat.

Pod písněmi jste jako autoři podepsáni všichni z kapely. Jaký je skutečný podíl jednotlivých osobností?
Skládáme dvěma způsoby. Někdy začneme všichni čtyři jamovat a čekáme, co se z toho vyvine. Anebo někdo přinese vlastní nápad, kterým může být cokoliv. A třeba mě napadne refrén, nebo Stevea Markera nějaký riff. Jel jsem takhle jednou autem a začal jsem si z ničeho nic pozpěvovat slova We are not your Kind of People (volně přeloženo Nejsme lidé jako vy). Ani jsem nevěděl, co tím myslím. Volal jsem zpěvačce Shirley, co na to říká, a ona k tomu v noci napsala další slova. Neměli jsme žádnou hudbu nebo strukturu, ale to jsme dohnali druhý den ve studiu asi za deset minut. Chtěli jsme napsat pomalou náladovku, něco jako od Pink Floyd. Šlo to hladce, hned jsme tušili, že by to mohla být klíčová skladba.
Ale zpět k otázce. Při nahrávání pracujeme organicky a dokonce hodně střídáme nástroje. Každý z nás totiž hraje na několik instrumentů, například Steve, který hraje normálně na klávesy a kytaru, nahrál i nějaké bicí. Jediné, co se nemění, je zpěv Shirley. Proto se podepisujeme společně.

A už víte, co jste tím „not your kind of people“ myslel, když jste tak album pojmenovali?
My všichni se cítíme trochu jako podivíni, a tahle píseň v podstatě říká, že je to tak v pořádku. Jako kapela jsme vždy měli pocit, že tak úplně nezapadáme do mainstreamu. Shirley dokonce prožívá pocit, že nezapadá ani na osobní rovině. To téma se nakonec táhne celým albem a je silně vyjádřeno třeba i v písni Beloved Freak. Vlastně jsme to přijali jako postoj kapely. Podle nás je v pořádku být jiný. A podle ohlasů od fanoušků vím, že to tak cítí i oni. Jsem rád, že se ztotožňují s našimi texty.

Kterou desku z těch, které jste vy osobně produkoval, máte nejraději?
Zní to pošetile, ale alba jsou jako děti. Máte je rád všechny stejně, ale každé jiným způsobem. Víte, nedávno jsem pomáhal Billymu Corganovi remasterovat Siamese Dream od Smashing Pumpkins. Na to album jsem velmi hrdý, bylo opravdu těžké ho natočit. Jeho zvuk má určitou kvalitu a myslím, že je dnes stejně dobré, jako bylo v době, kdy vyšlo. Ale podařilo se nám ho ještě trochu vylepšit, takže zní lépe. Ano, na Siamese Dream jsem opravdu hrdý.

Jste slavný producent a v posledních letech jste produkoval alba skupin Green Day, Foo Fighters nebo Muse. Jaký je rozdíl v produkování alb novým kapelám a v produkování například alba Nevermind od Nirvany v roce 1991?
V tomhle ohledu byla zábava pracovat s Foo Fighters, protože jsme nahrávali opravdu starým tradičním stylem v garáži Davea Grohla. Při tom je strašně důležité, co kapela při nahrávání předvede, jde o její výkon. Pak ho prostě jen zaznamenáte. To jsem si vzal k srdci při nahrávání nové desky Garbage. Soustředili jsme se spíš na svůj výkon, než abychom se strachovali o perfektní zvuk.

Eric Erlandson, člen skupiny Hole, nedávno řekl, že Kurt Cobain z Nirvany, se kterým jste se znal jako producent i jako kamarád, pracoval před svou smrtí na sólových nahrávkách. Existují nějaké dosud nevydané skladby, ať už jeho, anebo Nirvany?
Není nic, o čem bych věděl. Je možné, že doma nahrál nějaká dema, ale já jsem nic neslyšel. Můj dojem je, že kdyby někdo něco měl, tak už by to bylo venku. Obzvlášť pochybuji, že by něco takového tajila Courtney. Od vydání alba Nevermind uplynulo dvacet let. Nevěřím, že se ještě něco objeví.

Co dělá baskytarista Nirvany Krist Novoselic?
Žije na své farmě uprostřed ničeho a je hodně zainteresovaný v místní politice. Myslím, že ani nehraje v žádné kapele. Nedávno přijel do studia a nahrál se mnou a s Davem Grohlem nějaké drobnosti pro hudbu k dokumentárnímu filmu, na kterém Dave pracuje. Je o studiu, kde jsme nahráli s Nirvanou album Nevermind. Měl by být hotový začátkem příštího roku.

Na která z alb, které jste v posledních letech produkoval, jste nejvíc hrdý?
Pane jo, pracoval jsem s několika úžasnými jmény. Byl jsem nadšený ze spolupráce se skupinou Against Me!, která je jednou z mých nejoblíbenějších. Miluji jejich zpěváka a kytaristu Toma Gabela. Ale skvělá byla i spolupráce s Muse, Green Day nebo Foo Fighters. Práce na jejich desce Wasting Light byl zážitek a velká zábava. Měl jsem štěstí na opravdu dobré projekty.

Myslíte si, že Foo Fighters navazují na odkaz Nirvany?
To je těžké říct. Upřímně řečeno si ale z nějakého důvodu myslím, že kdyby ještě dnes Nirvana nahrávala, vůbec by nedělala rockovou desku. Myslím, že by se Kurt Cobain možná pokoušel o něco takového, jako bylo „Bílé album“ od Beatles. Tedy o úspornou a uvolněnou hudbu. Jsou to ale jen mé spekulace. Není jak to zjistit.

Šárka Hellerová, Jaroslav Špulák

(Část tohoto rozhovoru vyšla 12. května v deníku Právo, část na serveru Play.cz, některé otázky a odpovědi nevyšly nikde)