Koncepční sentiment Václava Neckáře

Nové album Václava Neckáře je vlastně pěkné. Toto lakonické konstatování se týká písniček a textů jako samostatných útvarů. Přestože je pro zpěváka napsali Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth, zástupci mladší hudební generace, jejich neoddiskutovatelná příjemnost spočívá v čitelné stavbě, průzračných aranžích, lehkosti, přítomnosti zřejmého refrénu a charismatické zpěvákově prezentaci. Činí to z nich plnohodnotné písně tak, jak by měly v oblasti středního proudu vypadat.
Neckář jim navíc svým poklidným a důsledným přednesem dal šansonový nádech. Ne že by definitivně přestoupil do jiné hudební oblasti – na albu jsou ostatně i náznaky country nebo folku. Přijal jen za svůj sentiment, který skladby od autorů vyfasovaly. Při poslechu některých se chce až plakat, texty navíc mají charakter jakýchsi vzpomínek, což potvrzuje, jak cíleně byly vytvořeny.
Problém alba spočívá v jeho tempu. Je těžké přijmout jeho pozvolný (někdy až unavený) chod od začátku do konce a nemít pocit, že to s ním tvůrci přece jenom nepřehnali a že by si nahrávka zasloužila alespoň jedno či dvě veselejší písničkové přitakání. Tím spíš, když při troše nepozornosti těžko rozeznáte, jestli ještě zní Tohle není píseň o lásce, nebo už písnička Bejvávalo (Dobrý časy).
Ideálně je třeba album Dobrý časy poslouchat s náladou odpovídající výše popsané atmosféře písniček. Pokud to tak bude, setkáte se se skvělými kousky od výborných autorů a zazpívanými mužem, jehož hlas patří dodnes k tomu nejzajímavějšímu na české popové scéně. Je to koneckonců konstatování faktu.

Václav Neckář: Dobrý časy
Supraphon, 43:16
Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. dubna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)