Rutina Metalliky, na které něco je

Pondělní vystoupení americké skupiny Metallica ve Synot Tip Areně v Praze přineslo radost i zmar. Postarali se o ně všichni, kteří se na koncertu pro třicet tisíc lidí podíleli.
Pořadatelé překvapivě ustoupili od obvyklého vpouštění diváků na stadión přes tribunu, a těm, kteří měli lístek k stání, vyhradili vstup jediným tunelem. Postupně v něm vznikaly menší i větší strkanice (na toaletu se totiž muselo stejným tunelem ven, což znamenalo setkání v protisměru s těmi, kteří se hrnuli dovnitř), a to, že nikdo nebyl vážně zraněn, nutno přičíst vzornému počínání Štěstěny.
Předskakující Francouzi Gojira a američtí Machine Head sice vystoupili podle plánu, ale kdyby do Prahy nedorazili, nic by nepokazili. Zvukaři se totiž rozhodli jejich sety zničit tím, že oběma vykouzlili tak špatný zvuk, až to bylo trapné. Snažení jinak skvělých skupin ve výsledku diváky vlastně jen rušilo v komunikaci či přemýšlení.
Pravdou je, že osmadevadesát procent z nich čekalo na Metalliku. Ta přijela, aby oslavila dvacáté výročí vydání svého nejúspěšnějšího alba Metallica (1991), v hudebním světě nazývaného „černé album“. Pravda, kulatiny vyrazila slavit s ročním zpožděním, ale vem to čert. Mnohé písničky z uvedeného alba totiž vstoupily do hudební historie, a kromě toho to byl dobrý důvod vyjet do Evropy, což kvůli její loňské ekonomické krizi ještě v listopadu Metallica ústy svého managementu nepřipouštěla.
Přestože měl být koncert oslavou dílka Metallica, kapela jej odstartovala skladbou Hit The Lights. Její symbolika je v tom, že je to první kompozice z prvního alba skupiny (Kill ’Em All, 1983) a současně první, kterou spolu zpěvák a kytarista James Hetfield a bubeník Lars Ulrich pro svůj tehdy rodící se projekt napsali.
Zvuk vystupujících se nicméně napravil, skvělou atmosféru vytvořily zpěv, jásot, potlesk i tanec diváků, a když se ukázalo, že dění na pódiu bude promítáno i na obrovský panel za muzikanty (nejenom na dvě obrazovky po stranách), radovali se i ti menší.
Výpravná skladba Master Of Puppets pak připomněla stejnojmenné třetí album kapely (vydané v roce 1986), The Shortests Straw čtvrté dílo …And Justice For All (1988) a i další dvě písně trpělivě budovaly náladu pro očekávané uvádění písniček z „černého alba“.
V bloku pak zazněly všechny, ovšem ne tak, jak jsou seřazeny na desce. The Unforgiven, Sad But True a Enter Sandman se propadly až na závěr, neboť je tam posunula jejich hitová síla.
Posledně jmenovaná navíc s menším ohňostrojem, který se v přídavku proměnil v hezkou podívanou. Bez zajímavosti také jistě není, že píseň Don’t Tread On Me měla v koncertní verzi v Praze světovou premiéru.
Metallica hrála s rutinou. Nepůsobila dojmem, že by koncert až tak prožívala, jako by se soustředila hlavně na pěvecké a instrumentální výkony. Hetfield občas zazpíval falešně (vše v rámci obvyklého koncertního činění), vokál baskytaristy Roberta Trujilla nebyl zpravidla slyšet, kytarista Kirk Hammett se u svých sól dost zapotil a Ulrich po skončení každé skladby povstal, zdravil diváky, vychutnával si aplaus a moc neřešil, jestli si tu pochvalu zaslouží.
Metallica je zkušená koncertní kapela. Má za sebou stovky vystoupení a ví, jak se v jaké situaci zachovat, co na diváky funguje a co ne. Její pražský výkon byl solidní, odhalila pilíře svého stylu, včetně krásných kytarových sól, dechberoucí dynamiky, razance, tvrdosti i nápaditých stopek ve skladbách.
Současně jako by si byla si jistá, že to v Praze bude bez problémů. V zásadě měla pravdu.

Metallica, Machine Head, Gojira
Synit Tip Arena, Praha, 7. 5. 2012
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. května 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)