Team zvládl dobře až finále

Přes čtrnáct tisíc diváků přišlo v úterý večer do pražské O2 Areny, aby si s martinskou skupinou Team připomnělo třicet let její existence a obdrželo od ní ošatku hitů, kterou tato česko-slovenská legenda prokazatelně disponuje.
Měl to být večer plný radosti a dobré muziky. Nakonec ale kapela nezapřela svůj věk, na pódiu působila místy unaveným dojmem a některé její písničky nevykazovaly tušenou nadčasovost – jinak jistě myšlenku, s jakou přicházely v osmdesátých a devadesátých letech minulého století na svět.
Pětice (bez zřejmě nemocného Milana Dočekala) začala koncert s obrovskou sebedůvěrou. Což o to, skladby Mám na teba chuť a Prievan v peňaženke patří v její diskografii k nejlepším, a jestliže si při nich „dorovnával“ zvuk, byla to přirozená součást koncertu.
Potom ale zpěvák Pavol Habera počal vypouštět proud slov, z nichž se během následujících chvil vyklubalo poděkování sponzorům nebo přemlouvání kameramana, aby zabral kytaristu Dušana Antalíka a lidé se tak mohli přesvědčit, že „s vlasy nikdy neměl problém“.
Bylo to zdlouhavé a společně s překvapivým zařazením pěti pomalých či volných skladeb za sebe hned v první části večera to napomohlo k tomu, že koncert poměrně dlouho postrádal spád a potřebnou jiskru. Dalo by se dokonce říct, že v první části hudbu porazily hezké světelné efekty a působivá projekce.
Muzikanti postrádali drive a vypadalo to, že jen dělají svou práci. Pro zjednodušení celého koncertního příběhu vyzval Habera před písničkou Nároční sedící diváky, aby si stoupli a skákali do rytmu, protože k tomu skladba přímo vybízí.
Stalo se, a Team by se mohl pochlubit, že „zvedl“ halu na nohy už v první části večera. Ve skutečnosti to však byl příkaz, který vydržel jen tu jednu písničku. Po ní si lidé v ochozech zase sedli a čekali na další příležitost vstát.
Kapela nicméně i ve střední části koncertu dál servírovala skladby, jejichž aranže i provedení odpovídaly česko-slovenskému rocku osmdesátých, v lepším případě devadesátých let, a žádoucí porci energie aby pracně pohledal.
Ta se dostavila až ve finále, kdy už Team sázel jeden hit za druhým (Dávne lásky, Je to vo hviezdach, Malá nočná búrka či Lietam v tom tiež) a publikum konečně přirozeně vstalo, aby si mohlo užít dávky známých hitů. To byl ostatně důvod, proč do haly dorazilo.
Habera je dobrý zpěvák, a když mu pomohli kolegové s vokály, bylo to velmi přesvědčivé. Muzikanti svou profesi ovládají, některá kytarová sóla Dušana Antalíka byla dokonce příjemně barevná a rockově poctivá.
Po třiceti letech ale působil Team trochu jako rutinérská kapela, která si přišla na pódium zavzpomínat.
Mnohem lepší by přitom bylo, kdyby si přišla zařádit jako kdysi.

Team
O2 Arena, Praha, 29. 5. 2012
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla 30. května 2012 na Novinkách.cz)



Komentáře [ 1 ]

  • Jana Landsingerová napsal:

    Vážený pane Špuláku,
    jsem spíše introvert, než extrovert a není obvyklé, že bych na každý uveřejněný článek reagovala, nicméně, Vaše recenze na poslední koncert skupiny Team k tomu výslovně vybízí.
    Nechci v žádném případě jakýmkoliv způsobem zpochybňovat Vaši odbornost a zkušenosti z hudební oblasti; předpokládám, že v průběhu Vašeho profesního života jste mnohé viděl a profese hudebního kritika je nelehké povolání, zejména, co se zachování určité objektivity týká. A právě tu, nezlobte se na mne, Váš postoj zaujatý ve výše zmíněné recenzi naprosto postrádá.

    Za předpokladu, že by pod článkem byl uveden zcela anonymní autor, neváhala bych se domnívat, že byl na koncertu skupiny Team úplně poprvé.
    Měla jsem možnost zúčastnit se jejich koncertu několikrát a troufám si říci, jsem o tom přesvědčena, že to, co zmiňujete ve svém článku jako určité negativum-komunikaci P.Habery s kameramany a osvětlovači, včetně dalších jeho komentářů či projevů je cílená součást vystoupení, chcete-li -v hudebním jazyce tzv.“image“(ale nad tímto pojmem by se možná P.Habera sám ohradil). Tento druh projevu a komunikace byl součástí každého koncertu, na kterém jsem byla a já v něm nespatřuji nic co by narušovalo celkový dojem z vystoupení. Naopak, vidím v něm bezprostřednost, přirozenost a určitý druh lidskosti-nikoliv jen okázalou interpretaci a snahu o co největší show. Jako hudební publicista jste si jistě povšiml podobné přirozenosti např. u bratrů Nedvědových.
    Tento rys je jedním z mnoha důvodů, proč jsem si nechala ujít málokterý jejich dostupný koncert.
    Je s podivem, že Vy, jako publicista takového deníku jakým je Právo zaujímá postoj působící dojmem, že pokud koncert není pojat jako mega show ve stylu amerických či jiných „hvězd“ není hoden pozitivního nebo alespoň objektivního hodnocení.
    Nezlobte se na mne, ale takový názor vyvolává dojem výrazně omezeného vkusu i rozhledu.

    Minimum, v němž bych se s Vámi ztotožnila je téma reklamy, která se bohužel, stala součástí koncertu. Nicméně, ano. Organizátoři mají tu moc a právo, aby interpreti jistým druhem „bártru“ vyšli vstříc…. Nicméně se domnívám, že z vlastní iniciativy by si umělci své vystoupení reklamou nenarušovali. Ovšem víme, že taková je bohužel doba-proč to dávat za vinu umělcům? Není to jen určitý druh zaujatosti….?

    Nyní bych ráda zmínila to, co se mě osobně nejvíce emotivně dotklo jak na koncertě tak při čtení Vaší recenze a tou je atmosféra koncertu.
    Stojím si rezolutně za názorem, že není pravdou, že koncert díky kapele postrádal (cituji) „po určitou dobud spád a potřebnou jiskru“. Přirozeně, každý vnímáme hudbu jinak, očekávání od hudební prezentace se také liší člověk od člověka. Nicméně, osobně jsem neměla problém od samého počátku koncertu opustit místo k sezení a celý koncert sympatizovat s kapelou ve stoje-na rozdíl od publika kolem mne. S ním jsem měla skutečně „velký problém“. Všichni seděli téměř nehnutě na svým místech a mně bylo hloupé rušit jim zážitek mým skandováním. Takže jsem s každou další písní čekala, zda se konečně probudí obecenstvo „k životu“ a umožní mi užít si koncert tak, jak k tomu od počátku vybízel. Situaci zachránil, chválabohu, sám P.Habera, kdy musel „polopatě“ všechny vyzvat, aby se ze svých vyhřátých sedadel zvedli.
    Ovšem, když ani po té jedné písničce divákům nedošlo, že jsou na koncertě a opět si sedali, myslela jsem, že snad špatně vidím. Tudíž, s ohledem na ostatní jsem byla nucena si opět proti své vůli sednout.
    Trpělivost mi došla až v půli koncertu, kdy jsem již po několikátém stoupnutí nakonec zůstala stát, diváci „nediváci“.
    Písně byly stejně kvalitní jako jindy, nechápu, co jiného diváci ještě čekali.
    Že se na kapele projevila přibývající léta a neskákali po jevišti jako energičtí třicátníci? Je smutné, že jako národ ztrácíme úctu a schopnost soudně uvažovat……

    S pozdravem
    Jana Landsingerová

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)