Vtipy z Noci plné hvězd

Na víkendovém festivalu Noc plná jsem vyslechl několik opravdu povedených vtipů. Tenhle mi například řekl Honza Křížek z Blue Effectu:
Vozíčkář Karel má doma na návštěvě svého kamaráda Frantu. Povídají si, a Karel najednou zjistí, že v prvním patře v pokoji svých dvou dospívajících dcer zapomněl bačkory. Požádá Frantu, jestli by mu pro ně skočil. Franta se ochotně zvedne, vyběhne do prvního patra, otevře dveře pokoje nic netušících dívek, vejde, dveře za sebou přivře a řekne:
„Holky, posílá mě váš táta, že vás mám vopíchat.“
Dívky se na sebe podívají a řeknou: „Ne, ne, to by náš táta nikdy neřekl.“
Franta pootevře dveře a zakřičí do přízemí: „Karle, obě?“
A Karel odpoví: „Obě!!“

Druhý vtípek mi řekl Izzy ze skupiny Doga:
Víte, proč Norsko nepostoupilo do finále mistrovství světa v hokeji?
???
Protože jim v Oslu zavřeli nejlepšího střelce.

Duran Duran připomněli svou slávu

Koncerty britské popové formace Duran Duran mají milou vlastnost. Je-li posluchači více než třicet let, zjistí, že vlastně všechny přehrané písničky zná, anebo mu jsou přinejmenším nápadně povědomé. Ti mladší dojdou ke konstatování, že dobře znají, anebo je jim povědomá každá druhá skladba.
Duran Duran jsou totiž skutečnou legendou. Byť tato v průmyslovém Birminghamu v sedmaosmdesátém roce založená formace prožívala roky největší slávy v osmé desetiletce minulého století, zanechala v historii pop music hlubokou rýhu. Její skladby měly vždy nadčasový rozměr a díky tomu přežily v plné svěžesti do dnešní doby.
A tak se v pražské O2 Areně nějaké čtyři tisícovky diváků dočkaly hitů The Reflex (na jehož začátku nechal zpěvák Simon LeBon zpívat diváky a bylo to najednou – kulantně řečeno – roztomile falešné), Ordinary World, Hungry Like The World nebo Wild Boys a Relax v jednom balení, tak novinky z aktuálního alba All You Need Is Now (2010), třeba hned úvodní Before The Rain, titulní skladbu, Safe (In the Heat of the Moment) či Girl Panic!
Duran Duran se do Prahy vrátili po sedmi letech jako naprosto zralá kapela. K základní čtveřici se na pódiu přidali dva doprovodní hráči a vokalistka Anna Rossová, pódium mělo parametry ryze ambiciózní, na třech různě velkých panelech nad ním se promítalo dění na něm, sestřihy z videoklipů i tematické záběry, světla byla nonšalantní a opticky celou scénu rámovaly jakési závorky ve tvaru špičky vytvořené ze světel.
Velkou pochvalu zasloužili také zvukaři. Odvedli svou práci tak dobře, že až na drobné výjimky zněla v hale hudba z reproduktorů v kvalitě téměř studiové, což při koncertech i přes všechny možné předtáčky či nesamplované zvuky nebývá pořád ještě obvyklé.
Zpěvák Simon LeBon vládl veřeru pevným hlasem, se kterým bezpečně zvládal vysoké pasáže a střední polohy. Jeho výkon byl excelentní, a on si ho užíval natolik, že vynechával místa, kdy zpěvák mlčí a zpívá publikum, naopak vytrvale udával tón a představil se tak jako spolehlivý frontman.
Duran Duran současně fungovali jako pevný celek. Hostující kytarista Dominic Brown skvěle sekundoval klávesám Nicka Rhodese a rytmická sekce John Taylor (baskytara) a Roger Taylor (bicí) pak tlačila celou tu hudební jistotu vstříc zjištění, že muzika této kapely z osmdesátých let nezestárla.

Duran Duran
O2 Arena, Praha, 27. 6. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. června 2012)

Pošta pro tebe: Hledám ženu z vlaku a jejího hnědáka

Psal se pětaosmdesátý rok, zemi vládl bolševik a byl pátek. Kdyby se nestalo to, co se stalo, byl by to pátek jako každý jiný. Ono se to ale stalo, a tak to byl pátek výjimečný. Škoda že jsem se tehdy nepodíval na své digitální hodinky. Mohl jsem k dobru přidat i datum a čas.
S partou vrstevníku – středoškoláků jsme cestovali rychlíkem z Prahy do Broumova. Někteří vystoupili dříve, protože museli, jiní vystoupili dříve, protože je k tomu donutily okolnosti. Mrzlo, až praštělo, a v kupé byla dobrá nálada. Budoucí opilci pili čůčo, my introverti jsme poslouchali jejich neuvěřitelné historky plné lechtivých pokusů vniknout do spolužaček a učnic, lehkých drog i těžkých pitek, a divili jsme se, jak s přibývající opilostí nabírají ta vyprávění rozměru sci-fi.
V Poděbradech (pamatuji si to přesně) přistoupila mladá matka se svým možná čtyřletým synkem. Namačkli se bez pozdravu k oknu, takže naše osazenstvo sešoupli do nehezkého útvaru, ve kterém už oblíbené vulgarismy neměly místo – to kvůli prckovi.
Kdesi za Velkým Osekem matka (bylo jí tak pětadvacet) vstala a otevřela dokořán okénko. Do kupé vnikl mrazivý vzduch, který brzy způsobil, že jsme se všichni oblékli a z tašek plných špinavého prádla po týdnu na internátě jsme vytáhli propocenou mikinu a vzali si ji pod svetr.
Mladá matka hleděla velmi striktně a rozhodně. Na rozdíl od nás věděla, o co kráčí. Přísně pozorovala synka, který měnil barvy v obličeji a tvářil se jako typický idiot.
Důvod byl prostý – podělal se. Za chvíli totiž mladé matce došla trpělivost, vrazila děcku výchovný pohlavek a bez ohledu na přítomnost osmi středoškoláků z poloviny notně opilých z něho brutálně stáhla gatě.
Nebyl to hezký pohled. To, co dítě vypustilo z útrob, se zarputilým sezením na sedačce rozmatlalo po jemné kůži a zapáchalo to věru pekelně. Matka zpanikařila, skočila ke dveřím, prodrala se davem v chodbičce na toaletu, leč tam zjistila, že tato není vybavena toaletním papírem. Vrátila se tedy, profackovala syna daleko razantněji, a zeptala se nás, jestli nedisponujeme toaleťákem.
Málem jsme to už neslyšeli, protože jsme se překotně drali ke dveřím, abychom smradlavé kupé opustili. Zbytek cesty jsme stáli s ostatními nešťastníky na chodbičce, a když nám byl někdo nesympatický, nabídli jsme mu, aby si šel do poloprázdného kupé sednout. Jelikož matka nechala svého syna s vystaveným holým a špinavým zadkem až kamsi do Police nad Metují, netřeba podotýkat, že zápach byl v Hradci Králové skličující, v Třebechovicích pod Orebem nechutný, v Týništi nad Orlicí odporný a v Náchodě jednoznačně smrtelný.
Milá Pošto pro tebe, rád bych se s mladou matkou a jejím synkem setkal. Zajímá mě hlavně chlapec. Opravdu jsem zvědav, kam to ten posera v životě dotáhl.

Dobrý Stingův koncert bez vizuálních efektů

V únoru se zpěvák, skladatel a hudebník Sting zastavil v pražském Kongresovém centru. Dal tehdy v menším sále koncertně na srozuměnou, že mu skončila etapa návratu se skupinou The Police a koncertování i nahrávání se symfonickým orchestrem. V pondělí přijel do O2 Areny znovu, a naplnil ji třinácti tisíci diváky.
Už nebylo proč připomínat, že se vrátil ke své doprovodné skupině a chystá se s ní udělat další dobrou práci. V roli zpěváka a současně baskytaristy představil průřez celou svou čtyřicetiletou uměleckou kariérou a v koncertních verzích nabídl jak skladby ze svých sólových alb, tak písničky z repertoáru The Police. Dělá to tak vždycky.
V největší pražské sportovní hale vystupují světové hudební hvězdy se svými ambiciózními představeními plnými hluku, světelných i pyrotechnických efektů a velkých produkcí. Sting toto pravidlo uctivě porušil.
Přijel se skromným pódiem, na němž stáli po celý bezmála dvouhodinový set on, jeho čtyřčlenná kapela a vokalistka Jo Lawryová. Jeho zadní část zdobil těžký černý závěs, na který tu a tam skromně zasvítily reflektory, což bylo ze světelných efektů vše.
K dispozici nebyly ani velkoplošné obrazovky, které by divákům v zadních řadách přiblížily to, jak dnes vlastně Sting vypadá, a lidem v řadách předních daly pohlédnout třeba na zajímavé detaily v jeho tváři.
Ti na pódiu především hráli a zpívali, což je pro ně činnost zcela prvořadá. Sting se nacházel v dobrém hlasovém rozpoložení, oproti koncertům se symfonickým orchestrem dával svému výrazu více rockového drajvu a náramně si užíval společných vokálních partů s Jo Lawryovou. Toto souznění gradovalo v písničce Never Coming Here, kterou korunoval jejich divoký duet.
Instrumentalisté hráli poctivě živě, spolehlivě vyztužovali písničkám jejich základ a nadto nabídli výtečné sólové party. Zvláště pak kytarista Dominic Miller a houslista Peter Tickell, jenž několikrát vystoupil ze zadní pozice kupředu a nad hlavami fanoušků z prvních řad pobízel své skřipky k – chtělo by se napsat – čertovským výjevům.
Nebyl to přitom nijak zvlášť strhující koncert – k tomu by skromné pódium a vizuální stránka akce potřebovaly komornější prostor. Bylo to nicméně léčivé dávkování výtečné hudby a chytrých poprockových skladeb, v nichž někdy probleskla bluesová linie, jindy countryové názvuky a leckdy i jazzové přiznávky.
Publikum pozorně poslouchalo, vnímalo a nechávalo se výkony těch na pódiu podmaňovat a unášet. Skvělé pasáže odměnilo potleskem, při Shape Of My Heart tleskalo do rytmu a uzdu radosti z výborné hudby naroubované do populární melodie popustilo teprve při přídavcích.
O to více se tak pro celkové hodnocení prosadil správný dojem, že Sting a spol. přivezli silný umělecký zážitek, při němž se navíc lze bez skrupulí pohybovat v bocích, halasně pět i radostně tančit.

Sting
O2 Arena, Praha, 25. 6. 2012
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. června 2012)

V současné popu Justin Bieber přežije

Justin Bieber v období mezi svým patnáctým a osmnáctým rokem způsobil na světové popové scéně řadu povyku, rozbrojů, rozčílení, citových vzplanutí a bulvárních třesků. Před všechnu zajímavost jeho společenských aktivit, mezi které patří i vznik autobiografického filmu a vydání autobiografické knihy, je však především třeba potvrdit, že je opravdu zpěvák a jeho tvorba je životaschopná.
Dosud totiž vydal dvě alba. Debutové My World (2009) doprovázelo jeho nástup plný laskavých pohledů a vzdechů jeho zjevem hnaným šípem Amora zasažených teenagerek i jejich starších kámošek. To druhé, loňské Under The Mistletoe, mělo vánoční charakter, takže ho nelze chápat jako řadové.
Novinka Believe je ale vážná věc. Kanaďan Justin Bieber na ní totiž přinejmenším potvrdil, že více než bulvární týpek chce být zpěvákem a se svou kariérou to myslí vážně. Však si do studia k realizaci desky pozval hned několik zručných producentů z oblasti popu a taneční hudby a stylově se pevně uvelebil tam, kde se na hudební scéně zdržoval dosud – v hájemství popu slepeného s unylým rhythm’n’blues a tanečními rytmy.
Není to sice v hudebním světě nic nového, ale v mainstreamu se dnes nehraje na originalitu, spíše na melodii, krásu a senzaci.
Bieberovi už bylo osmnáct a prý při nahrávání mnohokráte projevil vlastní názor. Jeho pravá ruka Usher, producent nad ostatními producentskými hosty, využil pak svých zkušeností a dal kolekci řád, zvuk i styl. A nešlo jim zřejmě ani tak o to, aby zahrnuli posluchače silnými melodickými linkami. Ty na kolekci totiž rozhodně nepřevládají.
Bieber ve svých kompozicích především nastiňuje atmosféru rozjetého tanečního parketu, na kterém hrají prim rytmus, jeho snaživé zpívání a tuctová melodie odpovídající tomu, co se v současné době v žánru děje. Výjimkou jsou singlová skladba Boyfriend nebo příjemná balada Fall.
Bieber se snaží na desce hovořit za sebe. V textech jsou fragmenty jeho dosavadního uměleckého i osobního života, trochu v nich vysvětluje, zpívá o lásce i bulváru, je zkrátka v tomto ohledu uvěřitelný. Neprezentuje témata, o nichž by nic nevěděl.
Nadto se představil jako slušný zpěvák. Uvádí se v několika hlasových polohách, vrství na sebe hlasy tak, aby byl výsledek dostatečně barevný a dal trochu zapomenout, že písně nemají tažnou melodickou linii.
Na albu Believe prokázal, že na současné hudební scéně, tak chabé na silné momenty, bez potíží přežije i do dalších měsíců.

Justin Bieber: Believe
Universal Music, 48:15
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla 23. června 2012 v deníku Právo)

Noční můra Madonny: zloději DNA

V šoubyznysu je řada cvoků. O Michaelu Jacksonovi – například – víme své. Nyní přibyl další. Někdo, kdo se jako mírný cvok jevil vždycky.
Zpěvačka Madonna si najala tým, který v rámci probíhajícího turné MDNA po každém jejím vystoupení vydezinfikuje šatnu a odstraní zbytky její DNA.
Provalilo se to až teď. Podle Alvarose Ramose, který organizuje Madonnino vystoupení v Portugalsku, se hvězda bojí, že někdo zneužije její genetický materiál. „Musíme si dávat strašný pozor, nikdo do její šatny nesmí, poslední slovo mají lidé, kteří ji dezinfikují. U nikoho jiného jsem se s něčím takovým nesetkal. Jakmile je šatna připravená k užívání, nesmím se tam jako pořadatel koncertu jít podívat, nesmím ani otevřít dveře,“ řekl na tiskové konferenci zmíněný Ramos. „Vstoupit do ní lze až poté, když odejde dezinfekční tým. Nezůstane tam žádná DNA, žádné vlasy. Všechno vyčistí. Je to pro její ochranu a klid, chápu to. Je to ale přehnané.“
Madonna má zjevně strach, aby si někdo z jejího DNA nedělal bábovičky, anebo nepřinesl ukázat strýčkovi na kapačkách na uzavřené oddělení 17B a ten ji neocintal.
Dodejme, že DNA je nezbytnou látkou pro život. Ve své struktuře kóduje a zadává buňkám jejich program, čímž předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. Je to nukleonová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných. (Ufff)

P.S.: Ty kecy o DNA jsem opsal z wikipedie. Normálně je mi to úplně jedno.

Sbohem, trubko!

Český fotbalový útočník Milan Baroš se rozloučil s reprezentací. Pozdě, ale přece. Druhdy milovaný milovník gólů a fotbalových parádiček, později nenáviděný protekční chachar do počtu, který až s neuvěřitelnou lehkostí dovedl vystupovat a chovat se jako primitiv, to konečně zabalil.
Své chabé vystupování potvrdil svým včerejším (22. 6.) napadením českého novináře, jemuž (možná pod vlivem svého oblíbeného alkoholu) sdělil: „Jednou, až skončím s fotbalem, tak vás zabiju. Budu poprvé sedět za vraždu – kvůli vám.“
Když ve čtvrtek večer po spravedlivé porážce od Portugalska v kabině oznámil, že s reprezentací končí, prý se i plakalo. Panečku: Čech, který by nepřiznal regulérní gól (viz kauza Neuer a jeho nepřiznaný gól Angličanům, což Petřík posvětil), možná bulel. Rosický, též milovník lehkých děv a povýšeného chování – zřejmě také bulel. Rezek, simulant non plus ultra, morální šmejd – možná bulel. Kurva, chlapi, kde bylo vaše chlapáctví. A možná bulel i trenér Bílek, který za Barošem stál i v okamžicích, kdy by bylo nejlepší, kdyby Baroš za své fotbalové výkony spáchal rituální odchod.
Byly časy, kdy hrával skvěle. Posledních pár let ale sešel. Nehrál nic, simuloval, byl věčně v ofsajdu, vztekal se, dostával žluté karty a nebavil se s novináři. Pískali na něho i jeho do jisté doby věrní fanoušci, a to už bylo na pováženou.
Místo aby Milánek sbalil saky paky a odtáhl z reprezentace dohrát do Turecka, tak v ní zůstal. A působil jako pověstný červený hadr na býka. Pokud mu o to šlo, vedl si skvěle. Do toho samozřejmě pokračoval ve svých mizerných výkonech a scénách.
V zápasu s Polskem dokonce v rámci svého prasáctví šlápl na ležícího polského brankáře Tytoně, a na šampionátu byl po skončení základních skupin nejčastěji faulujícím hráčem. Přitom hrál útočníka, a titul nejčastěji faulujících hráčů zpravidla přistává na vrub obránců. Milánek to ale dokázal, vyblbnul se.
Pokud za pár let ohlášenou novinářovu vraždu uskuteční, měl by vědět, že v lapáku na něho číhají jiné kalibry, než kamarádi Rosický, Ujfaluši, Rezek, Čech, Sivok a další. Už ho nebudou hýčkat jemné a pečlivě vyholené ruce trenéra Bílka, ale chlupaté pracky kolegů vrahounů. Záda už mu nebudou krýt šikovní Jiráček a Pilař, nýbrž papundeklová zeď s dírou metr a kousek nad zemí. Už nebude dlabat biftečky a steaky, ale mizerné rathovské rizoty s flusanci zamindrákovaných kuchtíků.
Považoval jsem za důležité jej na to alespoň touto cestou upozornit, neboť mám dojem, že to v životě nebude mít lehké. Ani s tím balíkem peněz, který za své parády, ofsajdy, vlastňáky a fauly vydělal.
Sbohem, Milane!

Milostný dopis Jennifer Anistonové

Milovaná Jenny (snad ti tak říkají),
rozhodl jsem se ti napsat, protože k tomu mám šílený důvod. Obrátila jsi můj život pravdou dovnitř. Ano, tolik si lžu…
Nemohu totiž déle snášet posměch kamarádů, kteří už všechno vědí a škádlí mě pokřiky „Volal ti Brad Pitt“. Stejně tak nelze již déle vydržet návaly šílenství, při nichž v noci bezhlavě biji hlavou do oprýskané cihlové zdi, kde kdysi bývaly květované tapety, a tupými ranami zoufalství budím Ukrajince v bytě za zdí, kteří mě za to nenávidí a pro výstrahu mi na kliku mých slzami scákaných chodbových dveří zavěsili cop zvaný Julie Tymošenková.
Nemohu také už absolvovat další neúspěšný pokus o sebevraždu ze žalu, když jich jedenáct dopadlo tak, že jsem kudlou v záchvatu bolu pořezal svého psa a při plavmém skoku z okna ve třetím patře jsem nešťastně dopadl na kapotu volva paní domácí, a tak jí ten milión a půl splácím po pětistovce a bohužel jsem stále naživu.
Nač ale žít, když život je tak prázdný. Jenny, nebo Jennifer – jak chceš. Miluji tě a chci s tebou žít. Bez tebe to naopak nemá smysl. To vím bezpečně.
Před pěti lety jsem tě poprvé viděl – v seriálu Přátelé. Zapnul jsem jej v okamžiku, kdy jsi udělala to sladké „waw“ a tvůj dolní rtík lehce zavadil o horní a srandovně ho rozplácl. Bylo to neskonale vzrušující, a byť vedle mě seděla má tehdejší maďarská přítelkyně Sörökö (čti Séréké, milovaná Jenny), zahořel jsem láskou.
Dodnes jsem nezhasl. Okamžitě jsem se bez udání důvodu (zabila by tě) rozešel ze Sörökö (čti opět Séréké, drahoušku), za ušetřené peníze jsem zakoupil plazmu 180 na 376 cm a koukám jen na Přátele a filmy, ve kterých hraješ. Ta obrovská obrazovka mi usnadňuje sebeukájení, čudlíky jako by byly teplé dlaně, její rám mi připomíná šikovná chodidla originální šlapky a tvé jméno vyškrábané na zdi pak půdorys šikovné rumunské děvečky bez slovanských zábran. Možná jsi to slyšet nechtěla, ale je to tak. Trpím jako zvíře, Jennifer.
Ale ano, je to tak.
Dokonce trpím tak, že když někdo řekne slovo, ve kterém je písmeno J, jako Jennifer, okamžitě se nezastavitelně rozvzlykám. Přátelé mi raději neříkají Jardo, ale Píčusi. Pro ty nejvěrnější jsem ale Nador Condor, a chci být i tvým Nandorem (a dá-li bůh, i Condorem).
Chtěl jsem za tebou už několikrát přijet, naposledy minulý týden, a myslel jsem to vážně. Vždycky když ale táhnu bagáž na letiště, na Dejvické po výlezu z metra si uvědomím, že nemám peníze na letenku a nevím, kde bydlíš. Udělám ale cokoliv, abychom se setkali a já tě přesvědčil, že život se mnou by byl mnohem kvalitnější, než život beze mě.
Víš co, Jenny? Vezmu tě někdy do Broumova. Někteří lidé tě tu už znají a mámě jsem o tobě také vyprávěl. Moc by ses jí líbila. Když bys přijela v sezóně, upeče ti jahodovou bublaninu. To si pošmákneš. Jinak nachystá brambory na loupačku, abys ochutnala nějakou krajovou specialitu. Mezi námi: nedá se to žrát, ale pochval jí to, bude ráda.
Měl jsem kdysi rád Kevina Costnera. Nevadil mi a připomínal mi svou vizáží mě samotného (opakuji, podoba je až neuvěřitelná!!!). Musím se ti ale přiznat, že už ho nesnáším. V jednom filmu s tebou totiž spal, což mu mám za zlé. Okamžitě jsem ho exemplárně ztrestal – strhnul jsem ze zdi na své toaletě všechny jeho plakáty a na Facebook jsem mu napsal, že je kokot. Odpověděl mi, že vůbec neví proč a ať za ním přijedu do Malaciek, že si to vyřídíme ručně. Kokot.
Jennifer, nemohu za tebou přijet, protože nemám peníze na letenku a nevím, kde bydlíš. Přijeď, prosím, ty za mnou. Vezmi si dovolenou, doleť do Prahy na Ruzyni a já tě tam vyzvednu. Uděláme si hezký večer v restauraci U Debila (seznámím tě s Vykukem, Dušanem, Podťatým i Mejlou z Holírny a Mícou z Džusu) a v noci tě zahrnu láskou. Neboj, koupil jsem víno a sušenky, bude nám fajn. A druhý den půjdeme do divadla. Když budeme mít štěstí, uvidíme Bohdalku. To se nasměješ.
Líbám tě a těším se na odpověď
Jarda (teď pláču) Nandor Condor

No tak, hoši…

Mediální přestřelka mezi prezidentem Kykynou zaplaťpánbůh nejstarším, jeho Ochvatem a fotbalovým komentátorem Jaromírem Bosákem je jedna z mála věcí, které momentálně ve veřejném prostoru nebudí emoce a naštvání, nýbrž úsměv. Však se jí zúčastňují persony bez autority a nonšalance. Je to, jako když se starý Votroubek hádá se starým Bacigalou o tom, že Bacigalova slépka překročila hranice Votroubkova rajónu, sezobla tam ladem ležící zrnko a zaslouží nejpřísnější trest.
Kykyna nejstarší, tedy ten, co všemu vždycky rozuměl výhradně jediný a jedinečný, ve vysílání Radiožurnálu vypustil jednu ze svých slovních perel: „Čtvrt hodiny zápas komentovali ti největší experti a o všem mleli zprava zleva, co se v tom zápase odehrávalo, a tuhletu věc nezmínili, z čehož jsem byl naprosto šokován.“ Šlo mu o to, že český obránce Kadlec v závěru utkání vyhlavičkoval míč letící směrem k bráně (nejsem si ale docela jist, jestli by v ní skončil, možná letěl vedle).
Reakce komentátora Bosáka byla vtipná a logická. Na Twitter napsal: „Sláva, máme dalšího experta. Václav Klaus se přihlásil o práci v našem studiu, začneme pomalu na lize v Příbrami a pak se uvidí.“
Do toho se ale zapojil nečekaně Kykynův panoš Radim Ochvat, jenž si chce zcela jistě vysloužit Kykynovo polechtání za uchem, největší vyznamenání hradním služebným. „Pana Bosáka je přece ve studiu velká škoda. Měl by už taky jednou naleštit kopačky, navléci dres a jít pomoci našim, když už mluví trenérovi do složení sestavy a kritizuje jednotlivé hráče. Komentovat výroky tak vytříbeného moderátora, básníka a fotbalového experta na naši reprezentaci se asi nesluší. Důležité je, aby naši vyhráli. Takže chlapi, bojujte! Držíme Vám ve čtvrtfinále palce,“ uvedl zmateně Ochvat pro server Lidovky.cz
Poslední reakce, kterou se mi podařilo k celé věci získat, je od starého Bacigaly. Nechápe, že partička Kykyna, Bosák a Ochvat řeší takové píčoviny, zatímco on musí chránit svého kura před rozlíceným Votroubkem. Neznaje a nepoužívaje Twitter ani Facebook napsal alespoň vzkaz na svou kolnu. Stojí v něm: „Serte na to, chlapi, a dělejte něco pořádnýho.“

Pot, slzy a rock’n’roll na Evanescence

„Moc jsme se k vám těšili,“ řekla v úvodu nedělního koncertu zpěvačka Amy Leeová. Před asi třemi tisícovkami diváků tak v pražské Incheba Areně tak potvrdila, že její kapela Evanescence dorazila do Česka poprvé, leč trochu pozdě.
Období slávy totiž prožívala po vydání prvotiny Fallen (2003) a vychutnávala si ho plnými doušky i v době druhé desky The Open Door (2006). Později se na pár měsíců stáhla a až loni se přihlásila albem s rozhodným názvem Evanescence. Ne že by bylo špatné. Leč léta, kdy temnými náladami ovanutá pětice z Arkansasu působila rozruch, jsou minulostí.
Nynější sestava Evanescence ovšem disponuje zkušenostmi a lehkostí spojenými se schopností proměnit albové verze skladeb v energickou koncertní dávku. Již úvodní nástup bubeníka Willa Hunta v What You Want a první melodie v podání Leeové naznačily, jak skvělý večer to bude.
Zpěvačka byla po celých pětasedmdesát minut na pódiu fascinující. Kralovala v polohách středních i vysokých, a když už intonačně odskočila, bylo to v intencích respektované koncertní odchylky. Nikdo jí nepomáhal ve vokálech, sloky i refrény zpívala sama.
Není divu, že za takovým štítem působila instrumentální složka kapely sebejistě a svěže. Místo očekávaných gotických přiznávek prýštil ze skladeb čirý rock’n’roll. Huntův tah za bicími bral chvílemi až dech, a když si Leeová sedla ke klavíru, vehnalo to program do fáze gradace. Při pomalejších skladbách leckde ukápla i slza dojetí.
Vokalistka si občas stěžovala na vedro, které v Incheba Areně panovalo. Evanescence přesto odvedli profesionální a současně upřímnou práci. A čeští Dying Passion – stylově podobně ladění – se za to, co předvedli v roli předskupiny, také stydět nemuseli.

Evanescence
Incheba Arena, Praha, 17. 6. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. června 2012)