Buty samy sobě

Ostravští Buty napsali řadu hitů a v 90. letech byli dokonce považování za jednu z nejpozoruhodnějších skupin v zemi. Čas je však nemilosrdný a jejich sláva minula. Dílem proto, že životnost písniček není nekonečná, též proto, že Buty vydali v posledních deseti letech jen dvě řadová alba, přičemž Duperele je to druhé.
Jako muzikanti si na něm dopřáli tradičně poctivé profesní doušky, někdy až bluesové či najjazlé výlety. V posledních letech je postavili na klasické písničky, což je evidentní i tentokrát. Dobře se to poslouchá, hůře pamatuje.
Některé texty jsou navíc jen snůškou slov (Carefour, Píseň práce), další hříčkou s představou (Paul McCartney). Hrátky s nářečím leckde nemají kouzlo (písnička Maseuko zní jako cvičení u logopeda) a takový Křovák je výplň, zbytečná skladba.
Mnohem zajímavěji se jeví dvě verze u dvou písniček, zachycující rozdílné aranžérské tendence v kapele, nebo pokojnější Sestra, navazující na silné nápady zpřed let.
Těžko to ale přetlačí dojem, že Duperele si Buty nahráli především pro sebe.

Buty: Duperele
Supraphon, 46:45
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla 9. června v deníku Právo)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)