Pot, slzy a rock’n’roll na Evanescence

„Moc jsme se k vám těšili,“ řekla v úvodu nedělního koncertu zpěvačka Amy Leeová. Před asi třemi tisícovkami diváků tak v pražské Incheba Areně tak potvrdila, že její kapela Evanescence dorazila do Česka poprvé, leč trochu pozdě.
Období slávy totiž prožívala po vydání prvotiny Fallen (2003) a vychutnávala si ho plnými doušky i v době druhé desky The Open Door (2006). Později se na pár měsíců stáhla a až loni se přihlásila albem s rozhodným názvem Evanescence. Ne že by bylo špatné. Leč léta, kdy temnými náladami ovanutá pětice z Arkansasu působila rozruch, jsou minulostí.
Nynější sestava Evanescence ovšem disponuje zkušenostmi a lehkostí spojenými se schopností proměnit albové verze skladeb v energickou koncertní dávku. Již úvodní nástup bubeníka Willa Hunta v What You Want a první melodie v podání Leeové naznačily, jak skvělý večer to bude.
Zpěvačka byla po celých pětasedmdesát minut na pódiu fascinující. Kralovala v polohách středních i vysokých, a když už intonačně odskočila, bylo to v intencích respektované koncertní odchylky. Nikdo jí nepomáhal ve vokálech, sloky i refrény zpívala sama.
Není divu, že za takovým štítem působila instrumentální složka kapely sebejistě a svěže. Místo očekávaných gotických přiznávek prýštil ze skladeb čirý rock’n’roll. Huntův tah za bicími bral chvílemi až dech, a když si Leeová sedla ke klavíru, vehnalo to program do fáze gradace. Při pomalejších skladbách leckde ukápla i slza dojetí.
Vokalistka si občas stěžovala na vedro, které v Incheba Areně panovalo. Evanescence přesto odvedli profesionální a současně upřímnou práci. A čeští Dying Passion – stylově podobně ladění – se za to, co předvedli v roli předskupiny, také stydět nemuseli.

Evanescence
Incheba Arena, Praha, 17. 6. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. června 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)