Mrtvej pohodář

„Je to takovej pohodář,“ usmála se slastně Pizizubka a demonstrativně mlaskla. „Prostě pohodička – travka, hulení, chlastík. No, hele, jak říkám – pohodář.“
Za tři roky se Pizizubka na tomtéž místě nad sklenkou vína tvářila trochu jinak, zasmušileji. „Byl to takovej pohodář, ale teď je divnej. Nevím, co se s ním děje?“
Její kámoš, se kterým se rozhodla zcela nesmyslně trávit nejkrásnější léta svého života, to s tou travkou, hulením a chlastíkem jednoduše přestal zvládat. Ne že by přidával na intenzitě, jenom mu důsledky těch vášní přerůstaly přes hlavu, a on se přestal orientovat ve dnech v týdnu a věčně blábolil nesmysly. Bylo až neuvěřitelné, jaké kraviny vypouštěl z klapačky.
Za další čtyři roky zavolala Pizizubka a řekla, že její pohodář zhebnul. Pokud mě neklame paměť, selhala mu většina orgánů v těle včetně čichu.
Když mi tedy v poslední době někteří moji přátelé tvrdili, že buď oni, anebo jejich kamarádi a blízcí mají ve svém okolí „pohodáře – travka, hulení, chlastík“, zvýšil jsem jako na povel chlast.
Pár pohodářů jsem znal osobně. Zatímco navenek působili tak nějak uvolněně, protože prostě neměli žádný smysl pro odpovědnost ani života, doma za zavřenými dveřmi se trýznili samotou, krmili se suchým chlebem (aniž by jim chutnal), svíjeli se v křečích od bolesti vnitřností, bezděčně zvraceli a nikdy nic kloudného nevymysleli.
K čertu s takovými pohodáři!

Marné čekání The Offspring

Zpěvák Dexter Holland nedávno řekl, že nová deska jeho The Offspring avízuje novou etapu. Je prý osobitá, s vyzrálými texty. Napovídá to ostatně i obal, na němž v aleji vedle sebe sedí mladý chlapec a stárnoucí muž.
Fakticky je kolekce Days Go By stejná jako osm předcházejících počinů. S tím rozdílem, že jí schází živelnost… omluvená již ale v podstatě slovy Hollanda.
Sentimentální texty už kapela ve svém repertoáru měla, slova o upřímnosti a pravdě také, kousky nadhledu jakbysmet.
Scházejí pohříchu hity, písničky fungující takzvaně „na první dobrou“, takové, jež v 90. letech formace sypala z rukávu jako horké trumfy. Není tu žádná nová Pretty Fly (For a White Guy), Self Esteem nebo Mota.
Jsou tu jen titulní skladba, The Future Is Now, OC Guns, Cruising California (Bumpin’ In My Trunk) nebo Hurting As One, skladby, které ty staré v mnoha ohledech připomínají. Hlasem Dextera Hollanda, který je osobitý a mile charakteristický, podobnou produkcí, aranžemi, zvukem a melodikou.
Jistě, snaživě melodickou a pokusně strhující skladbu napsat a nahrát The Offspring pořád dokáže. Ne však v té intenzitě, jako kdysi. Aby bylo jasno: od kapely nebylo možné očekávat něco nového. Přesto již drahně let zkouší natočit album, které přinese alespoň jednu písničku, jež si stoupne po bok starých hitů. Na Days Go By opět žádná taková není.

The Offspring: Days Go By
Sony Music, 42:49
Hodnocení 45%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 28. července 2012)

Cheryl Cole a její klubová noc

Cheryl Cole, bývalá členka britské dívčí popové skupiny Girls Aloud, se slyšitelně inspirovala tvorbou Beyoncé nebo Erykah Badu. Chtěla nejspíš nahrát album, které posluchače nejenom ponoukne k tanci, ale umožní mu vnímat skutečné pěvecké i hudební emoce.
Efekt je žel nedokonaný. Novinka A Million Lights, zpěvaččino třetí dílko v pořadí, vyznívá jako oddechová taneční nahrávka. Hodně je z ní cítit to, co v hudebním světě dělá Britney Spears – pouhá zábava.
Zahajovací skladba Under The Sun je lehká, prázdninová, trochu infantilní a tak trochu určuje věci příští. Riffem i refrénem připomíná slavnou Heaven Is A Halfpipe kapely OPM. Ta byla ale mnohem nápaditější a dotažená do skvělého finále.
Následující píseň Call My Name je už jednoznačně taneční. Produkoval ji Calvin Harris, který se v podobné atmosféře dobře vyzná. Je tedy jedna z mnoha, které by se mohly na parketu klidně beze studu hrát. Žádný hit to ale není, na to postrádá bujný melodický nápad.
Vcelku povedené jsou tzv. dub balady. V A Million Lights nebo Love Killer Cole dokazuje, že má přirozeně zajímavou barvu hlasu a přehled v intonaci. U druhé jmenované písně už to ale nestačí. Postrádá nosný autorský nápad a aranžérsky kráčí odnikud nikam.
Podobné je to s dalšími skladbami. Žádná nevyčnívá nad ostatní, pouze pospolu tvoří jakousi kulisu k návštěvě nočního hudebního klubu. Ambiciózní Cheryl Cole přitom jistě zamýšlela něco víc.

Cheryl Cole: A Million Lights
Universal Music, 40:52
Hodnocení 50%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 16. července 2012)

Miss Pluto a veterán pražských sekretariátů

Tramvaj číslo 22, ráno kolem půl deváté, úsek mezi stanicemi I. P. Pavlova a Francouzská. Středa 25. července 2012.
Do vozu nastoupila mimořádně pohledná dívka s objemným kufrem, pravděpodobně jedoucí z letiště. Češka, černé vlasy, sluneční brýle zvednuté do účesu, žvýkačka v ústech, pohled dívky z reklamy na medem ochucené tampóny, čili nepřekonatelný, jen trochu nablblý úsměv. Zápor? Poctivé dva centimetry make-upu na pupíncích ve tváři.
Stoupla si nad prošedivělého muže, trochu unaveného životem, zarostlého, v obyčejných, ale čistých šatech.
„Prosím vás, jede to do Vršovic?“ zeptala se ho.
„No, já vlastně nevím. Kam jste říkala? Do Vršovic?“
„Ano, ehm…“ špitla budoucí Miss Mars.
Muž se bez zájmu podíval na paní, sedící přes uličku, a houkl na ni: „Jede to do Vršovic?“
„Jedééé,“ zahučela paní a pokračovala ve čtení magazínu Žena a smrt na jazyku.
Muž řekl: „Tak slyšíte, jede,“ a konečně se na budoucí Miss Saturn podíval. Jakmile ji naskenoval pohledem, jeho oči už nebyly s to uhnout jinam. „Vidíte, ještě že tady máme tak milé lidí.“
„Hmmm…“ začervenala se budoucí Miss Pluto.
„Hmmm…“ zabručel muž.
„Ehm…“ na to dívka.
„Uchrch, hmmm,“ pokračoval muž.
„Úch,“ zase dívka.
Tramvaj dojela do stanice Francouzská.
„Půjdeme?“ řekl muž a ukázal směrem ven.
„A pomůžeš mi s kufrem?“ zvedla obočí dívka.
„Až ke mně…“ ubezpečil ji veterán pražských sekretariátů.
Dívka ještě na chvíli zaváhala, pak odstoupila od svého kufru a nechala muže, s nímž už si tykala, popadnout ho za ucho. Vystoupili společně. Venku muž položil kufr na nástupní ostrůvek a pohladil budoucí Miss Neptun po zadečku.
Fakt nevím, jestli to bylo divadlo, anebo příběh velkého vzplanutí. V obou případech byly ale oba hlavní protagonisté skvělí.

Některým Jihočechům to v kuchyni vůbec nejde

V minulých dnech jsem pobýval na zasloužené dovolené. Byl jsem na Šumavě, kousek od Sušice, podle propagačních materiálů „v srdci Šumavy“. Na místě se ale ukázalo, že srdce Šumavy je o několik kilometrů dál, což mě zpočátku trochu zmátlo, pak rozlítilo, ve finále to ovšem bylo jenom drobné nedorozumění.
Mnohem větší nastalo ve chvíli, kdy jsem se chtěl najíst. Musím říct, že snahu Zdeňka Pohlreicha zlidštit českou kuchyni kvituji s obrovským povděkem. Nejdřív jsem si sice musel zvyknout na jeho drsný styl, teď je mi ale jasné, že s provozovateli pohostinství a hotelů se leckdy jinak jednat nedá.
Na Horské Kvildě, tedy v srdci Šumavy, jsem si v jednom pajzlu (za chvíli zvíte, že tu chalupu nemohu pojmenovat jinak) objednat svíčkovou. Bylo to v kutlochu napravo od informačního střediska, zajímavém tím, že v lokále mají v kleci papouška, který říká „ahoj“ a „čau“. Bohužel je to to nejlepší, co tam nabízejí. Objednal jsem si totiž svíčkovou, a paní, která mě obsluhovala, jsem předtím položil svou obvyklou otázku: „Je ta svíčková dobrá?“ Ujistila mě, že je, a tak jsem si ji nechal naložit.
Divné bylo, že zmizela za roh a trvalo dobře deset minut, než s mým jídlem vylezla. Neomylně sáhla ještě do lednice, vyndala šlehačku ve spreji, cákla ji na kus hovězího a ze zavařeniny na to ještě kydla brusinky. Nedala však do omáčky citron, což byl problém, protože takový citron ledacos zachrání.
Svíčková mdlé barvy neměla chuť. Bylo až s podivem, že kdosi dokázal cosi takového stvořit. Bohužel jsem si dal nedávno tajný osobní závazek (o kterém vím jenom já), že nebudu ve společnosti tropit skandály, a tak jsem pokrm, který stál bezmála kilo, pouze ostentativně odsunul stranou. Připouštím, že jsem část snědl, ale to bylo jenom proto, že jsem měl fakt hlad.
Otázku „Je ta svíčková dobrá?“ jsem v sobotu po poledni položil i muži, který mě obsluhoval v Rabské hospůdce na náměstí v Rabí. Ubezpečil mě, že je víc než dobrá, což mi připadlo postačující. Varování ale přišlo záhy.
K polévce (vývar s nudlemi) mi tentýž muž donesl v ošatce tři rohlíky. Na tom jednom byla připláclá mrtvá moucha, pravděpodobně výsledek dovádění personálu, který v návalu odpovědnosti pobíjel hmyz čerstvým pečivem. Když jsem číšníka upozornil, že je na rohlíku moucha, vzal ho z ošatky a odnesl do kuchyně, kde možná mouchu odpinkl na zem a položil pečivo do ošatky jiné. Já mezi tím vzal do ruky druhý rohlík, ovšem ten jsem také nenakousl, neboť na něm visel kousek mrkve. Možná šlo o výsledek dovádění personálu, který po sobě z dlouhé chvíle házel pečivem, a toto mu spadlo do zeleninové oblohy s přebytkem mrkve. Pozřel jsem až třetí rohlík. Dělo se tak ale se strachem, že až do něj kousnu, zašklebí se na mě zevnitř hlavička chcíplého netopýra. No, naštěstí to byla obava lichá.
Když pak číšník donesl svíčkovou a já se do ní pustil, brzy mi znovu zatrnulo (počítám-li správně, tak na tom místě počtvrté). Nabyl jsem dojmu, že přestaly fungovat mé chuťové buňky, protože ani tentokrát se autorovi tohoto pokusu o jídlo nepodařilo dodat mu chuť. Na rozdíl od té první z Horské Kvildy alespoň z nažloutlé omáčky oranžově zářila – mrkev.
Ještě jedna nepříjemnost se mi na dovolené stala. Pokud budete mít v obci Prášily chuť na zákusek, vyhněte se tamní cukrárně, anebo zakousněte raději zbytek chleba a posypte ho třtinovým cukrem.
Slečny za pultem jsem se v oné cukrárně zeptal: „Je ten větrník dobrý?“, a ona mi odpověděla: „Ten je ze Stach.“ Znělo to jako doporučení a já si ho poručil. Výsledek byl však tristní. Hnus fialový, opět bez chutí, spíše jen s takovým tím zdánlivým náznakem čehosi docíleným tím, že cukrář prostě do toho větrníku něco dát musí, nejlépe mraky cukru. Netušil jsem ovšem, že v obci Stachy mají chemičku, kde zákusky sériově vyráběji.
Jinak bylo na Šumavě moc hezky, zvláště v jejím srdci. Mimochodem, v obci Prášily prodávají skvělé domácí kozí sýry.

The Smashing Pumpkins lepší, než se čekalo

Odér starých známých The Smashing Pumpkins na nové desce Oceania je ještě neznatelnější, než byl na pět let starém počinu Zeitgeist. Zpěvák a kytarista Billy Corgan, jinak prý nesnesitelný šéf kapely, ztratil posledního věrného, bubeníka Jimiho Chamberlina. Novou desku nahrál s „figuranty“, kteří vypadají jako herci z písničkového seriálu Glee, čili působí na první pohled trochu nevěrohodně.
Přesto nelze novinku v devadesátých letech veleslavné americké rockové formace brát jako nepovedenou. Naopak se zdá, že po rocích hledání nové hudební tváře, výrazových prostředků a snad až přehnaného aranžérského poskakování našel Corgan cestu, kterou by se mohl dál vydat. Co na tom, že po ní šel už před lety…
Kontroverze totiž novinka budí především kvůli personálním rošádám, jimiž druhdy neochvějná kapela prošla. Alfred Hitchcock ale kdysi řekl, že na začátku je třeba pořádného otřesu, aby se napětí rozplynulo. Zdá se, že to The Smashing Pumpkins potkalo.
Úvodní skladba Quasar je stará dobrá jízda v duchu aktivního hard rocku s progresrockovým nádechem a orientálními názvuky. Nejhitovější skladba na desce, Panopticon, připomíná dokonalou melodií nejlepší momenty skupiny devadesátých let, The Celestials je zase nebanální balada s akustickou kytarou a klávesovým doprovodem. Vytříbeněostatně působí i volná Violet Rays.
Uklidňující píseň One Diamond, One Heart jako by byla bezprostředně ovlivněna tahem Red Hot Chili Peppers a současně popem Coldplay. Titulní Oceanianese citlivě zkomponovaných devět minut, které Corgan vymyslel zatraceně chytře a přitom účelně, čímž prokázal svou skladatelskou erudici. Je to jeden z vrcholů alba, byť na něm kapela odběhla k epické kompozici, tedy složitější formě vyjádření.
Oceania je album, které nemá schopnost strhnout k zásadnímu posluchačskému nadšení. Je ale mnohem lepší, než se od rozdrolené legendy čekalo. Kdyby v minulosti nenahrála lepší dílka, chtělo by se napsat, že je nadprůměrné.

TheSmashingPumpkins: Oceania
EMI/Martha’s Music, 60:12
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. července 2012)

Mrazivé vzpomínky na dvaadevadesátý

V roce 1992 jsem stál u konání festivalu, který se jmenoval Rock for Life. Nechci psát o tom, že možná tahle akce později inspirovala někoho, aby udělal festival mnohem lepší. Chci se zmínit o tom, že pořádat takový festival je zatroleně rizikový koníček a řekl bych, že smrtící (smrtelná) profese.
Rock for Life jsme vymysleli s kolegou Frantou Horáčkem jako festival, jehož výtěžek půjde na pomoc dětem, které se v Mostě a Litvínově narodily nemocné a čekají v podstatě na svou smrt bez asistence rodičů. Místem konání byly povrchové doly v Mostě (kousek od toho slavného kostela, který v minulosti posunovali, aby ho zachránili), vystupovali třeba Nazareth, Dr. And The Medics, Senseless Things, Kabát, Citron a další. V Mostě byly o tom víkendu slavné motocyklové závody a prý sedm tisíc návštěvníků z Německa. Ten den ale lilo a na náš koncert přišlo jen nějakých třináct set lidí. Průšvih nejvyššího kalibru. Když nebudu přešlapovat kolem horké kaše a hledat viníka všude jinde, jen ne ve svém týmu, byli jsme mínus čtyři miliony. V roce 1992 to byly celkem „slušné“ peníze.
Měsíc jsem se skrýval před vymahači dluhu z Rumunska, projel s nimi pak několik okruhů Prahou v zadní části rozhrkaného auta, kam se obvykle dávali psi (abych si vzpomněl, kde ty peníze seženu), dostal jsem pár ran pěstí i kopanců a všechno nakonec skončilo u soudu, který jsem vyhrál a jenž trval dva roky. Soudce totiž usoudil, že do charitativní akce měli všichni jít s tím, že jisté riziko neúspěchu nesou.
Bylo to ale osm let plných hrůzy, která se mi – upřímně – ještě pořád vrací. Třeba ve chvíli, kdy pořadatel Prague City Festivalu musí akci zrušit, protože se někde stala chyba. Třeba také tehdy, když pořadatelé Rock for People musejí počítat ztráty, protože chtěli udělat hezký festival, ale počasí jim zametlo s plány. Anebo když pořadatel Sázavafestu oznámí zrušení vystoupení hlavní hvězdy, protože mu padli sponzoři a on by na akci prodělal dříve, než by pořádně začala.
Všem těmhle lidem a příběhům zatraceně rozumím. Být pořadatelem festivalu je hra se smrtí. Přinejmenším s klinickou.

Linkin Park svůj stín nepřekročili

Ať se vám to líbí nebo ne, američtí Linkin Park svádějí již dvanáct let jeden lítý boj, a to sami se sebou. Snaží se překročit stín fenomenálního debutu Hybrid Theory z roku 2002, alba, které posunulo zvuk tzv. nu-metalu k melodickým vlnám a ubralo mu tvrdosti, přičemž nepohnulo dravě energickou podstatou, kterou od poloviny devadesátých let tento hudební směr nesl.
Linkin Park tehdy sice nepřinesli nic extra nového, jen chytře spojili vlivy sedmdesátých a osmdesátých let se zvukovým pokrokem a progresivními elektronickými proudy, zazářili ale a zůstali hudebními hvězdami. Byť jejich další kolekce byly mnohdy povedené, žádná z nich nepokořila úspěch prvotiny. Přitom o to kapela tolik stála.
Nepodaří se to ani páté desceLivingThing, propracované nahrávce s nenápadnými posuny k dalším hudebním stylů, zvukově naprosto úchvatné a slovutným RickemRubinemproducentsky dobře vymyšlené a zrealizované (zajímavý je například sled skladeb, který nechává album gradovat, ale nepotřebuje k tomu nijak agresivních hudebních postupů).
LivingThings je esence všech dosavadních proudů, které v minulosti kalifornská kapela při své tvorbě použila. Ozdobou jsou návraty k zvukově skoro až tradičním vizážím skladeb (CastleOfGlass, Powerless) a také lehké vlivy country (RoadsUntraveled), v Americe stylu tolik oblíbeného.
Kolekce přináší řadu silných melodií, které jednotlivé písničky vytahují na popový piedestal a ozařují je v jejich autorské promyšlenosti a kráse. Hitový potenciál samozřejmě má. Problém je, že melodické postupy Linkin Park se přílišnemění, a tak se například u Lost In The Echo, In My Remains či BurnIt Down dostavuje pocit, že jste je už někde slyšeli. Druhá a třetí jmenovaná jdou navíc na albu po sobě a vypadají, jako by byly vzájemným pokračováním.
Album mělo být epické, symbolizující další stupeň hudebního a produkčního vývoje kapely. Zčásti se to podařilo, zčásti je stále bytostně upnuto ke klubovému zvuku, který horko těžko vykračuje jinam. Staré fanoušky neurazí, leč mnoho nových nezíská. Slušná umělecká práce to ale určitě je.

Linkin Park: LivingThings
Warner Music/Supraphon, 36:59
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 14. července 2012)

Jeden normální telefonát od ministra

Ráno mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Nu což, pomyslel jsem si, třeba je to dobrá zpráva. Přijal jsem hovor a ohlásil se tradičním: „Prosím?“
„Nazdar čuráku,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Prosím?“
„Nazdar čuráku, seš hluchej?“
Hned mi to došlo.
„Stalo se něco, Kalousku, český ministře financí?“ zeptal jsem se s jistotou a zapnul si pro větší jistotu diktafon, abych si rozhovor podle zdejších obyčejů nahrál. Je totiž všeobecně známo, že Miroslav Kalousek, mezi lidmi znalecky přezdívaný Stará svině, novináře, poslance, i ostatní ministry obvykle vydírá a zastrašuje.
„Co děláš, ty debile?“
„Náš rozhovor jsem začal nahrávat, takže se trochu kroťte, vy jeden vagabunde!“ zaútočil jsem a řekl mu tak vlastně v kostce všechno, co si o něm myslím.
„Jsi píča, nebo co? Co děláš?“
„Ještě jedna urážka, a zavěsím…“
„Hele, debile…“ chtěl pokračovat. Nadto jsem zavětřil opilecký tón a cítil jsem v dáli zaťatou pěst rozhodnutou udeřit.
V tu chvíli jsem raději zavěsil. Nemám přece zapotřebí dostat se do problémů, nota bene na ministerské úrovni.
Za dvě minuty mi přišla esemeska od kamaráda Jiřího. Stálo v ní: „Zmenil jsem si telefonni cislo. To ale není nic proti tomu, ze tobe hrablo… Curaku.“
Moc tomu nerozumím, ale Kalouska na telefonu pozná každý.

Bruce Springsteen vtáhl, přesvědčil a hrál naplno

Dvaašedesátiletý zpěvák Bruce Springsteen splnil to, co slíbil. Na fotbalovém stadiónu pražské Slavie v Edenu koncertoval ve středu se svým E Street Bandem bezmála tři a půl hodiny. Program čítal devětadvacet položek, skladbám se dostalo v mnoha případech ve srovnání s albovou podobou větší délky a upravených aranží.
Springsteen přitom nenutil své muzikanty, aby rozehrávali sóla na jednotlivé nástroje. Snad chtěl být spravedlivý, vždyť jeho doprovodná kapela čítala patnáct hudebníků a vokalistů. Nejpozoruhodnější sólový výkon tedy předvedl kytarista Nils Lofgren v písničce Because The Night, kterou v její druhé půli tak rozparádil, že si diváci na místech k sezení stoupli a prožívali ji v pohupování i tanci.
The Boss, jak zpěvákovi hudební svět přezdívá, přijel do Prahy podruhé. Zatímco před patnácti lety v Kongresovém centru nabídl komorní vystoupení, tentokrát rozvířil rockovou show postavenou na hudebních a pěveckých výkonech.
Pódium bylo sice ohromné, leč strohé na výpravu i světelné efekty. Po jeho stranách dominovaly velkoplošné obrazovky, zadní stěnu obšťastňoval obraz nepravidelně, a tak bylaveškerá pozornost automatickysoustředěna na výkony umělců.
Kraloval jim Springsteen, a to hned v několika ohledech. Byť jeho hlas už léta poněkud obrousila a ubrala mu jiskřivosti, pořád ještě s přehledem zpíval i ve vyšších polohách. Tam se totiž jeho výraz zastřel a ke slyšení byl poctivý chraplák, jenž rockové muzice sluší.
Nadto se zpěvák a dobrý kytarista (i na jeho krátká sóla došlo) věnoval poctivě zájmu diváků. Komunikoval s nimi, vyštrachal z paměti pár českých frází a nechal brnkatty v předních řadách na svou otřískanou kytaru.
Vybíral od některých také podomácku vyrobené transparenty se vzkazy a názvy písniček, které si přejí. Stalo se, že si vzal kartonový leták s nápisem This Hard Land a uvedenou skladbu zahrál, vůbec poprvé na probíhajícím turné.
V jednu chvíli pozval na pódium drobné brýlaté děvče a nechal je zpívat sólo, pak zase ukázal na kameru transparent s nápisem: „Bruce, potkal jsi mou matku v roce 1990?“, čímž rozesmál nejenom celý stadión, ale upřímně i sám sebe. Několikrát též tančil, poskakoval,srdnatě pobíhal po pódiu i na molu před ním a spoluvytvářelpravověrný rock’n’rollový koncert.
Byl v dobré kondici. Vezmeme-li v potaz jeho faktický věk, pak se na pódiu choval jako o dvacet let mladší mazák, který dobře ví, že vystoupení nelze jenodzpívat, zvláště má-li přídomek „rockové“. Ten se proto dařilo jemu i kapele dokonat do písmene.
Zazněly skladby z nového alba Wrecking Ball (titulní písnička, We Take Care Of Our Own, Death To My Hometown či Shackled And Drawn), stejně tak legendární kousky včetně přídavkové Born In The U.S.A. či coververze Twist And Shout od The Isley Brothers.
Po úvodním energickém rozjezdu se po hodině koncert zklidnil. Springsteen až moc dlouze vtipkoval, vyprávěl mezi písněmi, a dobře nastartované atmosféře „spadl řetěz“. To se ale zanedlouho změnilo, a tak si celý stadión postupně stoupl a bavil se při skladbách, které znal, stejně tak při skvělých výkonech muzikantů, kteří své opravdové mistrovství pokorně věnovali podstatě jednotlivých písniček.
Springsteen všech čtyřiadvacet tisíc přítomných diváků přesvědčil, že je fenomenálním skladatelem i interpretem a že i s ohledem na politická a společenská témata mnoha textů má jeho tvorba hluboký smysl. Že už vešla do hudební historie, je toho přirozeným vyústěním.

Bruce Springsteen & E Street Band
stadión Slavie, Praha, 11. 7. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 13. července 2012)