Exot v Polsku

Vyrůstal jsem u polských hranic, takže jsem přesvědčen, že polsky dobře rozumím. Dokonce si ve své drzosti troufnu tvrdit, že se polsky domluvím, ba co víc, že polsky hovořím. Zkouška tohoto tvrzení nastala v sobotu 7. července, kdy jsem se nedemokraticky zvolil do čela novinářské výpravy, a vyrazil s ní do Wroclawi na koncert skupiny Queen se zpěvákem Adamem Lambertem.
Už ve směnárně za hranicemi se vcelku pohledná polská směnárnice rozhodla zmást mě (považoval jsem to za nevinné letní laškování) a chvíli se tvářila, že mi nerozumí. Zvolil jsem pro jistotu striktně profesorskou dikci a ona pochopila, že chci vyměnit peníze. Když jsem ponechal stranou otázku, jestli ode mě ve směnárně čekala nějakou jinou prosbu, vzal jsem vinu na sebe a po zbytek cesty do Wroclawi jsem si pak opakoval slovíčka, zvláště ta s „š“ a „č“. V polštině je jich naprostá většina.
Novinářskou akreditaci jsem už s další sličnou pořadatelkou vyjednal bez nejmenší pochybnosti. Stejně tak jsem vysvětlil třetí sličné do mariáše, pořadatelce Katarzyně (česky Katce), co od ní chci a co ne. Následně jsem zmateným polským novinářům bravurně podal, jaký je systém fotografování kapel, a když bylo třeba, prohodil jsem pár zdvořilostních frází s prodejcem cédéček, sličnou Polkou od hot dogu a kluky z ochranky.
Menší konflikt jsem měl na toaletě, kde se mě snažil přiopilý Polák přesvědčil, že moje jméno je Janek. Po chvíli se mě zeptal, odkud jsem, a já přiznal Prahu. Došlo mu, že je to město v zemi, která vyřadila Polsko z mistrovství Evropy v kopané, a začal usedavě naříkat. Nepřestal, ani když jsem se mu omluvil a pronesl cosi ve smyslu, že v českém národním týmů převládají morální zpustlíci typu Rezka a Baroše. Odvětil, že v polské reprezentaci také, jenom se jinak jmenují, a vrátil se k hlasitému naříkání. Když si při něm vložil hlavu teatrálně do dlaní, využil jsem toho, že zrovna nevidí, a z toalety odkvačil. Možná tam běduje doteď.
Píšu to proto, abych prezentoval, jak lehce jsem se v Polsku domlouval. Bohužel to skončilo poslední skladbou koncertu Queen. Vesele jsem vyskotačil z trávníku a mířil si to k autu naší výpravy. Najednou se proti mně objevilo světlo reflektoru a za ním mladíci s kamerou a mikrofonem. Zastavili mě a položili idiotskou otázku: „Jak se vám líbil koncert?“
Nepochopitelně jsem selhal a začal v polštině koktat, což vlastně není velký problém. Vypadla mi náhle všechna slovíčka i fráze, a tak jsem se zmohl jenom na cosi ve stylu: „Velmi dobrý, byl to velmi dobrý koncert. Opravdu, velmi dobrý. Hlavně Lambert. Dobrý koncert. Úspěch.“
Hoši na mě civěli jako na exota a nakonec se mě zeptali na jméno. Prozřetelně jsem jim sdělil jenom křestní, ale pamatuju si, že si ho ten s mikrofonem třikrát zopakoval, aby mohl mou exkluzivní odpověď správně označit.
Do této chvíle jsem na žádném polském televizním kanálu ani serveru ten záznam neviděl. Rád bych vás požádal, abyste po něm nepátrali. Pokud ho totiž najdete, nebude problém národ přesvědčit, že bych už neměl kandidovat ani do rady majitelů popelnic v našem domě.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)