Jennifer mi připomněla, jaký jsem smolař

Jennifer Anistonová mi zatím neodepsala. Dílem to přisuzuji její zaneprázdněnosti vlastním bohatstvím, dílem tomu, že nepochopila (či nepřijala?) hloubku mého citu a velkým dílem také tomu, že jsem ten mail neodeslal. Upřímně řečeno jsem očekával, že to udělá někdo z vás, kteří ho četli, a ten srdceryvný příběh je nemilosrdně zasáhl. Další důvodem je nesporně též statistický fakt, že jsem měl celoživotně na ženy smůlu a potácel se mnohdy na okraji jejich zájmu.
Začalo to na střední škole, kde za mnou při zkoušce našeho uměleckého seskupení Dřevěná fčela přišla kamarádka a tvářila se idiotsky vážně (asi jako ministr Kalousek když lže). Vytrhla mě z tvorby a pravila, ať jdu na chodbu ke kotelně, že tam na mě čeká dívka, která mě zoufale miluje. Zavětřil jsem sice problém, intuici jsem měl už tehdy dobrou, nicméně byl jsem pořád ještě dalek hrůzné skutečnosti.
U kotelny, jinak místu prvních pohlavních styků osazenstva internátu, na mě čekala nejšerednější postava ve školní historii, ta, která tři týdny předtím zvítězila v naší klučičí anketě o nejstrašnější zjevení planety a okolí ve všech kategoriích. A přinesla mi dárek, magnetofonovou kazetu TDK (z toho ti bystřejší usoudí, že je to už drahně let).
Všechno zlé je ale k něčemu dobré, jak praví klasik. Zachoval jsem chladnou hlavu, posadil svou obdivovatelku na podlahu a namísto stažení kalhot ke kotníkům jsem si sedl vedle ní a začal jí zeširoka vysvětlovat, že by náš vztah neměl cenu. Pochopil jsem tehdy, jakou moc má slovo. Nakonec jsem se jí zbavil tvrzení, že mám diagnostikované dvanáctníkové vředy a zřejmě zemřu dřív než ona. Přislíbil jsem jí sice další neformální schůzku s tím, že se ozvu, ale i jí muselo být jasné, že se jí budu v následujících desetiletích vyhýbat, což se také stalo.
S těmi vředy to ale byla pravda. Našli mi je už v sedmé třídě, kvůli nim jsem nebyl na vojně (v osmdesátých letech byla základní vojenská služba povinná) a kvůli nim jsem přišel i o svou asi třetí lásku, překvapivě poměrně pohlednou Helenu.
Lékař mi totiž tehdy nakukal, abych jedl pravidelně, nejlépe vždy po dvou hodinách. Já byl idiot a věřil jsem mu, takže jsem si na rande s Helenou bral svačinky a co dvě hodiny se do nich pouštěl. A zatímco ona očekávala minimálně žhavé doteky a později ještě žhavější výstřely, já na radu toho koktavého píčuse z dorostového oddělení žral chleba se salámem. Skončilo to tak, že spolužák Hajný nabídl Heleně to, co chtěla, a tak nakonec spočinula v roští na Petříně s ním.
Pár let poté mě vyděsil zájem jedné alkoholičky cestou vlakem. Uvelebila se ve stejném kupé u okna, když zívla, prostor se zamořil smradem z výparů alkoholu a zkaženého žaludku, byla z chlastu ukázkově odulá a její oči zdobily modrou tužkou vyvedené linky, které nejspíš malovala pár hodin předtím v deliriu, neboť se vlnily jako egyptské břišní tanečnice při vrcholném výkonu.
Bohužel si tato budoucí zrůda vyhlédla můj vykulený kukuč, a co chvíli se na mě zašklebila takovým tím podivným asexuálním smíškem. Když se naše oči střetly, olízla si popraskaný horní ret se stopou po jablečném vínu, a když jsem chvatně sklopil zrak, brala to jako můj roztomilý ostych a zhluboka vydechla (čímž opět nechutně zamořila prostor). Podotýkám ještě, že byla asi o sto dvacet let starší než já a nepředpokládám, že je dnes nadále naživu.
Po chvíli začala dělat ofuky, takže se slabomyslně culila s výrazem „tak ty o mě nemáš zájem, koloušku?“ a čučela při tom uraženě z okna.
Po asi půlhodině ji naštěstí skolila kocovina a usnula. Sesunula se na sedadlo, začala chrápat a já si sbalil saky paky a v naprosté tichosti se odebral do jiného kupé.
Kdyby na mě tohle někde v losangeleské autobusové lince vybalila Jennifer, obávám se, že bych nedělal drahoty. Ale nalejme si čistého vína. O chvílích, kdy jsem já svým zájmem odpuzoval příslušnice něžného pohlaví, napíšu někdy příště. Ono je to vždycky fifty fifty.
Nemáte někdo mail na Jennifer?



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)