Miss Pluto a veterán pražských sekretariátů

Tramvaj číslo 22, ráno kolem půl deváté, úsek mezi stanicemi I. P. Pavlova a Francouzská. Středa 25. července 2012.
Do vozu nastoupila mimořádně pohledná dívka s objemným kufrem, pravděpodobně jedoucí z letiště. Češka, černé vlasy, sluneční brýle zvednuté do účesu, žvýkačka v ústech, pohled dívky z reklamy na medem ochucené tampóny, čili nepřekonatelný, jen trochu nablblý úsměv. Zápor? Poctivé dva centimetry make-upu na pupíncích ve tváři.
Stoupla si nad prošedivělého muže, trochu unaveného životem, zarostlého, v obyčejných, ale čistých šatech.
„Prosím vás, jede to do Vršovic?“ zeptala se ho.
„No, já vlastně nevím. Kam jste říkala? Do Vršovic?“
„Ano, ehm…“ špitla budoucí Miss Mars.
Muž se bez zájmu podíval na paní, sedící přes uličku, a houkl na ni: „Jede to do Vršovic?“
„Jedééé,“ zahučela paní a pokračovala ve čtení magazínu Žena a smrt na jazyku.
Muž řekl: „Tak slyšíte, jede,“ a konečně se na budoucí Miss Saturn podíval. Jakmile ji naskenoval pohledem, jeho oči už nebyly s to uhnout jinam. „Vidíte, ještě že tady máme tak milé lidí.“
„Hmmm…“ začervenala se budoucí Miss Pluto.
„Hmmm…“ zabručel muž.
„Ehm…“ na to dívka.
„Uchrch, hmmm,“ pokračoval muž.
„Úch,“ zase dívka.
Tramvaj dojela do stanice Francouzská.
„Půjdeme?“ řekl muž a ukázal směrem ven.
„A pomůžeš mi s kufrem?“ zvedla obočí dívka.
„Až ke mně…“ ubezpečil ji veterán pražských sekretariátů.
Dívka ještě na chvíli zaváhala, pak odstoupila od svého kufru a nechala muže, s nímž už si tykala, popadnout ho za ucho. Vystoupili společně. Venku muž položil kufr na nástupní ostrůvek a pohladil budoucí Miss Neptun po zadečku.
Fakt nevím, jestli to bylo divadlo, anebo příběh velkého vzplanutí. V obou případech byly ale oba hlavní protagonisté skvělí.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)