Mrtvej pohodář

„Je to takovej pohodář,“ usmála se slastně Pizizubka a demonstrativně mlaskla. „Prostě pohodička – travka, hulení, chlastík. No, hele, jak říkám – pohodář.“
Za tři roky se Pizizubka na tomtéž místě nad sklenkou vína tvářila trochu jinak, zasmušileji. „Byl to takovej pohodář, ale teď je divnej. Nevím, co se s ním děje?“
Její kámoš, se kterým se rozhodla zcela nesmyslně trávit nejkrásnější léta svého života, to s tou travkou, hulením a chlastíkem jednoduše přestal zvládat. Ne že by přidával na intenzitě, jenom mu důsledky těch vášní přerůstaly přes hlavu, a on se přestal orientovat ve dnech v týdnu a věčně blábolil nesmysly. Bylo až neuvěřitelné, jaké kraviny vypouštěl z klapačky.
Za další čtyři roky zavolala Pizizubka a řekla, že její pohodář zhebnul. Pokud mě neklame paměť, selhala mu většina orgánů v těle včetně čichu.
Když mi tedy v poslední době někteří moji přátelé tvrdili, že buď oni, anebo jejich kamarádi a blízcí mají ve svém okolí „pohodáře – travka, hulení, chlastík“, zvýšil jsem jako na povel chlast.
Pár pohodářů jsem znal osobně. Zatímco navenek působili tak nějak uvolněně, protože prostě neměli žádný smysl pro odpovědnost ani života, doma za zavřenými dveřmi se trýznili samotou, krmili se suchým chlebem (aniž by jim chutnal), svíjeli se v křečích od bolesti vnitřností, bezděčně zvraceli a nikdy nic kloudného nevymysleli.
K čertu s takovými pohodáři!



Komentáře [ 1 ]

  • jokr napsal:

    Je to smutně tak… taky jsem měl jednoho pohodáře pár let zblízka na očích. A když mlel pořád jedno, tak jsem ¨mu říkal, troubo, vždyť si děláš klouzačku do záhrobí! . Už mi ale nerozuměl… zapomněl půlku abecedy.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)