Některým Jihočechům to v kuchyni vůbec nejde

V minulých dnech jsem pobýval na zasloužené dovolené. Byl jsem na Šumavě, kousek od Sušice, podle propagačních materiálů „v srdci Šumavy“. Na místě se ale ukázalo, že srdce Šumavy je o několik kilometrů dál, což mě zpočátku trochu zmátlo, pak rozlítilo, ve finále to ovšem bylo jenom drobné nedorozumění.
Mnohem větší nastalo ve chvíli, kdy jsem se chtěl najíst. Musím říct, že snahu Zdeňka Pohlreicha zlidštit českou kuchyni kvituji s obrovským povděkem. Nejdřív jsem si sice musel zvyknout na jeho drsný styl, teď je mi ale jasné, že s provozovateli pohostinství a hotelů se leckdy jinak jednat nedá.
Na Horské Kvildě, tedy v srdci Šumavy, jsem si v jednom pajzlu (za chvíli zvíte, že tu chalupu nemohu pojmenovat jinak) objednat svíčkovou. Bylo to v kutlochu napravo od informačního střediska, zajímavém tím, že v lokále mají v kleci papouška, který říká „ahoj“ a „čau“. Bohužel je to to nejlepší, co tam nabízejí. Objednal jsem si totiž svíčkovou, a paní, která mě obsluhovala, jsem předtím položil svou obvyklou otázku: „Je ta svíčková dobrá?“ Ujistila mě, že je, a tak jsem si ji nechal naložit.
Divné bylo, že zmizela za roh a trvalo dobře deset minut, než s mým jídlem vylezla. Neomylně sáhla ještě do lednice, vyndala šlehačku ve spreji, cákla ji na kus hovězího a ze zavařeniny na to ještě kydla brusinky. Nedala však do omáčky citron, což byl problém, protože takový citron ledacos zachrání.
Svíčková mdlé barvy neměla chuť. Bylo až s podivem, že kdosi dokázal cosi takového stvořit. Bohužel jsem si dal nedávno tajný osobní závazek (o kterém vím jenom já), že nebudu ve společnosti tropit skandály, a tak jsem pokrm, který stál bezmála kilo, pouze ostentativně odsunul stranou. Připouštím, že jsem část snědl, ale to bylo jenom proto, že jsem měl fakt hlad.
Otázku „Je ta svíčková dobrá?“ jsem v sobotu po poledni položil i muži, který mě obsluhoval v Rabské hospůdce na náměstí v Rabí. Ubezpečil mě, že je víc než dobrá, což mi připadlo postačující. Varování ale přišlo záhy.
K polévce (vývar s nudlemi) mi tentýž muž donesl v ošatce tři rohlíky. Na tom jednom byla připláclá mrtvá moucha, pravděpodobně výsledek dovádění personálu, který v návalu odpovědnosti pobíjel hmyz čerstvým pečivem. Když jsem číšníka upozornil, že je na rohlíku moucha, vzal ho z ošatky a odnesl do kuchyně, kde možná mouchu odpinkl na zem a položil pečivo do ošatky jiné. Já mezi tím vzal do ruky druhý rohlík, ovšem ten jsem také nenakousl, neboť na něm visel kousek mrkve. Možná šlo o výsledek dovádění personálu, který po sobě z dlouhé chvíle házel pečivem, a toto mu spadlo do zeleninové oblohy s přebytkem mrkve. Pozřel jsem až třetí rohlík. Dělo se tak ale se strachem, že až do něj kousnu, zašklebí se na mě zevnitř hlavička chcíplého netopýra. No, naštěstí to byla obava lichá.
Když pak číšník donesl svíčkovou a já se do ní pustil, brzy mi znovu zatrnulo (počítám-li správně, tak na tom místě počtvrté). Nabyl jsem dojmu, že přestaly fungovat mé chuťové buňky, protože ani tentokrát se autorovi tohoto pokusu o jídlo nepodařilo dodat mu chuť. Na rozdíl od té první z Horské Kvildy alespoň z nažloutlé omáčky oranžově zářila – mrkev.
Ještě jedna nepříjemnost se mi na dovolené stala. Pokud budete mít v obci Prášily chuť na zákusek, vyhněte se tamní cukrárně, anebo zakousněte raději zbytek chleba a posypte ho třtinovým cukrem.
Slečny za pultem jsem se v oné cukrárně zeptal: „Je ten větrník dobrý?“, a ona mi odpověděla: „Ten je ze Stach.“ Znělo to jako doporučení a já si ho poručil. Výsledek byl však tristní. Hnus fialový, opět bez chutí, spíše jen s takovým tím zdánlivým náznakem čehosi docíleným tím, že cukrář prostě do toho větrníku něco dát musí, nejlépe mraky cukru. Netušil jsem ovšem, že v obci Stachy mají chemičku, kde zákusky sériově vyráběji.
Jinak bylo na Šumavě moc hezky, zvláště v jejím srdci. Mimochodem, v obci Prášily prodávají skvělé domácí kozí sýry.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)