Nohavicovo přemítání

Čtrnáct písniček na albu Tak mě tu máš je Nohavicovým návratem ke kořenům. Opírá se v nich v podstatě jen o svou účelnou hru na kytaru a akordeon Roberta Kuśmierskiho. Když se v písních objeví piáno nebo housle, náladu jako vystřiženou z autorových 80. let neboří.
Tematicky deska připomíná kolekci Divné století (1996). Nohavica textař je rozkročen od polohy pozorovatele nálad společnosti až po glosátora vlastního života (Já chci poezii, Zbloudilý koráb). Jeho naléhání jsou zřetelná (www.idnes, Kupte si hřebeny), k tomu jazykově tak přívětivá a chytrá, že svádí vnímat je jako poezii s hudbou (Řeka zapomnění, Minulost). V tom zůstal jako autor neomylný.
Přestože mu příští rok bude šedesát let, album nestrádá generačním zatížením. Sdělení jsou univerzální, v mnohém nadčasová (Minulost, Řeka zapomnění), jen nehýří humorem. I ta nejskočnější skladba – U nás na severu – je vlastně chmurná.
V bookletu alba je poslední písnička pojmenovaná Vše co kdy kdo řekl, zatímco na obalu Z minula do budoucna. Odhlédneme-li od vždy otevřené možnosti polemizovat s obsahem textů (třeba kvůli jiné prožívané náladě), je to jediná výtka. Dobrých písniček do české folkové pokladnice je na něm hned několik, témat k přemítání rovněž.

Jaromír Nohavica: Tak mě tu máš
vlastní náklad, 40:47
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 4. července 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)