Velkej zpruzenej chlap

Pearl Jam nebyli v pondělí tak dobří, aby mě neodehnali z haly dříve, než úplně skončili. Dopisuju recenzi, mám pocit, že jsem nasmolil všechno, co jsem chtěl, a za zvuků nového alba Jarka Nohavici ulehám. Je půl druhé v noci a měl bych se vyspat, protože druhý den začne peklo s Belzebuby.
V šest ráno se jdu vymočit. Zalepeným okem registruju, že v moči nemám krev ani cucky, což v tomhle věku obzvlášť potěší. Usměju se na sebe v zrcadle a zjistím, že vždycky je něco za něco. Vracím se do postele, opět zalehám, zavírám oči, ale za chvíli mi dochází, že mám v ložnici pětadvacet stupňů, potím se, a že z očekávaného spánku nebude nic. Pouštím si Nohavicu, ale z druhé strany zdi se ozve výmluvné zabušení zavřenou dlaní (vulgo pěstí), kterým paní z Ukrajiny zvěstuje tomu idiotovi z vedlejšího kvartýru (tedy mně), že ještě sní o Doněcku.
Vstávám v sedm a volám kolegovi, že jsem vstal, aby nechodil na poradu. Místo toho na ni jdu já a modlím se, aby nikdo slavný nezemřel. Když totiž někdo zemře, veškerá do té doby udělaná práce v novinách jde stranou a vše se soustředí na mrtvolu. Nesnáším čerstvě zemřelé umělce, zvláště zasloužilé.
Vše jde zdánlivě hladce, jenom makám jako šroub a potichu se sám se sebou sázím, že teď už ten infarkt určitě dostanu. Jsem idiot, kdybych byl kus z bezejmenného stáda, chodil bych si do práce jenom pro peníze.
Pořád nikdo neumírá, připadá mi to divné. Znám tu hru nazpaměť: když to člověk nejméně potřebuje, někdo zaručeně zhebne. Jednou jsem odjížděl z redakce za kámošem do Hradce Králové a na rozloučenou pravím: „Volejte mi, jen když někdo zemře. Třeba Johnny Cash.“ Za minutu, když už jsem byl na cestě, mi volali, že zemřel Johnny Cash. Poslal jsem je do háje, ale když volali podruhé, že je to pravda, vrátil jsem se a napsal do novin, že zemřel Johnny Cash.
Střih – přítomnost. Je vedro, ale v Hradci Králové jsou bouřky. Přesto tam vyrážím. Cestou melu nesmysly, aby nestála řeč. Fotograf Petr totiž se mnou moc nechtěl, ale nebylo vyhnutí, je to naše práce.
Na místo jsem dorazil, když byl slejvák jako ďas. U vstupu nám řekli: „Vyberte si, kam chcete zaparkovat – do vody, anebo do bahna.“ Vybrali jsme si bahno, ale možná by byla lepší voda. Mám mazlavo mezi prsty a není to dobrý pocit. Vyzvedli jsme akreditace a brodili se do areálu. První cestu jsme vzdali, bylo na ní po kotníky vody.
Děláme svou práci a jsme ve skluzu. Petr fotí, já píšu. Samozřejmě nefunguje internet, Vodafon nepřipojuje. Hajzlové – zaplatit budu muset stejně. Potím se od stresu, Petr odesílá fotky, odjíždí do Prahy a nechává to na mě. Připojuju se, až když jsem dvacetkrát zamumlal „otčenáš“. Povedlo se, článek jsem stihl odeslat včas.
Volá Láza. Má v hajzlu boty, a jestli nemáme náhradní. Hm, já mám pětačtyřicítky a ona tak třicítky. Ale vím, jak to myslí. Musím jí tedy zklamat, i když jsem jí vždycky říkal, že jakmile bude něco potřebovat, ať se ozve, že jí pomůžu. Náhradní boty ale nemám. A své mám také promáchané a jsem zpruzenej.
Volá Honza, jestli už jsem dojel. Odpovím, že jsem dojel, ale že leje a nikam nejdu. „No právě,“ směje se Honza a mně dochází, že je na sračky. Zavěšuju a jsem přesvědčen, že v ten moment zahučel do kaluže.
Jsem promočený na kost, štve mě den, kdy jsem se narodil, a nemůžu se dovolat nikomu a nikam. Při cestě na ubytování vjíždíme do protisměru a ochrannou ruku nad námi v Hradci Králové drží sám nebožtík Johnny Cash. Nejede žádné auto.
Na byt dorážím s průjmem. To ta strava, čínské nudle, které vyrábějí Vietnamci a naši. Střeva odpírají klid, venku už neprší, ale je mokro a zima.
Ráno vstáváme a slunce hřeje jako šílené. Je už asi čtyřicet stupňů a já jsem zase zpruzenej.
Začal Rock for People.

P.S.: Tahle nálada se upraví každoročně tak za pět hodin.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)