Rutina v podání Red Hot Chili Peppers

Když kalifornští Red Hot Chili Peppers začali v pondělí chvíli po osmé na fotbalovém stadiónu Slavie v Praze pro dvacet tisíc diváků hrát, vypadalo desítky minut na pěkné fiasko. Tak otřesný zvuk by si nezasloužila ani bezvýznamná kapela, natož celosvětově proslulá, žnoucí úspěchy bezmála třicet let.
I publikum bylo trochu překvapené a některé odvážnější osoby se nenápadně pohybovaly po volných místech arény a hledaly místo, na němž ušní masáž nebyla tak bolestivá. Jakmile se ale ukázalo, že takové není, vrátily se zpět a kochaly se alespoň pohledem na velkolepou scénu.
Trvalo dobře pět písniček, než netrénované ucho rozeznalo po zvuku všechny nástroje, které se na hraní skladeb podílely, a mohlo společně s kochajícím se okem spočinout v jednotě.
Přesto to byl trochu zvláštní koncert. Jistě, ne že by byly leckdy divoké improvizace na začátku i na konci skladeb v podání této formace čímsi novým. V praxi to ale vypadá jako natahování času, v horším případě pohrdání divákem, který si přišel poslechnout písničky, ne jamování na dané téma, jež s písňovým útvarem nemá nic společného.
Ani zpěvák Anthony Kiedis nebyl – jako obvykle – v pěvecké formě, a tak se často při vystoupení trápil a některé pasáže, jež zpíval s kytaristou Joshem Klinghofferem (který při koncertu kvůli zlomené noze seděl), byly vskutku intonačně nepovedené.
Setu navíc scházela ona pověstná jiskra, jež by rozžala v diváckém srdci oheň a ti na místech k sezení v oddanosti rockovému mysteriu vstali a zpěv propojili s radostným tancem. Větší službu večeru dělala přítomnost prověřených hitů, skladby známé ze starých časů.
Red Hot Chili Peppers zahráli písničky z loňského alba I’m With You (úvodní Monarchy Of Roses, také Factory Of Faith, Look Around, The Adventures Of Rain Dance Maggie nebo přídavková Ethiopia) i ony hity (Dani California, Can’t Stop, Under The Bridge, Californication, By The Way či finálová Give It Away).
Nádherně pestrá a výpravná byla vizuální složka pódia, dechberoucí pak světelné efekty a v závěru byl slušný i zvuk. Přesto to vypadalo, že Američané odvedli na svých toulkách světem pouze rutinní práci. Nic víc, nic míň.

Red Hot Chili Peppers
stadión Slavie, Praha, 27. 8. 2012
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. srpna 2012)

Alanis Morissette není schopna zachovat náladu

V červenci se Alanis Morissette objevila v pozici jedné z hvězd festivalu Colours Of Ostrava. Byť recenze na její vystoupení nebyly nadšené, těžko může někdo kanadské zpěvačce upřít skvělý hlas, silnou minulost a chuť být silná i v budoucnosti.
V době konání ostravského festivalu byl ještě obsah nové desky Havoc And Bright Light tajemstvím. Toto její v pořadí sedmé album vychází totiž až dnes.
Jeho producenty jsou Guy Sighworth (pracoval například s Björk, Madonnou nebo Sealem) a Joe Chiccarelli (Tori Amos, Elton John, U2 a další). Jedná se o první počin zpěvačky po čtyřech letech, dílko velmi důležité, neboť minulé úspěchy se v běhu času zdají být slávou tak trochu zašlou. Měla je obhájit.
„Album je o mém životě. Je přesným odrazem toho, co jsem, co mě baví, fascinuje a čeho se bojím. Je také o tom, na čem mi nejvíc záleží a co se mi zdá ve čtyři hodiny ráno,“ tvrdí o desce zpěvačka.
Známe ji z písniček Ironic, Uninvited, You Learn nebo Thank You, jedním slovem hitů, které se vepsaly do historie pop kultury posledních let. Těžko ale oceňovat její desky celé. Nahrávky MTV Unplugged (1999) nebo The Collection (2005) jsou sice plné hitů, řadová alba ale přinesla i spoustu písniček, o nichž lze hovořit jako o „vatě“ pro dosažení úctyhodné délky nahrávky.
Morissette má totiž problém s udržením atmosféry. Nikdy nedokázala ono příjemné poprockové napětí svých nejsilnějších skladeb vystavovat po celou hrací dobu alba. Tak to bylo na kolekcích Alanis (1991), Jagged Little Pill (1995) či Flavors of Entanglement (2008), tak je to i na nové desce Havoc and Bright Lights.
Některé písničky z ní prezentovala už na koncertech. V Ostravě například zazněly singl Guardian, Numb a Woman Down. Jsou to výstavní kousky alba, je v nich energie typická pro tuto zpěvačku: jsou trochu podmračené, přitom dosti rockové, melodicky nápadité a vyzrálé, odhalující hlasové schopnosti interpretky a agresivitu ve svém celkovém vyznění. Jsou to současně největší zbraně alba.
Další písničky splývají. Je to tím, že se producenti a zpěvačka nesnažili pracovat nápaditěji se zvukem a vlastně se neustále zarputile pohybují jen v jakési baladicko-romantické náladě. O chabých rozdílech mezi písněmi rozhoduje obsah textu a tempo, v jakém jsou prezentované.
Morissette si přesto zachovala obvyklou fazónu. Neexperimentuje prakticky v ničem, ani ve zvuku či stylových úkrocích (byť je deska ve svém digitálním popisu paradoxně prezentovaná jako žánrem „folk), naopak se pohybuje v hlasových polohách a písničkových hájemstvích, v nichž se vždy cítila nejlépe. Na desce neschází dávka elektroniky, zásadně ale ve velmi šetrném množství.
Album je velmi osobní. Morissette přizná barvu jako popová zpěvačka s rockovým rázem, v textech je pak emotivní, sebekritická, všímá si detailů a vzhledem ke svým životním zkušenostem zpívá o věcech, které dobře zná a jež odpovídají etapě života, v němž se nachází. Pochválit lze její interpretační profesionalitu a kvality, s nimiž přišla. Rozpaky budí to, že ani během čtyř let, jež na přípravu kolekce měla, nebyla schopna poučit se z nedostatků, které provázely minulá alba.
Vzhledem k tomu, v jakém stavu je dnešní popová scéna, není vůbec jasné, zda se singly z její desky prosadí v dlouhodobějším horizontu. Taneční singly světových hvězd je svou rozjuchaností a zvukovou agresivitou možná ke slovu vůbec nepustí.

Alanis Morissette: Havoc And Bright Lights
Sony Music, 61:52
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. srpna 2012)

Koule v srdci Škarohlída

Mám raději energické lidi, plné života, nápadů, bláznivých kejklí, nepředvídatelných rozhodnutí a schopnosti táhnout prvotní nápad k velkému naplnění. Dokonce mám rád, když se třeba na své cestě zaseknou, ale jakmile se oklepou, jdou dál a ještě při tom dovedou strhnout své okolí tak, že jde rozhodně s nimi, aby jim nebylo smutno.
Tenhle pocit jsem měl a mám z Radka Škarohlída, mimořádně talentovaného zpěváka a frontmana pražské kapely Hentai Corporation. Když jsem si před pár týdny přečetl, že při koncertě hvězdičky Gabriely Gunčíkové vlezl na pódium a aby zpěvačka neměla smutky, vytáhl svůj dojemný penis a ukázal, co všechno by se s ním dalo dělat, kdyby zrovna fungoval, připadlo mi, že je na české hudební scéně konečně někdo, kdo na sebe umí strhnout kdykoliv pozornost.
V sobotu (25. 8.) na kolínském festivalu Natruc jsem se se Škarohlídem setkal osobně a musím říct, že mi v tu chvíli bylo na pár okamžiků Gunčíkové líto. Škarohlíd, jehož povaha absolutně neodpovídá jeho jménu, se vás prostě zmocní a pustí vás až ve chvíli, kdy si vyhlédne jinou osobu, aby se zmocnil jí. Jakmile ji ztratí, a on neznámé lidi dovede svou povahou i patřičně postrašit, zmocní se zase vás, anebo někoho, kdo je poblíž. Sahá vám přitom na zadek, strká jazyk, kam to jde, a při tom vystavuje své bradavky, protože je má rád.
Když jsme se přátelsky pozdravili (při setkání s ním máte hned pocit, že se znáte celý život), začal oceňovat – jak jinak – mé bradavky. Být žena, nedokázal bych si představit milejší přivítání. Myslím dokonce, že prohlásil něco ve smyslu, že by mé bradavky chtěl mít doma a na to konto se k nim přitulil a střídavě se je pokoušel vměstnat do svých drsných úst, aniž by se mě zeptal, jestli nejsem proti. Řeknu vám, nebyl to žádný med. A nelze se Škarohlída v takové chvíli nějak zbavit. Když totiž jede, tak jede. Je to něco, jako když má někdo koule v srdci.
Když se před vystoupením převlékal v autě, jeho – pravděpodobně – kamarád mu zvenku náruživě ukazoval dovnitř holý zadek a bylo mu to evidentně milé. Škarohlíd pak vylezl, pevně kámošův zadek stiskl a řval při tom jako tur.
Už při zvukové zkoušce naprosto ovládl pódium a několikrát lidem při té příležitosti vulgárně vynadal. Padala opravdu silná slova, což nakonec zpěvák korunoval rozhodnutím, že nechce, aby na jeho koncertě lidé byli a přítomných pár desítek kolemjdoucích vehementně vyháněl pryč.
Jakmile pochopil, že to nepůjde, usmál se a konstatoval, ať tedy zůstanou. Posléze je ovšem nadále častoval nadávkami, v té mírnější chvíli konstatoval, že kdo „nebude při koncertu šukat, nemá tam co dělat“. Puberťáci pod pódiem mrkli na samičky…
Když se pak vedle scény objevil Škarohlídův kamarád z kapely Pipes And Pints, zvážněl ve výrazu a vypadalo to, že se naštval. Prstem ukázal, aby šel kámoš pod pódium, na kterém on zrovna prováděl něco, co měla být zvuková zkouška. Kámoš dorazil, Škarohlíd si svižným grifem rozepnul poklopec, vyndal čůro a začal je cpát kamarádovi do huby. Nutno poznamenat, že kamarád nebyl příliš překvapen, neboť Škarohlída dobře zná, nicméně dárek nepřijal.
Koncert Hentai Corporation byl pak pohled do předpeklí při kázání nejvyššího Lucifera, tedy Radka Škarohlída.
Rock’n’roll vždycky přinášel postavy, který byly z gruntu kontroverzní. Zaplať tedy pánbůh za Škarohlída. Bez něho a jeho skvělé kapely by byla česká hudební scéna poněkud smutná.

Bush nakonec odcházeli se ctí

Britská skupina Bush nebyla v devadesátých letech v České republice tak populární, jak by se na její celosvětový věhlas slušelo. Přestože byla médii označována za ostrovní Nirvanu, kultovní grungeovou formaci ze Seattlu, dravost jejích písní do srdce Evropy nepronikla.
Loni se po devíti letech pauzy vrátila na scénu. Dárkem fanouškům bylo výtečné album The Sea Of Memories, zadostiučiněním kapele fakt, že hudební branže kolekci přijala s nadšením a z toho resultovalo velké koncertní turné. Baskytarista Corey Britz v Praze mezi řečí přiznal, že jsou na cestě už bezmála dva roky.
V Lucerna Music Baru, kde se při své první návštěvě Prahy se svým koncertem Bush usadili, na ně nakonec čekalo slušných šest stovek diváků. Vesměs znalců, neboť tak poctivou pěveckou i psychickou podporu možná nečekala ani sama kapela.
Její bezmála dvouhodinový koncert nabídl jak písničky z aktuální desky, tak hity z let devadesátých, tedy z doby, kdy kralovaly rockovým hitparádám. V písních Bush, jejichž autorem je převážně zpěvák a kytarista Gavin Rossdale, je rocková posedlost, nekompromisní tah a v refrénech silný melodický dar.
Zpočátku si vystoupení hledalo náladu. Diváci po úvodním přivítání reagovali vlažně a čtveřice na pódiu jako by si s tím nevěděla rady. Rossdaleův zpěv hluboko ponořený v instrumentální mase, což nebyla vina nešikovného zvukaře, spíš důsledek obyčeje u mnoha ostrovních kapel.
Koncert vykazoval i poněkud hluchá místa, zvláště když se tak výtečná písničková skupina rozhodla upřednostnit instrumentální hrátky před další skladbou. Postupem času ale atmosféru v klubu rozproudila, odhalila, že skladby z nové desky jsou nápaditější než ty staré a dostala se až ke dvěma přídavkovým coververzím – Breathe od Pink Floyd a Come Together od Beatles, zahranou transparentně zatěžkaně, téměř metalově.
Z pódia nakonec odešla se ctí, a bylo vidět, že jí tahle konečná výhra udělala milo u srdce. Dobře to dopadlo možná i proto, že jí předskakující broumovské Imodium zahřálo pódium velmi důstojně.

Bush, Imodium
Lucerna Music Bar, Praha, 22. 8. 2012
Hodnocení 70%

(Tato recenze vyšlas v deníku Právo 24. srpna 2012)

Povedený návrat Bloc Party

Kdyby každá skupina po pauze nahrála tak slušné album, hudební scéna by byla plná řízených přestávek. Britští Bloc Party se nikdy oficiálně nerozpadli, nicméně v roce 2009 oznámili, že si dají pauzu a vydrželi to dva roky.
V mezičase zpěvák Kele Okereke vydal sólové album The Boxer (2010) a v New Yorku dopsal knihu, baskytarista Gordon Moakes byl v prvních měsících života svého potomka dennodenně doma, kytarista Russell Lissack hrál s kapelou Ash a bubeník Matt Tong postavil vlastníma rukama ve sklepě svého domu studio.
Návrat ke společné práci oznámili loni v dubnu. Bylo jim prý smutno, což je dobrý důvod sejít se.
Výsledkem je čtvrté dílo v diskografii lapidárně nazvané Four (Čtyři). Přestože kapela prý nevěděla, co ze společných jamů vzejde a bude-li to vůbec materiál vhodný na album, připravila zajímavou koláž.
Navázala tam, kde skončila – napsala nápadité písničky, z nichž třeba Octopus může směle konkurovat ostatním poprockovým dravcům v éteru. Do své minulosti se vrátila pro masivní kytarové riffy, metalový zvuk některých písniček, pod kůži se zadírající zpěv Okerekeho a vibrující linku baskytary.
Nové skladby v sobě mají pro kapelu nový druh nervozity. Nepostojí v jednom stylu, poskakují z místa na místo, to i na ploše jediné písně, a vytvářejí dojem všedního pracovního dne v úlu. Vrcholem v tomto ohledu je hysterie ve vokálních linkách v písni 3×3, na druhé straně pak stojí třeba jazzová nálada v Real Talk.
Zpěvák Okereke při tom chvályhodně zvládá všechny polohy. Je znamenitý jako „křiklou“ i jako vzorný poprockový zpěvák či alternativně provokativní přednašeč.
Albu by slušelo více nosných melodií, které by byly pro současné Block Party typické. Díky tomu ale i po mnoha posleších odkrývá nové hudební objevy, tudíž svádí vracet se k němu.

Bloc Party: Four
Universal Music, 43:29
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. srpna 2012)

Skinheadova ruka

Starý známý se rozhodl, že napraví podle svého názoru pomýlený životní náhled svého starého kamaráda – skinheada. Skinheada poměrně známého.
Pozval ho na setkání do nejmenovaného hostince nižší úrovně, prý aby se v něm skinhead cítil dobře, a načetl několik publikací a internetových článků na téma „historie skinheadského hnutí“, „skinheadi v dnešním světě“ nebo „skinheadi a jejich protivníci.“ Vyzbrojil se také historickými příběhy válek a zločinů proti lidskosti, do kapsy přibalil pár historek o mrtvých skinheadech a vypravil se do restaurace.
Jeho starý kamarád – skinhead už tam seděl. Nervózně si cosi mrmlal pod vousy, přivítal jej však vlídným objetím a následným pevným stiskem. Do ucha mu při něm pošeptal ono škaredé slovo „hail“ a když své tělo odklopil od jeho, utřel si nos a posmrkl.
Starý známý zasedl proti starému kamarádovi – skinheadovi a řekl mu, že už se na jeho nuzný a nenávistí prošpikovaný život nemůže dívat. Požádal jej, aby mu třicet minut neskákal do řeči, sobě objednal pivo, jemu tři, a pustil se do slovního prologu.
Následovalo pomalé, leč velmi důsledné přesvědčování o tom, aby skinhead sestoupil z cesty nenávisti a stal se slušným člověkem.
Plody této dobře nachystané metody začaly brzy viditelně klíčit. Při čtvrtém pivu starý kamarád – skinhead do ticha zašeptal: „Myslíš?“ Znělo to velmi nadějně, a tak starý známý přitlačil na pilu.
Za dalších patnáct minut už to vypadalo, že skinhead uvěří v božstvo převtělené do Romů. Srkal pivo, zamyšleně hleděl před sebe a občas přikývl na znamení, že informaci bere na vědomí.
Po hodině a půl byl starý známý přesvědčen, že vyhraje. Chystal se k závěrečnému proslovu, v němž chtěl za všechny slušné lidi skinheadovi poděkovat za to, že o své další nutné nápravě nebude pochybovat.
V tu chvíli se skinhead prudce postavil a omluvně se na starého známého podíval. „Promiň, jen si potřebuju něco vyřídit,“ podotkl. Pak přistoupil rázným nacistickým krokem ke zdi, zvedl pravici a před celou hospodou třikrát hromsky zařval: „Hail, hail, hail!!“
Potom se vrátil ke stolu, zpocený a plný známek napětí v obličeji zasedl ke starému známému a vyzval ho: „Tak kde jsme to skončili?“
Starý známý tenkrát prohrál svůj největší boj.

Pomatenec Heger – ministr

Ročně až 30 miliard korun, což je zhruba desetina peněz českého zdravotnictví, by se podle ministra Hegera (kope za Kalouskovu TOP 09, tedy jest spolčen s druhým nejvyšším ďáblem (je směšné, že tu nejvyšší ďábel není Lucifer ani Azazel, nýbrž Kykyna)) ušetřilo, kdyby Češi žili zdravěji. Jen léčba nemocí z kouření stojí osm miliard ročně. Zkušenosti s ním má přes polovinu třináctiletých a tři čtvrtiny patnáctiletých. Nadváhou či obezitou trpí pětina chlapců a desetina dívek, tři čtvrtiny si kila navíc nesou do dospělosti. Tři čtvrtiny dětí nemá ani hodinu pohybové aktivity denně, u počítače ale sedí denně dvě hodiny.
Jinými slovy volá ministr Heger, ten, jenž slíbil doktorům přidat peníze a pak to neudělal, po tom, abychom žili zdravěji a tím uspořili českému zdravotnictví 30 miliard korun ročně. Těch miliard, které ono nikdy neuspoří, protože kus z nich má Rath, kus někdo další, kus zase jiný.
Zdá se, že vysoká vedra překonala výkon drahé klimatizace, kterou pravděpodobně Heger ve svém ministerském kutlochu má, a přiškvařila mu jeho urputně pravicový mozek. Jen tak si lze vysvětlit, že tento krvelačný zastánce vyšších a vyšších plateb za lékaře zapomněl připustit, že kdyby grázlové z Nečasova kabinetu a na ně nalepené podnikatelské vši v podobě kámošů, lobbistů a potem z podkožního tuku nasmraděných balíků nevykrádali českou státní pokladnu, jistě bychom si mohli bez výčitek chodit k lékaři, kdy by se nám zachtělo.
Třeba jenom proto, že si ho platíme každý měsíc dost na to, aby se nám (ještě k tomu za další tři pětky přímo na dřevo) mohl normálně věnovat. Také proto, že málokdo (kromě pošuků, alkoholiků, narkomanů a silných kuřáků) je tak pitomý, aby si schválně ničil zdraví a byl v jednom kuse u doktora či na neschopence. Jistě i proto, že Heger se přičinlivě stará o to, aby byla návštěva doktora co nejdražší, a třeba dosáhne i toho, že než zemřít důstojně na eldéence, bude starce dostupnější natáhnout ráfky na ulici.
Pomatenec Heger je součástí zločinecké struktury, která se shlukla kolem premiéra Nečase a vysává ze státní kasy, co se ještě vysát dá. Měl by si tedy nechat své rady a zavřít svou prolhanou pusu. Pitomé argumenty třeba bude potřebovat časem, až se v kotli uvaří pověstná voda na všechny ty svině.

Malej parchant

Nastoupil jsem dnes (pondělí 20. srpna) – znaven čtyřiceti stupni ve stínu – do metra a postavil se nad sedadlo, na němž trůnilo malé dítě. Když se souprava rozjela, přestal jsem očima pátrat po vnadných letních křivkách podvyživených asijských turistek a sklopil oči k dítěti. Naskytl se mi však hrůzný pohled.
Chlapečkovi bylo sotva osm. Smutně hleděl před sebe a jeho pravé oko šilhalo tak, až to pro mě bylo bolestivé. Jeho čočka byla téměř zapadlá pod nosní klenbou a smutný pohled mi na náladě vůbec nepřidal.
Bylo mi ho strašně líto. Prohledal jsem nenápadně své kapsy, jestli mi v nich neulpěl zbytek nějaké cukrovinky, abych mu ji pokorně vložil na malý jazýček, který mu z pusy mimoděk vyčuhoval a přispíval k tomu velkému smutku v jeho obličeji.
Potom jsem ještě prohledal tašku a přemýšlel jsem, že pro něj vytáhnu ze své kapsy pětistovku, aby si koupil něco, co mu udělá alespoň na pár okamžiků radost.
V mozku se mi přehrál smutný příběh toho šilhajícího chlapce, který na svůj defekt doplácí celý život: dívky jím okázale pohrdají, ve škole je otloukánkem pro všechny včetně školníka, ob noc je okrádán smradlavými pobudy, dospělost tráví jako pomocný dělník pomocného dělníka a ve stáří je sám, aby skonal v ústraní, zapomenut lidmi, květinami i zvířaty.
Cítil jsem také, jak se mi dere do oka proud slz a jak proklínám boha za to, že něco takového dopustil.
V tu chvíli se ale chlapec usmál, srovnal oči a šilhání bylo fuč. Najednou se z něho stal docela hezký klučík se šibalským úsměvem. Pohlédl jsem na sedačku naproti němu a spatřil znavenou tvář jeho matky. Uznale přesto kývla hlavou a řekla mu: „Jednou ti to zůstane. Už tyhle blbosti nedělej.“
Parchant malej! Málem jsem na něho nechal přepsat celý svůj majetek a ten bastard si jenom hrál.

Serj Tankian si vystačí sám

Zatímco hudební svět netrpělivě čeká na nové album americké skupiny System Of A Down, zásobuje ho její zpěvák Serj Tankian sólovými počiny. Stojí za to, což o to, nicméně dech kapely, která na konci devadesátých let postavila rockové hájemství na nohy zvukovou originalitou i angažovaností, je pořád přitažlivý.
Přitom Tankian dosud nebyl zvukově tak blízko System Of A Down, jako na novince Harakiri. Hned úvodní Cornucopia se vyznačuje divokým tempem, vyhrávkami a riffy jako od zmíněné kapely, stejně tak naléhavostí zpěvu.
Tankian se svůj hudební původ nesnaží zakrývat. Moc dobře ví, že nejbližší „náhražkou“ System Of A Down je on, nikoli formace Scars On Broadway, kterou založili jiní členové jeho mateřské skupiny.
Na Harakiri jsou další doteky s elektronikou, s níž před lety začal koketovat, i vokální hrátky s operním zpěvem, v nichž se také cítí skvěle. Jeho hlas na desce výtečně pasuje do otevřené hudební složky. Některé skladby jsou pak výrazně melodické, přitom zachovávají Tankianovo rozhodnutí nepodbízet se.
V textech je tradičně politický, kritický a nekompromisní. Jeho vášeň je komentovat stav světa, jeho poslání pak ukazovat cestu lepším směrem. Je vzteklý aktivista, výtečný skladatel, obstojný zpěvák a výrazná osobnost.
Nahrál dobré album, jehož jediným zklamáním je paradoxně to, že ze svého stylu nevystoupil a neukázal se v jiném světle. 24. října se přijede představit do Velkého sálu pražské Lucerny.

Serj Tankian: Harakiri
Reprise Records/Supraphon, 45:18
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. srpna 2012)

Foo Fighters vyhráli předem vyhraný boj

Před necelými sedmnácti lety hráli rockoví Foo Fighters v pražském Sky Clubu na Brumlovce. Měli na kontě jedinou desku, jen několik písniček, z nichž šel složit koncert. Před sebou měli ale velkou budoucnost, což možná vůbec netušili.
Jejich tehdejší první pražská zastávka odhalila řadu otazníků. Ve středu večer, když hráli v české metropoli podruhé, se to ale v O2 Areně hemžilo samými jiskřivými vykřičníky.
Není pochyb o tom, že Foo Fighters za sedmnáct let existence po všech stránkách vzkvetli. Jejich koncertní blok může být dnes složen z písniček ze sedmi studiových alb, letos v únoru si na konto připsali dalších pět cen Grammy, vše za věci spojené s loňským albem Wasting Light, a dávno už nehledají cestu, kterou se mají dát, nýbrž kosí plody své dobré práce.
Do Prahy přijeli i proto, aby splnili sen celé jedné divácké generace. Pokud byste totiž ještě na jaře letošního roku udělali mezi staršími teenagery anketu o tom, kterou kapelu by si přáli vidět dřív, než zemřou, Foo Fighters by figurovali na první až druhé pozici (společně se System Of A Down).
Američané tedy přijeliabsolvovat předem vyhraný boj. Že v něm uspěli, pochopili jistě neomylně již ve chvíli, kdy při nástupu na pódium bývalý bubeník Nirvany, dnes zpěvák a kytarista Foo Fighters Dave Grohl hrábl do strun. Hala zaržála nadšením, sedící si na svých draze zaplacených místech stoupli, aby mohli po zbytek večera tančit a poskakovat, a atmosféra dalších minuttak byla jednomyslně určena.
Co na tom, že si zpočátku zvuk z reproduktorů na velký prostor patnácti tisíci diváky zaplněné haly zvykal a Grohlův zpěv dobré tři čtyři skladby zápolil s tsunami kytar. Byl to historický koncert, který měl tempo, napětí, nadšení i gradaci.
Byl to sice večer Foo Fighters, leč v praxi to byla z velké části show Davea Grohla. Třiačtyřicetiletý rodák z Ohia si ve zpěvech vystačil prakticky zcela sám (někdy mu pomáhal bubeník Taylor Hawkins, dokonce i sólově), poutal na sebe pozornost divokouporcí pohybu na pódiu, téžstrhujícím způsobem hry na kytaru i leckdy trochu odfláklým zpěvem, který ve druhé části koncertu šel na vrub hlasové únavě.
Fakticky to všechno zvládl na jedničku až dvojku. Mezi písněmi zbytečně nepovídal, když cosi uvedl, bylo to k věci a velmi srdečné, extempore s představováním dětí svých a kolegů v kapele bylo v zásadě milé, stejně tak okamžik, kdy byly samotným Grohlem po písničce Monkey Wrench poslány na kutě s odůvodněním, že už je pozdě. Samozřejmě spát nešly, ale „divadlo“ to bylo hezké.
Jak bylo řečeno, Foo Fighters měli pro koncert z čeho vybírat. Blok zahájili peckou z posledního alba nazvanou White Limo a pokračovali lehkonohým tempem přes All My Life, My Hero, Walk, These Days, Learn To Fly až k Best Of You, která základní část koncertu uzavřela. V přídavku si Grohl ke své levé ruce pozval Boba Moulda, podotkl, že nebýt jeho, nikdy by nezačal hrát na kytaru, a odstartoval skladbu Dear Rosemary, kterou společně natočili i na aktuální album.
Předtím ve svých proslovech mezi písněmi vzpomínal i na první kapelní koncert v Praze v pětadevadesátém a podotkl, že skladba This Is A Call při něm zazněla. Ve středu ji nicméně zahrál s mnohem větším drajvem, moderně a syrově, jak se ostatně snažil s kapelou činit během celého večera.
Specialitou koncertu byly takzvané stopky, tedy chvíle, kdy formace ukončila skladbu, vychutnávala si diváckou oddanost i jásot, a posléze se k písni plynule vrátila a hnala ji až do „velkého finále“. Učinila to během koncertu několikrát, stejně jako si pohrávala s aranžemi skladeb v tom smyslu, že jim přidávala instrumentální hmotu (v sestavě má naživo tři kytary, což už je pořádný zvukový tlak) či protahovala stopáž.
Pražský koncert trval déle než dvě hodiny. Foo Fighters při něm diváky potěšili na těch nejcitlivějších a nejintimnějších místech, a činili tak s rutinou a bravurou rockových mistrů. To je ostatně pozice, ve které se momentálně hrdě nacházejí.
V přídavku mimochodem zazněla i píseň Winnebago. Její původní verze je na albu projektu Pocketwatch, v němž Grohl ve dvaadevadesátém figuroval pod uměleckým pseudonymem Late! Naživo byla v Praze skladba odehrána poprvé od roku 2006.
Předskakující Bob Mould s kapelou měl co nabídnout. Jeho hudební minulost je natolik košatá, že během hodiny, kterou dostal k dispozici, mohl sahat do svého repertoáru jako do pověstného kouzelného klobouku a tahat grungeové a kytarově alternativní trumfy jeden za druhým.
Jeho set ale trestuhodně poškodil zvukař, neboť halas Mouldových hitůvek vypálil do sfér randálu, při němž bolely uši i hlava. Bob Mould v tom byl zřejmě nevinně.

Foo Fighters, Bob Mould
O2 Arena, Praha, 15. 8. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. srpna 2012)