Alanis Morissette není schopna zachovat náladu

V červenci se Alanis Morissette objevila v pozici jedné z hvězd festivalu Colours Of Ostrava. Byť recenze na její vystoupení nebyly nadšené, těžko může někdo kanadské zpěvačce upřít skvělý hlas, silnou minulost a chuť být silná i v budoucnosti.
V době konání ostravského festivalu byl ještě obsah nové desky Havoc And Bright Light tajemstvím. Toto její v pořadí sedmé album vychází totiž až dnes.
Jeho producenty jsou Guy Sighworth (pracoval například s Björk, Madonnou nebo Sealem) a Joe Chiccarelli (Tori Amos, Elton John, U2 a další). Jedná se o první počin zpěvačky po čtyřech letech, dílko velmi důležité, neboť minulé úspěchy se v běhu času zdají být slávou tak trochu zašlou. Měla je obhájit.
„Album je o mém životě. Je přesným odrazem toho, co jsem, co mě baví, fascinuje a čeho se bojím. Je také o tom, na čem mi nejvíc záleží a co se mi zdá ve čtyři hodiny ráno,“ tvrdí o desce zpěvačka.
Známe ji z písniček Ironic, Uninvited, You Learn nebo Thank You, jedním slovem hitů, které se vepsaly do historie pop kultury posledních let. Těžko ale oceňovat její desky celé. Nahrávky MTV Unplugged (1999) nebo The Collection (2005) jsou sice plné hitů, řadová alba ale přinesla i spoustu písniček, o nichž lze hovořit jako o „vatě“ pro dosažení úctyhodné délky nahrávky.
Morissette má totiž problém s udržením atmosféry. Nikdy nedokázala ono příjemné poprockové napětí svých nejsilnějších skladeb vystavovat po celou hrací dobu alba. Tak to bylo na kolekcích Alanis (1991), Jagged Little Pill (1995) či Flavors of Entanglement (2008), tak je to i na nové desce Havoc and Bright Lights.
Některé písničky z ní prezentovala už na koncertech. V Ostravě například zazněly singl Guardian, Numb a Woman Down. Jsou to výstavní kousky alba, je v nich energie typická pro tuto zpěvačku: jsou trochu podmračené, přitom dosti rockové, melodicky nápadité a vyzrálé, odhalující hlasové schopnosti interpretky a agresivitu ve svém celkovém vyznění. Jsou to současně největší zbraně alba.
Další písničky splývají. Je to tím, že se producenti a zpěvačka nesnažili pracovat nápaditěji se zvukem a vlastně se neustále zarputile pohybují jen v jakési baladicko-romantické náladě. O chabých rozdílech mezi písněmi rozhoduje obsah textu a tempo, v jakém jsou prezentované.
Morissette si přesto zachovala obvyklou fazónu. Neexperimentuje prakticky v ničem, ani ve zvuku či stylových úkrocích (byť je deska ve svém digitálním popisu paradoxně prezentovaná jako žánrem „folk), naopak se pohybuje v hlasových polohách a písničkových hájemstvích, v nichž se vždy cítila nejlépe. Na desce neschází dávka elektroniky, zásadně ale ve velmi šetrném množství.
Album je velmi osobní. Morissette přizná barvu jako popová zpěvačka s rockovým rázem, v textech je pak emotivní, sebekritická, všímá si detailů a vzhledem ke svým životním zkušenostem zpívá o věcech, které dobře zná a jež odpovídají etapě života, v němž se nachází. Pochválit lze její interpretační profesionalitu a kvality, s nimiž přišla. Rozpaky budí to, že ani během čtyř let, jež na přípravu kolekce měla, nebyla schopna poučit se z nedostatků, které provázely minulá alba.
Vzhledem k tomu, v jakém stavu je dnešní popová scéna, není vůbec jasné, zda se singly z její desky prosadí v dlouhodobějším horizontu. Taneční singly světových hvězd je svou rozjuchaností a zvukovou agresivitou možná ke slovu vůbec nepustí.

Alanis Morissette: Havoc And Bright Lights
Sony Music, 61:52
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. srpna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)