Foo Fighters vyhráli předem vyhraný boj

Před necelými sedmnácti lety hráli rockoví Foo Fighters v pražském Sky Clubu na Brumlovce. Měli na kontě jedinou desku, jen několik písniček, z nichž šel složit koncert. Před sebou měli ale velkou budoucnost, což možná vůbec netušili.
Jejich tehdejší první pražská zastávka odhalila řadu otazníků. Ve středu večer, když hráli v české metropoli podruhé, se to ale v O2 Areně hemžilo samými jiskřivými vykřičníky.
Není pochyb o tom, že Foo Fighters za sedmnáct let existence po všech stránkách vzkvetli. Jejich koncertní blok může být dnes složen z písniček ze sedmi studiových alb, letos v únoru si na konto připsali dalších pět cen Grammy, vše za věci spojené s loňským albem Wasting Light, a dávno už nehledají cestu, kterou se mají dát, nýbrž kosí plody své dobré práce.
Do Prahy přijeli i proto, aby splnili sen celé jedné divácké generace. Pokud byste totiž ještě na jaře letošního roku udělali mezi staršími teenagery anketu o tom, kterou kapelu by si přáli vidět dřív, než zemřou, Foo Fighters by figurovali na první až druhé pozici (společně se System Of A Down).
Američané tedy přijeliabsolvovat předem vyhraný boj. Že v něm uspěli, pochopili jistě neomylně již ve chvíli, kdy při nástupu na pódium bývalý bubeník Nirvany, dnes zpěvák a kytarista Foo Fighters Dave Grohl hrábl do strun. Hala zaržála nadšením, sedící si na svých draze zaplacených místech stoupli, aby mohli po zbytek večera tančit a poskakovat, a atmosféra dalších minuttak byla jednomyslně určena.
Co na tom, že si zpočátku zvuk z reproduktorů na velký prostor patnácti tisíci diváky zaplněné haly zvykal a Grohlův zpěv dobré tři čtyři skladby zápolil s tsunami kytar. Byl to historický koncert, který měl tempo, napětí, nadšení i gradaci.
Byl to sice večer Foo Fighters, leč v praxi to byla z velké části show Davea Grohla. Třiačtyřicetiletý rodák z Ohia si ve zpěvech vystačil prakticky zcela sám (někdy mu pomáhal bubeník Taylor Hawkins, dokonce i sólově), poutal na sebe pozornost divokouporcí pohybu na pódiu, téžstrhujícím způsobem hry na kytaru i leckdy trochu odfláklým zpěvem, který ve druhé části koncertu šel na vrub hlasové únavě.
Fakticky to všechno zvládl na jedničku až dvojku. Mezi písněmi zbytečně nepovídal, když cosi uvedl, bylo to k věci a velmi srdečné, extempore s představováním dětí svých a kolegů v kapele bylo v zásadě milé, stejně tak okamžik, kdy byly samotným Grohlem po písničce Monkey Wrench poslány na kutě s odůvodněním, že už je pozdě. Samozřejmě spát nešly, ale „divadlo“ to bylo hezké.
Jak bylo řečeno, Foo Fighters měli pro koncert z čeho vybírat. Blok zahájili peckou z posledního alba nazvanou White Limo a pokračovali lehkonohým tempem přes All My Life, My Hero, Walk, These Days, Learn To Fly až k Best Of You, která základní část koncertu uzavřela. V přídavku si Grohl ke své levé ruce pozval Boba Moulda, podotkl, že nebýt jeho, nikdy by nezačal hrát na kytaru, a odstartoval skladbu Dear Rosemary, kterou společně natočili i na aktuální album.
Předtím ve svých proslovech mezi písněmi vzpomínal i na první kapelní koncert v Praze v pětadevadesátém a podotkl, že skladba This Is A Call při něm zazněla. Ve středu ji nicméně zahrál s mnohem větším drajvem, moderně a syrově, jak se ostatně snažil s kapelou činit během celého večera.
Specialitou koncertu byly takzvané stopky, tedy chvíle, kdy formace ukončila skladbu, vychutnávala si diváckou oddanost i jásot, a posléze se k písni plynule vrátila a hnala ji až do „velkého finále“. Učinila to během koncertu několikrát, stejně jako si pohrávala s aranžemi skladeb v tom smyslu, že jim přidávala instrumentální hmotu (v sestavě má naživo tři kytary, což už je pořádný zvukový tlak) či protahovala stopáž.
Pražský koncert trval déle než dvě hodiny. Foo Fighters při něm diváky potěšili na těch nejcitlivějších a nejintimnějších místech, a činili tak s rutinou a bravurou rockových mistrů. To je ostatně pozice, ve které se momentálně hrdě nacházejí.
V přídavku mimochodem zazněla i píseň Winnebago. Její původní verze je na albu projektu Pocketwatch, v němž Grohl ve dvaadevadesátém figuroval pod uměleckým pseudonymem Late! Naživo byla v Praze skladba odehrána poprvé od roku 2006.
Předskakující Bob Mould s kapelou měl co nabídnout. Jeho hudební minulost je natolik košatá, že během hodiny, kterou dostal k dispozici, mohl sahat do svého repertoáru jako do pověstného kouzelného klobouku a tahat grungeové a kytarově alternativní trumfy jeden za druhým.
Jeho set ale trestuhodně poškodil zvukař, neboť halas Mouldových hitůvek vypálil do sfér randálu, při němž bolely uši i hlava. Bob Mould v tom byl zřejmě nevinně.

Foo Fighters, Bob Mould
O2 Arena, Praha, 15. 8. 2012
Hodnocení 90%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 17. srpna 2012)



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)