Keane rezignovali na revoluci

Když britští Keane vydali v roce 2004 debut Hopes And Fears, jemuž vévodily povedené popové písničky zvukově zavěšené na piánu Tima Rice-Oxleye, byla to událost a náznak zmrtvýchvstání britpopu. Na dalších deskách ale dobrý start nepotvrdili, navíc odsunuli piáno do pozadí, a tak si poté dali čtyři roky pauzu na to, aby připravili důstojnou novinku.
Je to v pořadí čtvrté studiové dílko, jmenuje se Strangeland, piáno je na něm nadále na úrovni ostatních nástrojů a revoluce s ním nepřišla. Zatratit ho ale nelze, vždyť nabízí tucet písniček, z nichž čtyři aspirují na sezónní hity, ve spojení s dalšími pak servírují příjemný poslech.
Skladby v tempu povětšinou volném mají melancholickou až romantickou náladu. Přispívá k tomu i „hodný“ výraz zpívajícího Toma Chaplina, stejně tak jeho hutný kytarový beglajt, jenž má dar písně v dynamických pasážích energicky nabít, a tak pospolu nenudí.
Nicméně Keane, kteří teprve v roce 2008 přibrali do sestavy baskytaristu, rezignovali na hledání osobitosti. Na jednu stranu je to škoda, na druhou lze pochopit, že nahrazovat zvuk kytary piánem dlouhodobý pocit progrese přinést nemůže.
Kvarteto se soustředí na dobré písničky a dokazuje, že má dar je napsat.

Keane: Strangeland
Universal Music, 45:20
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 9. srpna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)