Krok od olympiády – asi sedm metrů

Na dorosteneckých školních závodech má družstvo Polygrafie dvě želízka v ohni. Ani jedno z nich si netroufá ujmout se role favorita závodu, což je vcelku pochopitelné, vždyť jejich osobní rekordy hrubě zaostávají za rekordy ostatních mladíků.
A je tu ještě jeden problém. Je totiž pátek kolem poledne a ani jeden z nich není z Prahy. Přes týden přežívají na středoškolském domově mládeže, ovšem na víkend tradičně míří do svých rodných městeček, přičemž každý z nich má už jen jednu jedinou možnost v pátek do svého rodiště odcestovat. Jednomu jede vlak kolem druhé odpolední, druhému osm minut po čtvrté.
Nejprve skáče Jula. Pohled na hodinky značky Prim mu prozradil, že by potřeboval během pár minut odejít, aby vlak pohodlně stihl. Trenér Béďa Koliha, jinak nenáviděný tělocvikář obou dorostenců, ale nechce o jeho neúčasti ani slyšet. Naopak jej povzbuzuje slovy: „Musíme vyhrát, lotře!!“
Jula se rozbíhá, běží, běží, běží, a to, co následuje, vstupuje do historie sportovních akcí na středních školách. Odráží se bez přešlapu, nicméně jeho tělo ve vzduchu náhle mění směr letu a těžce dopadá mimo doskočiště. Nikoliv za ně, ale vedle něho. Rozhodčí se diví, nenáviděný Béďa Koliha si rve poslední vlasy a resumé je neúprosné: diskvalifikace.
Jula popadá batoh, který má rafinovaně připravený ve sportovní kabele, a bez rozloučení utíká ze závodiště na hlavní nádraží. Když si pospíší, stihne si ještě koupit párek v rohlíku.
Na start se staví Jarda Špulák. Necítí se dobře, co chvíli simuluje bolest zad a křeč v břiše. Nenáviděný Béďa Koliha v něm ale vidí poslední želízko v ohni a povzbuzuje ho: „Doufám, že čest své školy obhájíš. Julu čeká dvojka, možná trojka až čtyřka z chování. Selhal, prevít.“
Jarda Špulák se rozbíhá. Pro jistotu se odráží osmdesát centimetrů před odrazovým prknem a plachtí vzduchem. Jeho jinak úchvatných pětašedesát kilogramů ovšem dopadá do písku vcelku záhy. Rozhodčí se diví, nenáviděný Béďa si rve vlasy a dívky s metrem hlásí: metr devadesát pět.
„To je málo, to je málo,“ řve zoufalý nenáviděný Béďa a cvakne si z placatky, kterou dosud stydlivě ukrýval v rukávu své teplákové bundy značky Pleas.
Jarda Špulák ovšem myslí na svůj vlak do Broumova. Nenápadně obchází soupeře a ujišťuje je, že nemá zájem vyhrát: „To jsem viděl,“ odbude ho nadržený skokan, který v prvním kole přešlápl asi o deset centimetrů a je nervově naprosto mimo sebe.
Jarda Špulák se připravuje na druhý skok. Opět simuluje křeč v břiše, ale není to nic platné, neboť nenáviděný tělocvikář překvapivě rychle ztrácí kvůli alkoholu přehled o dění a pošilhává po dívkách, které skoky dorostencům s chichotem měří.
Následuje zkrácený rozběh, dva tři kroky, odraz opět se značnou rezervou a skok. Tentokrát dívky s úšklebkem hlásí metr a padesát šest centimetrů. Je to ostuda, Jarda Špulák spolehlivě obhajuje poslední pozici.
V tu chvíli přibíhá k doskočišti nenáviděný tělocvikář Béďa Kolika, placatku už vůbec neskrývá, ale huláká jako na lesy. „Je zraněn, je zraněn. Nemůže skákat. Má křeče ve střevech. Odstupujeme.“
Jarda Špulák se tváří zkroušeně, dívky s metrem jej trochu litují a Béďa Koliha usedá do trávy a pláče. Jako trenér selhal. Není přece možné, aby jeden jeho svěřenec minul doskočiště a druhý neskočil ani dva metry, když ti nejlepší skáčou tři a půl metru. Než ostudu, to raději nezávodit.
Jarda Špulák popadá svůj batoh, také schovaný ve sportovní kabele, a čile sprintuje na hlavní nádraží. Nenáviděný tělocvikář do sebe lije zbytek obsahu placatky a už už se sune do nejbližší samoobsluhy, aby dočerpal.
Ten den přijel Jarda Špulák do Broumova podle plánu, ve 21.06 hodin. O životě nevěděl skoro nic. Byl si ale jist, že ho všechny příští olympiády minou. Alespoň jako skokana do dálky.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)