Malej parchant

Nastoupil jsem dnes (pondělí 20. srpna) – znaven čtyřiceti stupni ve stínu – do metra a postavil se nad sedadlo, na němž trůnilo malé dítě. Když se souprava rozjela, přestal jsem očima pátrat po vnadných letních křivkách podvyživených asijských turistek a sklopil oči k dítěti. Naskytl se mi však hrůzný pohled.
Chlapečkovi bylo sotva osm. Smutně hleděl před sebe a jeho pravé oko šilhalo tak, až to pro mě bylo bolestivé. Jeho čočka byla téměř zapadlá pod nosní klenbou a smutný pohled mi na náladě vůbec nepřidal.
Bylo mi ho strašně líto. Prohledal jsem nenápadně své kapsy, jestli mi v nich neulpěl zbytek nějaké cukrovinky, abych mu ji pokorně vložil na malý jazýček, který mu z pusy mimoděk vyčuhoval a přispíval k tomu velkému smutku v jeho obličeji.
Potom jsem ještě prohledal tašku a přemýšlel jsem, že pro něj vytáhnu ze své kapsy pětistovku, aby si koupil něco, co mu udělá alespoň na pár okamžiků radost.
V mozku se mi přehrál smutný příběh toho šilhajícího chlapce, který na svůj defekt doplácí celý život: dívky jím okázale pohrdají, ve škole je otloukánkem pro všechny včetně školníka, ob noc je okrádán smradlavými pobudy, dospělost tráví jako pomocný dělník pomocného dělníka a ve stáří je sám, aby skonal v ústraní, zapomenut lidmi, květinami i zvířaty.
Cítil jsem také, jak se mi dere do oka proud slz a jak proklínám boha za to, že něco takového dopustil.
V tu chvíli se ale chlapec usmál, srovnal oči a šilhání bylo fuč. Najednou se z něho stal docela hezký klučík se šibalským úsměvem. Pohlédl jsem na sedačku naproti němu a spatřil znavenou tvář jeho matky. Uznale přesto kývla hlavou a řekla mu: „Jednou ti to zůstane. Už tyhle blbosti nedělej.“
Parchant malej! Málem jsem na něho nechal přepsat celý svůj majetek a ten bastard si jenom hrál.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)