Povedený návrat Bloc Party

Kdyby každá skupina po pauze nahrála tak slušné album, hudební scéna by byla plná řízených přestávek. Britští Bloc Party se nikdy oficiálně nerozpadli, nicméně v roce 2009 oznámili, že si dají pauzu a vydrželi to dva roky.
V mezičase zpěvák Kele Okereke vydal sólové album The Boxer (2010) a v New Yorku dopsal knihu, baskytarista Gordon Moakes byl v prvních měsících života svého potomka dennodenně doma, kytarista Russell Lissack hrál s kapelou Ash a bubeník Matt Tong postavil vlastníma rukama ve sklepě svého domu studio.
Návrat ke společné práci oznámili loni v dubnu. Bylo jim prý smutno, což je dobrý důvod sejít se.
Výsledkem je čtvrté dílo v diskografii lapidárně nazvané Four (Čtyři). Přestože kapela prý nevěděla, co ze společných jamů vzejde a bude-li to vůbec materiál vhodný na album, připravila zajímavou koláž.
Navázala tam, kde skončila – napsala nápadité písničky, z nichž třeba Octopus může směle konkurovat ostatním poprockovým dravcům v éteru. Do své minulosti se vrátila pro masivní kytarové riffy, metalový zvuk některých písniček, pod kůži se zadírající zpěv Okerekeho a vibrující linku baskytary.
Nové skladby v sobě mají pro kapelu nový druh nervozity. Nepostojí v jednom stylu, poskakují z místa na místo, to i na ploše jediné písně, a vytvářejí dojem všedního pracovního dne v úlu. Vrcholem v tomto ohledu je hysterie ve vokálních linkách v písni 3×3, na druhé straně pak stojí třeba jazzová nálada v Real Talk.
Zpěvák Okereke při tom chvályhodně zvládá všechny polohy. Je znamenitý jako „křiklou“ i jako vzorný poprockový zpěvák či alternativně provokativní přednašeč.
Albu by slušelo více nosných melodií, které by byly pro současné Block Party typické. Díky tomu ale i po mnoha posleších odkrývá nové hudební objevy, tudíž svádí vracet se k němu.

Bloc Party: Four
Universal Music, 43:29
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. srpna 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)