Tři, dva, jedna… Foo Fighters

Je středa ráno 15. srpna, otevřu nejprve levé a potom pravé oko a mozek začíná zvolna pracovat. Logicky se v něm pohybuje volnost melodie These Days, to aby se zahřál na pracovní obrátky. Jakmile vstanu z postele, vytane mi na mysl obrázek, na který jen tak nezapomenu. V roce 1995 jsem pootevřenými dveřmi zahlédl zasmušilou tvář Davea Grohla. Hleděl jsem na něho asi půl minuty. Seděl, přemýšlel, nehnul brvou, a potom šel na pódium a přehrál s tehdy začínajícími Foo Fighters pár písniček, které v té době uměli.
V redakci mě čeká porada. Žádná rutina, člověk musí být připraven na rány a šoky, které padají ze všech stran. Mým každotýdenním středečním úkolem je přečíst všechny noviny a najít místa, která naše konkurence měla silnější. Pár jich bylo, ale o Foo Fighters se zrovna v ten den moc nepsalo. Možná jsme dokonce my v Právu článečkem na šest řádků vyhráli.
Po poradě běžím do televize. Patricie Strouhalová, dokonale sympatická dáma, mi v přímém přenosu bude klást otázky, týkající se fenoménu Foo Fighters.
Těsně před vysíláním potkávám před budovou České televize kouřícího známého Petra, jenž nadšeně vypráví o dokumentu o Foo Fighters, který před časem nějaká jeho známá zhlédla a o pocity se s ním podělila. Nakonec prý pro ni z něho vyplynulo, že Dave Grohl je idiot.
Patricie Strouhalová je profesionál non plus ultra. Vůbec nechápu, že jí stojí zato připravit si téma Foo Fighters, když mu mezi těmi všemi politickými sračkami věnuje jenom patnáct minut. Ano, o téhle kapele spolu hovoříme patnáct minut, a když se odpoledne podívám na záznam, mrzí mě, že přes naše povídání televizní režie pustila klipy, protože musím objektivně přiznat, že jsou lepší než mé řeči. Ale vem to čert, stejně jsem si při vzpomínání na koncert Foo Fighters ve Sky Clubu na Brumlovce v roce 1995 připadal jako dědek. Jo, televizní kamera přidává sedm kilo, kdybyste to nevěděli!!!
Mimochodem, ještě předtím, než jsem vlezl do studia k Patricii, sáhl jsem si na bronzovou olympijskou medaili. Veslaři, kteří ji v Londýně nedávno získali, byli ve studiu přede mnou. Ta medaile je vážně těžká, jak se psalo.
Po poměrně svižném rozhodnutí, že nikdy nebudu veslařem, následuje rutina v redakci, práce na tom, aby kulturní stránka ve čtvrtek byla k světu, a pak už přípravy na Foo Fighters.
Do haly přicházím akorát tak včas, abych viděl předskakujícího Boba Moulda, který to rozbalil už v půl osmé. Namíchl mě. Nikdy mi nebylo jasné, proč někteří pošuci z branže musí nutně při koncertech tahat volume doprava a způsobovat tak lidem fyzickou bolest v oblasti uší a hlavy. Mám Boba rád, ale tohle nemusel. Z jeho vystoupení jsem si odnesl leda tak poznatek, že už zase vím, jaké to je, když hodně bolí hlava. Vždycky jsem si při tom myslel, že mi tenhle stav způsobuje jenom zloděj Kykyna. A on i Bob…
V pauze před Foo Fighters potkávám Kateřinu Dědkovou, která vzpomíná, jak byla loni na té kapele na festivalu Frequency v Rakousku. Prý byla tak hrozná, že koncert zčásti proplakala ve smutku nad tím zjištěním. Trochu mě to děsí, protože jsem také kdesi četl, že Foo Fighters dovedou klidně zahrát i takříkajíc „z prdele“.
Hynek Toman za chvíli zase vzpomíná na to, jak se Support Lesbiens ve dvaadevadesátém hráli s Bobem Mouldem. Přidává historku o tom, kterak kdesi hráli Good Charlotte, a když chtěli z pódia diváky přivítat v jejich krásném městě, uvědomili si, že nevědí, kde jsou. Podotýká, že jemu se to během mnoha koncertů po České republice zatím nestalo. Inu, český rocker to má v něčem přece jenom lepší.
Majkláč z The Switch zase vypráví, jak byl letos na několik otoček na festivalu Brutal Assault. Domů se prý vracíval na noc proto, že má zkušenost s ubytováním, jež by mu pořadatelé festivalu nabídli. Je to několik obrovských místností za sebou, staré kasárny v pevnosti Josefov, které jsou neskutečně dlouhé a neskutečně velké. Na nejbližší Toi Toi-ku je to prý z nejzazších míst tři sta metrů a v celém objektu nesvítí světlo. „Na to jsem už opravdu moc starej,“ uzavírá s úsměvem a já si zase vzpomněl na koncert Foo Fighters v pětadevadesátém. Jen aby z toho nebyla noční můra.
Přesně v devět večer Foo Fighters začínají. Postarali se o to, že jejich první koncert u nás mou noční můrou nebude. Napodruhé mě totiž docela smetli, budu si to pamatovat.



Komentáře [ 1 ]

  • Marpo napsal:

    Myslim ze to byl jeden z nejlepsich koncertu v CR. Muj nejlepsi koncert kterej jsem videl vubec. Muzikalnost na vrcholu, sehranost, skvelej zvuk ! pecka !

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)