U Green Day beze změn

Veselý punk rock Green Day se ztřeštěnými, jindy vážnějšími a leckdy politickými texty je známka jakosti. Kalifornská trojice s ní v posledních osmnácti letech dvakrát pokořila světové hitparády, alby Dookie (1994) a American Idiot (2004).
Nové dílo !Uno!, první ze zamýšlené trilogie vydávané v několikatýdenních odstupech, disponuje všemi atributy, které z kapely udělaly světovou hvězdu. Jsou na něm melodicky chytlavé, svěží písně krátké stopáže s texty adresovanými nyní především teenagerům. Dávní fanoušci se sice trochu zlobí, ale mladým posluchačům se takový přístup líbí.
Green Day ovšem pohříchu ničím nepřekvapí. V jejich písních je energie, jiskřivost a vše je podané přesně tak, aby to byl pořád punk, současně i mainstreamový rock. Všech je ale obvyklý střih, dokonce to místy vypadá, že kapela v melodiích vykrádá sebe samu.
Pravda, Kill The DJ připomíná řízný zvuk skotských Franz Ferdinand a podobných, Sweet 16 je velice pokojná, toť ale v kolonce „pohyby a překvapení“ vše.
Na otázku, zda je dobré od tak etablované kapely chtít nějaký drobný posun či čerstvé sdělení, dala odpověď ona sama. Albem !Uno! říká – nikoli!

Green Day: !Uno!
Reprise/Supraphon, 41:50
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. září 2012)

Kykyna jako snadný terč

Český prezident, kterému leckdo neřekne jinak než Zloděj Kykyna, to včera dostal. Byla to sice jenom umělohmotná pistolka, ale dostal to. A neptejte se mě, jestli je mi líto, že střelec nepoužil zbraň skutečnou. Není.
Ten chlapec totiž naprosto mistrovsky demonstroval náladu v české společnosti, stav společnosti a vůbec vztah drtivé většiny společnosti nejenom ke Kykyně, ale k celému politickému ansámblu, který tuto zemi řídí.
Ke včerejšímu incidentu v Chrastavě, kdy sympatický mladík přistoupil s umělohmotnou pistolí ke Kykyně a několikrát z bezprostřední blízkosti zmáčkl spoušť a pálil (mimochodem, prý prezidenta lehce zranil na rameni a tento musel vyhledat nemocniční personál, ale až poté, kdy se pobavil s lidmi o jejich nesnázích – které jsou mu u prdele), patří ale důležitý postřeh.
Nikdo ho nechránil. Kykyna, jinak obklopený bandou patolízalů, byl najednou sám. Kde byla všechna ta obětavá silná těla Jaklů, Weiglů, Hájků a dalších podržtašků, která by přece při vší té lásce k hlavě státu měla padat před hlaveň a nechat umělohmotné kulky pronikat do svých tukových polštářů? Byla tam vůbec? Jakt to že ne?
A nyní bez zlomyslnosti. Co dělala ochranka? Pokud vím z médií, na místě byla. Pravděpodobně se ale dloubala v nose, jak to tak vedle Kykyny dělá obvykle. Střelce totiž zadržela policie až o několik stovek metrů dál, tedy ochranka se na nic nezmohla.
Co z toho vyplývá? Kykynu už nechrání nikdo, ani ti, kteří by ho chránit měli a dostávají za to žold. Je jim volný. Tím pádem je snadným terčem pro každého, kdo si bude chtít třeba dětskou pistolkou zastřelit svého prezidenta. Kykyna, jenž chodí takto bez ostrahy, má jako vždy vysoké sebevědomí, a to už by neměl. Kór v zemi, kde v podstatě všichni politici jinak zatím docela slušným lidem zatraceně vadí.

P.S.: Doporučuji knihu Michala Viewegha Mráz přichází z Hradu, kde Kykyna také vystupuje. Je to fakt docela legrace. Vyjde ve čtvrtek.

Souboj o strupatou dámu

Zanedbaný bezdomovec s mnoha strupy na tváři i rukou objímal na tramvajové zastávce Anděl v Praze podobně vyhlížející bezdomovkyni. Byla středa, 26. září. Dámě bylo mezi padesáti a smrtí, měla nepočítaně vrásek a bylo evidentní, že jí objetí mladšího partnera dělá moc dobře. Tiskla se k němu, cosi mu unaveně špitala do ucha a vypadalo to, že se světu rodí nový románový vztah.
Znenadání se u dvojice objevil třetí bezdomovec, chlapík s osmahlou kůží do barvy hnědého uhlí, nevysoký, leč s legračně agresivním výrazem ve tváři. Doplahočil se k ní a gesty i podivným chrčením jasně deklaroval, že bezdomovkyně mezi padesátkou a smrtí je jeho víla.
Za chvíli bylo evidentní, že má v krvi alespoň čtyři promile alkoholu, je v podstatě našrot a nadto komicky šilhá. V tomto stavu začal verbálně útočit na bezdomovce muže, jenž poskytoval jeho zřejmě partnerce lehkou erotickou útěchu. Partnerka na to vůbec nereagovala, neboť právě na rameni svého rytíře tvrdě usnula.
Hádka mezi těma dvěma se stupňovala. Komické na ní bylo, že zatímco jeden podpíral spící uzlíček strupů a vrásek, ten osmahlý při své opilosti šilhal a vypadalo to, jako by celou dobu nadával někomu úplně jinému, než muži, jenž se choulil k jeho partnerce. Za chvíli nicméně dospěl k závěru, že bude muset trapnou situaci vyřešit jako pravý muž, a rozhodl se svého soupeře vyřídit jedním K. O. úderem.
Napřáhl pěst, silácky při tom zařval a zaťatou dlaň vypálil směrem k sokovi. Jak byl ale opilý, nejenom že netrefil jeho strupatý obličej, ale promáchl vedle jeho těla a poroučel se k zemi.
Jeho sok se mu posmíval, žena mezi padesátkou a smrtí chrupla a bezdomovec v barvě hnědého uhlí se snažil vstát. Když se mu to podařilo, seznal, že jeho boj je marný. Zaklel jadrnou slovenštinou „boha aj Máriju ti, zasran“ (bylo tu zhruba v tom smyslu) a vydal se těžkým krokem pryč.

Xindl X vykročil správným směrem

Na začátku konečné podoby třetího alba písničkáře Xindla X Láska je pravděpodobně zoufalý nedostatek kvalitních českých textařů. Jeho talentu, kterým doslova bičoval uši posluchačů již ze svého debutu Návod ke čtení manuálu (2008), si všimli jiní zpěváci a požádali ho o pomoc. Díky tomu, že při té práci musel Ondřej Ládek – jak se ve skutečnosti jmenuje – vystoupit z kůže Xindla X, dotkl se jiných hudebních stop a nechal se jimi inspirovat.
Kdyby své třetí album vystavěl podobně jako první dvě desky (dvojka Praxe relativity je z roku 2010), nic by se zřejmě nestalo. V dobrém i zlém. Byla by tu prostě třetí kolekce rapujícího folkaře, který má smysl pro ironii, je naštvaný i sprostý a umí pracovat s jazykem tak, že mu to může kde kdo závidět.
Věci se ale posunuly a zkušenosti, které v posledních letech nabral, proměnil Xindl X v povedené album. Aktuální sbírka signalizuje novou etapu jeho hudební kariéry.
Již úvodní Dočasná svatá nepřipomíná starého dobrého Xindla X v podstatě v ničem. Následující písničky Zlato (díky důsledně orientálnímu zabarvení i obsahu textu by to mohla být klidně Láska v housce 2) a Pomeje jsou sice tradičně xindlovské (odtrhnout se od minulosti zcela by bylo bláhové), ovšem trojice skladeb Hypermarket, Enyky benyky a Chodník slávy už představuje nového, zpívajícího a velmi svěžího Xindla X.
Je v nich folkpopovým zpěvákem s poctivým smyslem pro melodii, kterou opatřil ve všech případech citlivým textem, prostým prvoplánových vulgarit, jak se mu to ještě na novince občas stane (Štědrý večer nastal, Hele hele). Podobně se vybarvily i Ulity a Bílej kůň, písně dávající jeho tvorbě onen nový rozměr.
Jistě, v některých okamžicích se výrazově podobá Karlu Krylovi (Enyky benyky) a jinde je zase škoda, že jako tradiční zpěvák není výrazově na první poslech výjimečný. V každém případě je ovšem jeho posun přínosem jemu i české hudební scéně.
Xindl X totiž umí napsat dobrou písničku a jeho současná kapela ji dovede zaranžovat tak, že je album v tomto ohledu nesmírně barevné.

Xindl X: Láska
Universal Music, 59:12
Hodnocení 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 27. září 2012)

Můj neznámý dobrodinec mě pěkně sere

Minulý pátek jsem cestoval za svými rodiči do Broumova. Jak mám ve zvyku, poklidil jsem svůj útulný byt, setřel podlahu, kouty kuchyňky zbavil pavučin, z bílého nátěru na zdech sejmul prach, vynesl koš a nachystal si přede dveře papír, který jsem chtěl odnést do tříděného odpadu.
V zásuvce jsem našel přípis od Pražské energetiky, na kterém byl rozvrh mého placení záloh za elektřinu. Byl od dubna až do února příštího roku, ovšem přičinlivá Pražská energetika mi poslala jiný, takže jsem se rozhodl ten starý vyhodit do tříděného odpadu, abych neměl příkazy dva. Obvykle mě to totiž trýzní – každý účet mě trýzní.
Se starými novinami jsem přípis vyhodil do odpadu a bylo. Když jsem se ale v neděli odpoledne vrátil domů, našel jsem čímsi nevzhledným oblemcaný přípis opět ve schránce. Neznámý dobrodinec, nejspíš bezdomoveckého typu, zřejmě vyštrachal v kontejneru – v němž chvíli pospal – doklad a dospěl k závěru, že ho ten trouba Špulák vyhodil omylem (adresa na něm byla). Zanesl mi ho tedy až do poštovní do schránky v naivním domnění, že si tam nahoře udělal jedno velké plus.
V pondělí ráno jsem se rozhodl zbavit přípisu podruhé. Putoval do popelnice, která je na dvoře našeho domu a já za její odvoz platím.
Ve středu ráno jsem ale otevřel schránku a sakra – můj nešťastný přípis mi vypadl k ploché noze. Jistě onen dobrodinec bezdomoveckého typu proštrachal i popelnici na našem dvoře, nalezl doklad a cupital mi ho strčit do schránky, aby si připsal ke svému hříšnému bytí další pochybné plus. Podotýkám, že na tom přípisu byl rozblemcnutý nějaký jogurt a ten hnědý flek byl v lepším případě od pytlíku pigi čaje.
Přípis jsem zatím nechal ve schránce a rozhoduji se, co s ním. Asi ho rozervu na kousky a spolknu i s tím jogurtem a čajem. Nerad bych ho měl ve schránce potřetí, asi by mě to rozlítilo (jako každý jiný účet). A ten můj dobrodinec mě svými kousky pěkně sere.

V čem tak dobrém jede Billie Joe Armstrong?

Frontman skupiny Green Day Billie Joe Armstrong se začal léčit ze závislosti na omamných látkách. Mluvčí kapely to řekl několik hodin poté, kdy se Armstrong postaral o skandál na iHeart Radio Music Festivalu v Las Vegas. O něm je můj předchozí příspěvek, k němuž je připojené video.
Armstrong má zjevně problém, a k tomu léčení v konečné fázi (někdy pouze ve fázi určité) patří. Armstrong současně nabídl řešení autorské impotence. Zatímco jiné kapely na světě, včetně kapel českých, mají problém vypotit jedno dobré album za tři roky, Green Day teď vydají rovnou alba tři, tedy trilogii.
Netvrdím, že budou dobrá. Jen bych se pokusil nějak zjistit, v čem že to Armstrong jede. Kdyby se to totiž ve správném množství naordinovalo jiným kapelám, bylo by muziky více a jistě by se našla i nějaká slušná.
V Čechách totiž podobný experiment nevyšel: metanol nepomohl ničemu, ani metalu.

Upachtěná deska The Killers

Battle Born je čtvrté studiové album americké skupiny The Killers, jedenáct let existující čtveřice, kterou mají řadu let raději fanoušci v Evropě než za oceánem.
Název kolekce vychází ze slov, která jsou na vlajce státu Nevada, odkud kapela pochází, i z názvu studia, v němž nahrávka vznikla. Aby byla co nejlepší, dohlížel na ni silný tým producentů, jmenovitě Daniel Lanois, Steve Lillywhite, Damian Taylor, Stuart Pricea a Brendan O’Brien. Čili co jméno, to hvězda.
Moc to ale nepomohlo. Kapela totiž prachsprostě vzala po čtyřech letech pauzírování to nejlepší ze svých minulých tří desek a pokusila se tak co nejvíce navázat úspěšnou Day & Age z roku 2008.
Částečně se jí to podařilo v úvodu novinky, písně Flesh And Bone a Runaways mají popovou šťavnatost v rockovém obalu tak, jako hity Human či Spacemen. Tím však to dobré na Battle Born končí.
The Killers se nedokázali přiblížit ani třetímu albu, ani fanoušky milovaným prvním dvěma kolekcím. Zůstali stát kdesi na cestě, odtud předkládají jeden upachtěný písničkový pokus za druhým a marně hledají bývalou osobitost, řeč a dobrý nápad.
Je to marná deska, která proběhne éterem a nezanechá po sobě nic. Jejím pozitivem je jen velmi dobrý zvuk a zručnost, s níž jsou písně zaranžovány a vyprodukovány. Tradičně spolehlivý je zpěv Brandona Flowerse, hlasu a mozku formace.

The Killers: Battle Born
Universal Music, 51:45
Hodnocení 55%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 21. září 2012)

Spravedlivé rozhořčení Billieho Joe „Fucking“ Armstronga

V podstatě se to dá pochopit. Billieho Joe Armstronga, zpěváka americké skupiny Green Day, v pátek v noci doslova rozlítilo, že jeho kapela nedostala na iHeart Radio Music Festivalu v Las Vegas takový prostor, jaký by si zasloužila. Namísto původně slíbených pětačtyřiceti minut mohla hrát jen dvacet pět minut, což sice nejprve přijala, ale přímo na pódiu si pak uvědomila, co se vlastně stalo.
Armstrong tedy na závěr vystoupení chrlil z pódia jeden vulgarizmus za druhým. Když jeho kapela měla hrát poslední písničku Basket Case, objevila se naproti pódiu na světlené tabuli informace, že jí do konce vystoupení zbývá jedna minuta.
„Teď vám něco řeknu. Jsem na scéně od roku 1988, a vy mi dáte jednu minutu? To si snad děláte legraci? To musí být vtip. Co že? Já nejsem žádnej posranej Justin Bieber, vy hajzlové,“ křičel Armstrong (jeho slova nejsou přeložena doslovně, například termín fucking není přeložen vůbec).
„To musí být vážně vtip. Mám jenom jednu minutu. Vlastně už nemám ani tu,“ zařval nakonec a rozbil o pódium svou kytaru. Při odchodu ukázal do kamery vztyčený prostředníček a publiku vzkázal, že se vrátí.
Na videu je jeho spravedlivé rozhořčení zachyceno. Je to pankáč…

http://www.youtube.com/watch?v=cKaaXBUTRZw&feature=player_embedded

Při prohibici poslouží o blbá voňavka

Současná prohibice v České republice je už druhá, kterou zažívám na vlastní kůži. Tu první jsem měl možnost okusit v tehdejším Sovětském svazu (dnes Rusku) na konci osmdesátých let v éře vlády prezidenta Michajla Gorbačova. Jak známo, jak prohibice nyní u nás, tak prohibice tehdy v Sovětském svazu mi jsou a byly volné, neboť jsem abstinent. V obou případech mi ale tyto politické myšlenkové záškuby v zemích, kterým přináší alkohol hromadu peněz do státní kasy (ať už prodej, nebo za jeho vývoz), přijdou skvělé na pozorování.
V Sovětském svazu jsem byl v osmdesátých letech čtyřikrát. Za odměnu na výměnném zájezdu od střední školy, s tehdejší mládežnickou organizací nebo jako manažer skupiny Nasycen na moskevském turné.
Gorbačovově prohibici se říkalo „suchoje vremja“, tedy suchý čas. Alkohol se buď neprodával vůbec, anebo v určitou hodinu na nějakých pár minut v určených obchodech. Před jedním moskevským se tehdy dvě Sovětky se státním vyznamenáním za bůhvíco na hrudi servaly kvůli místu ve frontě jako koně. Ta jedna, soudružka asi šedesátiletá, strhla dokonce ze své soupeřky šaty tak, že bylo obnaženo její ňadro. Volání alkoholu však bylo silné a poražená soudružka s ňadrem mimo šaty se přes uvedené nactiutrhání mačkala s chlapy ve frontě na vodku dál.
V hotelu, kde jsme byli ubytovaní, nám postupně zmizely z pokojů veškeré české voňavky, které jsme s sebou měli. Nebyla to ztráta veliká, ale zdálo se nám dobré vědět, proč byly odcizeny. Jednu jsme tedy narafičili na pokoj a čekali v koupelně, co se bude dít. Za chvíli jsme věděli, že zlodějkou je pokojská. Namísto úklidu prostě projela skříňky a sebrala vše, co mělo co dělat s pitím. Když jsme ji skřípli, přiznala, že krade pro muže, který doma voňavku buď rovnou vypije, anebo z ní vyrobí domácí vodku, takzvanou samohonku.
Když se nás pak taxikář při jízdě zeptal, jestli nechceme jednu „očeň ljubimuju děvočku“, tedy „velmi přítulnou dívenku“, ukázalo se, že nám nenabízí sexuální služby své manželky, ale prostě vodku. Byla přece prohibice…
Za zákaz prodeje alkoholu si tehdy Gorbačov vysloužil mnoho vulgárních pojmenování, která sovětský lid vyřvával přímo ve frontách na chlast. Dosáhl ale i rekordů. Jednak spotřeba cukru kvůli domácí výrobě překročila tehdejší sovětskou produkci, takže museli dovážet cukr z celého světa. A druhak domácí výroba alkoholu tehdy překonala průmyslové pálení, což se také jen tak nevidí.
V roce 1991 jej nahradil Jelcin, jenž ruskému národu jeho milovanou vodku vrátil. Později se upil k smrti a zbyla po něm Vodka Jelcin. Gorbačov si paradoxně vysloužil zase vodku Gorbačov.
Uvidíme, kdo u nás vyrobí první Nečasovku.

Pink je už šest let stejná

Plné čtyři roky trvalo, než si mohla americká zpěvačka Pink (vlastním jménem Alecia Beth Mooreová) říct novým albem The Truth About Love o pozornost. Tak dlouhý čas na jeho přípravu ale neměla, pohltily ji mateřské povinnosti. Možná se v té době nezabývala muzikou vůbec, což by mohlo osvětlit to, proč se v jejím příběhu zastavil čas.
S poslechem první skladby Are We All We je zřejmé, že majitelka mnoha hitů si své vítězné přednosti zachovala. Má stále sytý, v některých vypjatých pasážích přítulně nakřáplý hlas, spolehlivou intonaci, sílu v refrénech a její výraz je stále dráždivý, přitom tak nějak uklidňující.
S poslechem dalších skladeb se ukazuje, že nová kolekce je složena z několika potenciálních hitů, pohříchu nikoli tak žhavých, jako byly v minulosti Get The Party Started, Stupid Girls, Sober, Trouble nebo Just Like A Pill. Aktuální písničky jsou těžkopádné, působí dojmem, že vsadily na osvědčený zvuk a charisma zpěvačky, ne na průbojnost vlastní melodie.
Ne že by bylo nutné, aby zpěvák na nových albech vždy cosi měnil. V případě Pink je to ale problém, neboť podobně, jako zní nové album, zněla i dvě předešlá. Ta ale nabídla více zajímavějších melodií, a tak byť není novinka v tomto ohledu odfláknutá, je spíše jen snahou dosíci co nejjasnějších melodických tahů.
Autorskou marnost Pink rozhání přítomností hostů. Baladu Just Give Me A Reason s ní nazpíval lídr skupiny Fun Nate Ruess, v True Love je slyšet hlas Lily Allen a Here Comes The Weekend zdobí na konci rapování Eminema. Na albu je to jedno z nejlepších míst, neboť z tradičního zvuku kolekce vybočuje.
Písničky z kolekce se nesou v retro duchu odkazujícím na pop osmdesátých let. Škoda jen, že od alba I’m Not Dead (2006) je Pink vlastně stále stejná, že její balady mají stereotypní ráz a na nové desce scházejí silné hity.

Pink: The Truth About Love
Sony Music, 51:01
Hodnocení 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. září 2012)