Bouře Boba Dylana má pevný základ

Bob Dylan vydává své pětatřicáté studiové album Tempest. Kolekce je to inteligentní, po uši ponořená v tradici a přitom současná. Potvrzuje, že americký písničkář je ve skvělé formě. Prý je to ovšem jeho poslední novinka, což není dobrá zpráva.
Ačkoli proč by to tak nemělo být? V jednasedmdesáti letech se hudební hvězdy buď odebírají na odpočinek, nebo zvolňují tempo. Dylan (vlastním jménem Robert Allen Zimmerman) je na scéně od dvaašedesátého roku. Tehdy vydal debut nazvaný prostě Dylan. Je to už padesát let.
Od té doby se ve svých písničkách vyjádřil k mnoha politickým, společenským i obyčejným věcem. Dopřál fanouškům i třináct koncertních alb, patnáct kompilací a dovolil jim radovat se z jedenácti získaných cen Grammy.
Název nového alba nadto připomíná poslední samostatně napsanou hru anglického dramatika Williama Shakespeara Bouře (The Tempest). Publikoval ji v roce 1611, další pak psal s dramatikem Johnem Fletcherem. Mohlo by to být potvrzení avízovaného rozloučení.
Tuto konstrukci ovšem Dylan odmítá. Na otázku hudebního magazínu Rolling Stone odpověděl: „Jsou to dva různé tituly. Shakespearova hra se jmenuje The Tempest. Má deska má název Tempest.“
I tak by ale mohl kariéru spokojeně uzavřít. Tempest je totiž spojení všeho, co kdy dělal. Je to návrat do minulosti, k inspiracím, k hudbě, kterou poslouchal.
Je to také souzvuk country, folku, gospelu, blues a rockabilly – stylů, které se (ve velké míře Dylanovým přispěním) postupně spojily v základ rocku. V jeho hře přitom není nostalgie ani sentiment. Znát je jen melancholie, zde přijatelná pro posluchače bez rozdílu věku.
Výrazným Dylanovým hudebním partnerem je David Hidalgo, člen skupiny Los Lobos, která dala světu pop s folklórem americko-mexického pomezí. Countryovým kytarám, minimalistickým bluesovým riffům a swingující rytmické sekci svobodně přizvukují akordeon, housle, mandolína nebo steel kytara, a přinášejí onen středoamerický ráz.
Kapela hraje v deseti skladbách lehce a nenuceně. Jako by je přehrávala podnapilým tulákům v zašpiněných knajpách a nevadilo jí ani, že nikdo nezatleská. Dylanův nakřáplý hlas tomu dává patinu a charisma zkušeného autora i interpreta.
Je tu bezmála čtrnáctiminutová Tempest, píseň o potopení Titaniku. Dylan přiznal, že inspirací k jejímu napsání byl velkofilm s Leonardem DiCapriem v hlavní roli. Finále desky obstarává tklivá balada Roll On John, kterou věnoval Johnu Lennonovi.
V Pay In Blood říká: „Platím krví, ale ne svou.“ Je to nejhitovější písnička desky, vyjímala by se na albech rockových bluesmanů Erika Claptona nebo Marka Knopflera. V Duquesne Whistle Dylan hovoří (jeho zpěv je totiž spíš emotivní promluvou) o smrti, respektive o vlaku odjíždějícím z Duquesne. Pokojná Tin Angel zase připomene tvorbu Toma Waitse nebo Nicka Cavea.
Kdyby to mělo být poslední album, bylo by to rozloučení důstojné, odpovídající jeho významu. Kdyby to měla být další řadová deska, nic by to na její kvalitě nezměnilo. Od Dylana se přece nečeká, že dnes změní běh pop music.

Bob Dylan: Tempest
Columbia/Sony Music, 68:31
Hodnocení 80%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 15. září 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)