U Green Day beze změn

Veselý punk rock Green Day se ztřeštěnými, jindy vážnějšími a leckdy politickými texty je známka jakosti. Kalifornská trojice s ní v posledních osmnácti letech dvakrát pokořila světové hitparády, alby Dookie (1994) a American Idiot (2004).
Nové dílo !Uno!, první ze zamýšlené trilogie vydávané v několikatýdenních odstupech, disponuje všemi atributy, které z kapely udělaly světovou hvězdu. Jsou na něm melodicky chytlavé, svěží písně krátké stopáže s texty adresovanými nyní především teenagerům. Dávní fanoušci se sice trochu zlobí, ale mladým posluchačům se takový přístup líbí.
Green Day ovšem pohříchu ničím nepřekvapí. V jejich písních je energie, jiskřivost a vše je podané přesně tak, aby to byl pořád punk, současně i mainstreamový rock. Všech je ale obvyklý střih, dokonce to místy vypadá, že kapela v melodiích vykrádá sebe samu.
Pravda, Kill The DJ připomíná řízný zvuk skotských Franz Ferdinand a podobných, Sweet 16 je velice pokojná, toť ale v kolonce „pohyby a překvapení“ vše.
Na otázku, zda je dobré od tak etablované kapely chtít nějaký drobný posun či čerstvé sdělení, dala odpověď ona sama. Albem !Uno! říká – nikoli!

Green Day: !Uno!
Reprise/Supraphon, 41:50
Hodnocení 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 29. září 2012)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)