Zpátky do marasmu

Omlouvám se za to, že jsem se na několik dnů na těchto stránkách odmlčel. Byl jsem na cyklistické dovolené ve Francii, konkrétně ve Středních Pyrenejích, což je pásmo, které leží na hranicích mezi Španělskem a Francií, v podstatě ty země odděluje. Ujel jsem za jedenáct dnů 750 kilometrů, tedy jsem své cyklistické penzum pro letošek (a vlastně i příští rok) bohatě naplnil.
Ve Francii to ale nebylo vždy jednoduché. Tamní lidé například dodržují siestu, tedy polední klid, a tak jsem se na mnoha místech v době od dvanácté do třetí (plus mínus) marně sháněl po nějakém občerstvení. Měl jsem dokonce pocit, že v menších městech v tom čase všichni spí.
Nakonec mě stejně vyšplouchl číšník restaurace v Limogne-en-Quercy, který měl otevřeno ve čtvrt na tři, nechal naši skupinku vybrat si jídlo a potom s obdivuhodným klidem nahlásil, že vaří jenom do dvou hodin. Naproti v restauraci nám číšnice k obědu nabídla hranolky s kečupem, jinak vrcholný kulinářský výkon v tom čase v tom městečku.
Viděli jsme ale krásné město Rocamadour, kde se v minulosti děly zázraky, ale nám se žádný nestal (nepočítám-li to, že nám nikdo neukradl kola), město Albi s obrovskou katedrálou, ve které bylo na zdech nakresleno, co se stane s hříšníkem v pekle tak přesvědčivě a živě, že jsem na několik hodin přestal myslet na špatné věci. A ve kterém stál flakonek pánské vůně Boss jen deset eur, ale měli už zavřeno, a tak jsme se rozhodli hledat restauraci pro večeři a skončili nakonec docela rádi ve fast foodu s těstovinami.
Procházeli jsme i město Montpellier, v němž majitelé psů nechávají své miláčky kálet na dlažbu v centru, aby si chudí turisté alespoň něco odnesli domů – co na tom, že na botě. Přesto bylo to místo v něčem krásné, možná v tom, že je studentské a je plné mladých lidí.
V úterý večer (11. 9.) jsme se vrátili domů. Návrat to byl, jak se patří. Po 750 kilometrech na kole ve Francii jsem doma přišel o blatník (nejspíš zůstal na korbě vleku, který bicykly vezl), pří výstupu z metra na Smíchově na mě málem spadl narkoman a celá země očividně strnule sledovala boj lidí, kteří ve své lásce k chlastu došli tak daleko, že se napili metanolu, jež jim podstrčili jejich podnikaví spoluobčané, přestal jim pracovat mozek a oni prostě umírají.
V novinách jsem si přečetl, že zmatený Nečas si myslí, že český export brzdí podpora Pussy Riot a dalajlámismus (a co když ho, Peťane, brzdí korupce a hoši jako ty?) a večer jsem pak viděl udatné české fotbalisty v čele s mimořádně neschopným trenérem Bílkem, jak podléhají nevýrazným Finům a jejich opora Petržela po vzoru svého kámoše Jana „Šmejda“ Rezka filmuje pád po faulu soupeře v pokutovém území, protože jen tak by byla šance alespoň vyrovnat. Šmejdovi to loni ve Skotsku vyšlo a díky tomu česká reprezentace postoupila na letošní mistrovství Evropy místo Skotů, kteří v tom osudném zápase prostě pády po faulech nefilmovali, ale hráli fotbal.
Dnes ráno jsem si koupil k snídani paštiku a je mi po ní trochu zle. Zpětně jsem zjistil, že v ní bylo jen pět procent masa, tedy byla vyrobena u nás. Žádná Francie.
Vítej tedy doma, Jardo. Vítej v marasmu.



Komentáře [ 1 ]

  • Dušan Přemysl. napsal:

    Pěkně jsi to francouzské cykloputování Jardo popsal. Jo a Alanovi jsem Tvůj pozdrav vyřídil. Zdravím Dušan.

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)