Mauzoleum zničil Steve

Jimi Hendrix mi napsal esemesku, že na iTunes našel naše nahrávky, poslechl si je a zjistil, že to nebyla špatná práce. Navrhl, abychom se zase dali dohromady, což jsem v první fázi odmítl zarytým mlčením. Když se po několika dnech připomněl znovu, a to rovnou se stejným návrhem na comeback, odpověděl jsem, že bychom si na to měli sednout. Ještě jsme si nesedli, ale pokud si sedneme, bude jisté, že dojde k největšímu comebacku posledních deseti let. Mauzoleum se možná vrátí!!! Vím, že se těšíte.
Mauzoleum byla kapela, ze které šel strach. V naprosté tichosti vznikla v říjnu 1989, tehdy s kytaristou Vladanem Sršněm. Byl to on, kdo přišel s prvním songem Hou hou krávy jdou, který byl sice vtipný, ale postrádal punkový atak. Bylo to spíš zaprděné reggae.
Když Vladan i se svou skladbou z kapely odešel, nastoupil divoký kytarista Jimi Hendrix. Jmenoval se Bob, ovšem my se rozhodli prosadit v prvních chvílích malým českým podvodem, a tak Bob přijal za své jinak v branži poměrně známé jméno Jimi Hendrix a bubeník Luděk v branži též povědomé jméno Roger Taylor. Já jako baskytarista užíval uměleckého jména Karel Nováček, což mělo podtrhnout naše vlastenectví. Paradoxně jsem tehdy prožíval období, kdy jsem se cítil být především Indem.
Písničky jsme číslovali, takže brzy vznikly skladby 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9. Když nám to tak hezky šlo, naplnili jsme druhou část naší vize, sice přijali do kapely punkový dětský sbor. Jistě, dětské sbory, i punkové, v historii pop music byly. Málokterá kapela měla ale sbor jako součást své identity. Když se nám podařilo rozptýlit obavy přátel a rodičů, že jsme pedofilové a hrozí nám těžký žalář, vyrazilo Mauzoleum, punková kapela s punkovým sborem, do světa.
A byla to velká jízda. Dětí se ve sboru za dva a půl roku existence vystřídalo na 250. Jejich nábory jsme dělali osobně na školách, leč mnohé z takto přijatých dětí musely odejít po prvním vystoupením. Ony sice byly nadšené, ale jejich rodiče – kteří se přišli na koncert své ratolesti podívat navlečeni ve sváteční róbu – usoudili, že ve společnosti opilých a zfetovaných diváků jejich synek či dcerka v lékaře, politiky, lobbisty a právníky nedorostou. Přežili jen ti nejotrlejší.
S Mauzoleem jsme složili dvaadvacet písniček, jeden hit za druhým. Například písnička číslo 15 svého času doslova svlékala fanynky do spodního prádla. Toho jsme je pak zbavili, k radosti chlapecké části našeho sboru, songem číslo 19. Nikdo netušil, že to byla coververze písně od polské skupiny Proletaryat.
S Mauzoleem jsme koncertovali v Berlíně – tam tehdy sbor vypil skoro všechny džusy na baru, protože ovocné džusy u nás tehdy byly neznámé, a byli jsme na turné v Itálii. Při jednom vystoupení vtrhl na pódium vášnivý Ital a začal nám osahávat sboristy, což vedlo k přerušení koncertu a rvačce nás muzikantů s vetřelcem.
Za sebe mohu říct, že jsem nebyl dobrý baskytarista. Protože jsem byl ke všemu líný a neměl jsem peníze, hrál jsem na tři struny, a když praskla i ta třetí, zbyly mi dvě. Přesto bylo možné všech dvaadvacet songů na koncertech na dvě struny (byly to struny A a E) odehrát.
Vlasta Henych, šéf kapely Törr, jednou přišel na koncert Mauzolea do KD Eden, a když zřel můj instrumentální výkon, podotkl, že není správné, abych jako hudební recenzent kritizoval muzikanty, když sám hraju – cituji – na hovno. Tehdy jsem poprvé dostal chuť Mauzoleum rozpustit.
Nakonec tak učinil Steve Harris z Iron Maiden. Byl jsem na koncertě jeho kapely v Ostravě. Pozoroval jsem jeho hru na baskytaru, a poté jsem usoudil, že Mauzoleum je třeba rozpustit, protože prostě nemám právo na baskytaru hrát. Stalo se, zbytek kapely ještě pokračoval jako Vegetarian Pork Fashion, ale bez punkového sboru.
Byla to krásná léta. Na iTunes si můžete obstarat nahrávky a můžete i věřit, že třeba přijde čas a Mauzoleum se v plné síle vrátí. Jimi Hendrix už mi psal.

Kryštof stokrát jinak – pokaždé lehký, snadno stravitelný a málo kalorický

Titulek této glosy je parafrází na předrevoluční reklamu na prodej mraženého kuřete. Poté, co její tvůrci národu ukázali, jak mražené kuře vypadá, vytáhli trumf, sice informaci, že lze z kuřete připravit jídlo. Národ zaplesal a následoval finální slogan – „Kuře stokrát jinak, pokaždé lehké, snadno stravitelné, málo kalorické“. Vlastně jen a jen pozitivní věci.
Před chvílí jsem se vrátil z pražského klubu Rock Café a cestou domů mě tenhle slogan napadl v souvislosti s tím, co činí ostravská kapela Kryštof. Jedenáct let po vydání svého debutového alba Magnetické pole, které se mi dodnes líbí ze všech jejích desek nejméně, již tahle parta bezpečně ví, že vedle dobrých písniček vyžaduje fanoušek i pravidelný přísun nápadů, změn, překvapení a jistot.
A tak se v minulosti vypravila koncertovat do vysokoškolských aul, natočila o sobě film, ten pak promítala v kinech a k tomu hrála naživo, vystupovala v divadlech, klubech, na festivalech, prostě realizovala nápady, aby její umělecká cesta nebyla fádní. Na české špici je přirozeně i proto, že umí napsat písničky, které si zapamatujete, ztotožníte se s jejími texty a ještě je vám při tom dobře na duši.
Producenta pro nové album Inzerát našel Kryštof na inzerát v Americe. Není mnoho českých kapel, které natočily desku s americkým producentem, nota bene dobrým a citlivým (jak se při poslechu nových písniček ukázalo). Kryštof vydal své nejveselejší dílko vůbec a po roční koncertní pauze (kterou vyplnil přípravami na realizaci desky a realizací samotnou) se vrátil na koncertní pódia.
A další nápad? Návrat to nebyl fádní. Do Rock Café dnes (28. října) pozval své nejvěrnější fanoušky z celé republiky, a aby se dostalo na všechny, vysílal přímý přenos koncertu se stránkách Seznam.cz. Podle neoficiálních informací jej sledovalo více než 25 tisíc lidí. Před jejich zraky si na pódiu během koncertu převzal zlatou desku za prodej a Richard Krajčo potvrdil, že na únorových koncertech v Ostravě, Brně a Praze bude hostem kapely Jaromír Nohavica. Další výtečný nápad.
Kryštof jako jedna z nemnoha kapel u nás pochopil, že o fanoušky je třeba se starat. Kdo to nedělá, připravuje se o několik let úspěšné existence. K čertu s tím, že jeho nedělní koncert nebyl úplně košer. Především nebyl ledajaký – to se počítá!
Mimochodem jsem zjistil aktuální čísla prodaných alba, která kapele stačí na zisk zlaté a platinové desky. Od ledna letošního roku se v České republice dává domácím kapelám zlatá deska za tři tisíce prodaných kusů, platinová za šest tisíc kusů. Taková je realita. Klidně by to mohl být stimul pro kapely, které si věří, že tři tisíce alb dokážou prodat.
Kryštof už prý ale útočí na platinové oceněné. A protože je nová deska Inzerát na světě čtrnáct dnů, útočit bude jistě i na všechny ty multiplatiny a doubleplatiny.
A jistě při tom útoku dostane nějaký další dobrý nápad.

Jennifer Lopezová – teta, která ráda zpívá

Jennifer Lopezová vyrazila v červenci na světové Dance Again World Tour a jistě ji to potěšilo. Nic tak velkého předtím jako sólová zpěvačka ještě neabsolvovala. Na koncertech podporuje prodej svého aktuálního alba Dance Again… the Hits (2012), což je kompilace toho nejlepšího, co na svých sedmi dosud vydaných studiových deskách nahrála.
Třiačtyřicetiletá rodačka z Bronxu je však také herečka a tanečnice, a dlužno dodat, že v obou těch disciplínách si vede lépe než ve zpívání. Co do ohlasu a úspěchu možná srovnatelně, co do kvality rozhodně.
Na popularitě jí přidává její neoddiskutovatelná krása, dar portorikánských rodičů, a aktuálně také důsledek schopnosti pečovat o sebe od úsvitu do úsvitu. Podle časopisu Forbes je nejvlivnější celebritou světa, posle magazínu People nejkrásnější ženou planety. To by v tom byl čert, aby na své koncerty nepřilákala davy lidí.
V pražské O2 Areně bylo v pátek večer skoro plno. J.Lo, jak jí umělecký svět říká, si toho patřičně užila. Prezentovala písničky z celé své kariéry (první album vydala v roce 1999), zatančila, zasmála se, byla dojatá i drsná, prostě své vystoupením pojala jako show. Patřičně jí v tom pomáhaly rozmáchlé světelné efekty, parta šikovných tanečníků, živá kapela a především dvě výtečné vokalistky, které zachraňovaly, co se zachránit dalo.
Lopezová totiž není extra dobrá zpěvačka. Má charisma jako žena, nemá ale kouzlo v pěveckém výrazu. Navíc často intonačně škobrtala, což zaměstnávalo její vokalistky i playbackové linky, jimiž koncert jistila.
Zpívala vlastně jen místy. Do vokálních základů, které se v éteru točily kolem ní, často zasadila vlastní melodickou linku, raději ale různá povzbuzování a výkřiky směrem k publiku, aby jeho následující reakce překryla to, co pro její show není až tak podstatné, sice zpěv.
Její časté halekání směrem k divákům, jímž si vymáhala souhlasnou reakci na cokoli, co řekla, bylo až otravné. Její vyprávění a dojetí z toho všeho kolem ní byl zase solidní herecký výkon.
Skladbu If You Had My Love, při které jí doprovázela pouze akustická kytara, však zazpívala obstojně. Totéž se jí povedlo i v jiných pasážích, například v téměř závěrečných Papi a On The Floor.
Lopezová nicméně výtečně tančila, v tom ohledu byla svému tanečnímu týmu na pódiu dobrou vůdkyní. Oddiskutovat nelze ani velkolepost celého pódiového pojetí koncertu, kterým se bezpečně řadí vedle největší dámy světové pop music.
V Praze přesto budila dojem, že je to taková upovídaná teta, která ráda zpívá, a tak zpívá, a slušně tančí, a tak tančí, no a když dostane nějakou roli, obstojně ji zahraje.

Jennifer Lopez
O2 Arena, Praha, 26. října 2012
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla 27. října na serveru Novinky.cz)

Proč národ miluje Karla Gotta a Lucii Bílou

Blíží se vyhlášení Českých slavíků a je téměř stoprocentní, že na prvních místech v kategoriích sólistů stanou Lucie Bílá a Karel Gott. Zvláště ten druhý jmenovaný je fenomén, který nemá v naší zemi obdoby. Přežil dva režimy, několik prezidentů a co do skutečné obliby stojí v čele žebříčku tak neochvějně, že mu to ani nelze závidět.
V čem je Gottovo kouzlo? Na tuto otázku začali odpovídat účastníci tiskové konference k letošnímu vyhlášení Českých slavíků. Pomineme-li fakt, že Gott je i ve svém věku vynikajícím zpěvákem, který podle svědectví různých producentů a zvukařů všechny ty vysoké tóny ve studiu prostě dá, je také neskutečným profesionálem.
Jeho profesionalita je nejenom ve vlastní životosprávě a přístupu k hudbě, kolegům, spolupracovníkům a smlouvám, ale také v přístupu k fanouškům.
Mistr se totiž pořád usmívá. Viděli jste ho někdy zamračeného? Já vlastně ano, ale to bylo při jednom našem rozhovoru, kdy mu někdo skočil do myšlenky s pitomým dotazem, jestli si nedá kafe. A viděl jsem ho zamračeného i před asi pěti lety, kdy mu při jiném rozhovoru v botelu na Smíchově pingl přinesl cappuccino ozdobení skořicí. Tenkrát skoro zuřil. Tvrdil, že skořice na cappuccino nepatří a že je to česká specialita, která se nikde ve světě nenosí. Dokonce pak seškrábl skořici z mléčné pěny a věnoval ji mé kolegyni Vackové, která se nabídla, že ji klidně spořádá, když Mistrovi vadí.
Jinak se ale nemračí. Když s vámi dělá rozhovor a někdo do toho vstoupí s tím, že chce podpis, usměje se na oba, omluví se novináři, vyřídí podpis, nezdržuje to, s úsměvem se rozloučí a s úsměvem pokračuje v rozhovoru. A vždycky má co říct. Je jeden z mála těch, který se při rozhovoru zamyslí a řekne: „Co bych vám tak ještě řekl zajímavého?“ anebo „To už jsem někde řekl.“
Když před několika lety přijel ve tři hodiny ráno z oblasti postižené tsunami, vystoupil z vozu před špalír novinářů a fotografů, kteří na něho v tu prosincovou noc v zimě čekali. Prostřel si oči, usmál se, a byť jeho žena novináře prosila, aby Karla nechali odpočinout, on se k nim vypravil a s úsměvem začal vyprávět.
Být fanouškem Karla Gotta znamená být Karlem Gottem milován.
A Lucie Bílá? Ta se úsměvu a vlídnosti již naučila také. Loni na tiskové konferenci po vyhlášení Českých slavíků, kde tradičně vyhrála, jsem se dostal z novinářů na řadu jako jeden z posledních. Podívala se na mě a řekla: „Já se strašně omlouvám, ale já už musím. Natáčíme v Bratislavě a už takhle tam přijedu pozdě. Opravdu se moc omlouvám, nezlobte se.“
Odpověděl jsem jí, že se nic neděje, a šel jsem si po svých. Za deset minut mi někdo zaklepal na rameno. Byla to Lucie Bílá. Smála se a řekla: „Já vám ale chci odpovědět alespoň na jednu otázku. Můžete se ptát…“
Nakonec mi odpověděla na tři otázky, potom se s úsměvem rozloučila a odjela do Prahy. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
Někdy se mi stává, že přijdu na rozhovor s nějakou kapelou a její členové jsou ještě nalití ze včerejška, naštvaní na celý svět a nejvíc na fanoušky za to, že je jich málo. Zažil jsem muzikanty, kteří žadatele o autogram poslali do oněch míst. Jiní se odmítli s fanoušky vyfotit, další nevylezli ze šatny, byť na ně fanoušci slušně pokřikovali, aby se ukázali.
Jestli třeba podstatný krok k úspěchu není právě v tom, že se prostě na ty, kteří vám svou přízní popularitu dopřáli, budete smát.

Jak se Cecilka Gimenézová stala slavnou

Cecilie Gimenézová je osmdesátiletá španělská důchodkyně, která žila spokojený život v městě Borja. Kromě vzpomínek na léta dovádění a eskapád lásky žije v posledních letech tím, že chodí do kostela. Těžko mohla tušit, že právě ve stánku víry svým neuváženým krokem zasáhne do dějin umění, stane se slavnou a její jméno se objeví i na tak bezvýznamném blogu, jako je tento.
Cecilie Gimenézová léta letoucí hleděla v uvedeném kostele na fresku španělského malíře z devatenáctého století Elíaze Garcíi Martíneze. Nebyl nikdy nijak výjimečný, vlastně až do chvíle, než se jeho dílo setkalo s oním neuváženým krokem důchodkyně. Na fresce s názvem Ecce Homo stojí (přesnější je ale spíše výraz „ stál“) Ježíš Kristus před Pilátem Pontským (obě tyto rock’n’rollové role známe z muzikálu Jesus Christ Superstar).
Freska chátrala, sedal na ni prach a pořádkumilovná Cecilie Gimenézová se rozhodla jednat. V srpnu se chopila hadříku i laciných barev a obraz sama zrestaurovala.
Výsledek je šokující. Namísto Ježíše je teď na fresce podivná opuchlá postava, která má zřejmě šedý či zelený zákal, dušnost, kompletně vytrhané zuby a hlavu má obtočenu jakýmsi zasviněným obvazem.
Umělecký svět je zděšen, restaurátoři odhazují své nástroje do košů a podpalují je, rodina malíře přestává do Borje jezdit, neboť je zasažena chronickou hanbou.
Přesto do kostelíka putují davy turistů a obdivují extravagantní dílo samozvané restaurátorky. Pokud se nepletu, podobně se zachoval ve filmu i Mr. Bean.

Andílci za školou možná pobaví, rozhodně neuškodí

Pohlížet na nový muzikál pražského Divadla Broadway Andílci za školou jinak, než jako na zábavné představení se zpěvem a pohybem připomínající moderní tanec, by bylo chybné a nežádoucí. Tento muzikál pro teenagery jiné ambice nemá a jistě ani mít neměl. Ostatně, v plánu divadla je zasazen spíše do role představení pro školy a prý s ním hodlá jezdit po vlastech českých i bývalých vlastech slovenských.
V Andílcích za školou své autorské síly spojili scenárista Jan Hlaváč, skladatel Michal David, textař Lou Fanánek Hagen a režisér Filip Renč. Všichni dost ostřílení na to, aby si k potěše své i diváků střihli zábavný kousek, který trvá půl druhé hodiny, hraje se bez pauzy a má děj tak průhledný, až je to nepříjemné.
Po prvním výstupu ve škole a nástupu učitele zeměpisu Vojtěch na scénu je jasné, že těch osm deváťáků udělá cosi jako vzpouru, bude v tom rock’n’roll, první velká láska i malý rošťák, který tu a tam něco pokazí. Není sice úplně zřejmé, proč na scéně běhá jakýsi Karpíšek, jinak kostra, nicméně když v půli představení Nikole poradí, jak se změnit, člověk mu jeho otravnou přítomnost odpustí.
Autorský tým vybral do hlavních rolí ředitelky na pondělní premiéru Sabinu Laurinovou, ve své roli opravdu nepříjemnou babiznu, a zeměpisáře Josefa Votka, který nemá co hrát, a tak alespoň hraje sám sebe. Učitel Chramosta (na premiéře Rudolf Kubík) je místy zábavný, ovšem ve své roli příliš čitelný a tuctový.
Šťastnou ruku měli tvůrci při obsazování chlapeckých rolí, neboť jak Ondřej Havel (Šimon), tak Filip Hořejš (Tomy) a Lukáš Ondruš (Dejv) působili uvolněně a se ve svých partech se představili jako vcelku slušní zpěváci. Dívčí role si přebraly členky skupiny 5Angels a je škoda, že své herecké snažení nepodtrhly lepším pěveckým výkonem. Není špatné slyšet dívčí party bez intonačních odchylek, zvláště pak ve vokálech.
Filip v podání Filipa Antonia je kašpárek představení. Jeho role je roztomilá, vybavená onošenými vtípky, toť ale vše. Pokud je v něm skutečně talent, jeho chvíle teprve přijde.
Andílci za školou jsou účelově napsaný muzikál. Chodit by na něj měli teenageři, nejlépe základní školou povinní, a nenároční diváci, kterým budou stačit dvě velké hvězdy na pódiu (Laurinová, Vojtek) a sprška školáckých řečí.
Pravda, Michalu Davidovi se povedlo napsat několik chytlavých písniček a Lou Fanánek Hagen vedle povinných srozumitelných rýmů pustil do textů sem tam povedený vtip. O nic víc než zábavu ale opravdu nejde.

Andílci za školou
Divadlo Broadway, Praha, premiéra 22. 10. 2012
Hodnocení: 65%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. října 2012)

Krásně dospělý Karel Plíhal

Byť se písničkář Karel Plíhal pohybuje na hudební scéně od počátku sedmdesátých let a první sólové vystoupení měl v roce 1983, jeho diskografie není tak bohatá, jak by se mohlo zdát. Každé jeho album je tedy událostí i rozhodujícím záznamem o tom, kam přemýšlivý skladatel dospěl.
Minulá deska Nebe počká vyšla v roce 2004. Nešlo tak docela o autorskou záležitost, Plíhal na ní pracoval s písňovými texty Josefa Kainar, stylově spřízněného básníka.
A zatímco před kainarovskou deskou byl především slovní žonglér a hračička, nadto zdatný kytarista, na novince Vzduchoprázdniny je spíš vypravěč, který při psaní příběhů sleduje jejich dějovou linii a nadto si pořád pohrává se slovy tak, že mu to mnoho jeho hudebních soukmenovců může závidět (na desce jsou kouzelné obraty „Každej den bojuju se schízou, končí to zpravidla remízou“ či „Když farář rozvlekle hovoří o pekle, na mysli neklesám, nebudu v pekle sám…“)
Na albu Vzduchoprázdniny je dvacet krátkých písniček v minimalistické verzi pouze s kytarou a dvě básně (Ticho, Kopeček). Na velmi malé ploše dokáže Plíhal v těchto miniaturách sdělit jak příběh, tak glosu či pocit. Neustále tak udržuje posluchače ve střehu, neboť přeslechnout tu cosi, nebyla by skládanka úplná.
Vzduchoprázdniny je celistvé album, držící pohromadě právě v tom, že každé slovo má smysl, každý okamžik je vydatnou duchovní potravou, a to bez ohledu na to, že Plíhal se ve svých textech někdy rád obrací k vyšší moci.
Na tomto albu by klidně mohlo být o pět písniček méně a jeho náladě by to neublížilo. V ní je Plíhal přece jenom dost stereotypní. Byla by to ale škoda, protože jeho poezie opatřená hudebním doprovodem je vkusná a dospěle krásná.

Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny
Inspiracek, 46:55
Hodnocení: 90%

(Tato recenze vyšla 22. října v deníku Právo)

Na Bytovém psychoturné s Imodiem

Bytové turné skupiny Imodium je zrealizovaný nápad, který někdy v devadesátých letech provedla v malinkaté míře jedna britská kapela, jejíž název jsem v toku let samozřejmě zapomněl. V týdeníku Kerrang! jsem si tehdy přečetl, že přijela do bytu své fanynky a zahrála jí v pokojíku plném plakátů tehdejších rockových hrdinů unplugged. Pečlivě jsem tehdy ten nápad uložil, pak jsem na něj zapomněl, a když jsme si Imodiem, mládenci z kultovního „zapadákova“ Broumova, vymýšleli kudy na to, Bytové turné bylo ze všech těch idiocií nejméně nebezpečné.
Letos jsme jeli podeváté a já se fakt těšil, že bandu rockerů, které drží při životě naplňování hesla „sex, výrobky likérky Drak, rock’n’roll“, konečně budu moci pochválit za to, že se na místě srazu sešli včas. Osm let jsem jim s nehynoucí trpělivostí sázel do hlavy, že přijet na místo včas je výsada pravého rockera. Pravda, trochu jsem si jako vedoucí výpravy a uživatel čestného titulu „Bytový manažer“ (což nám u těch ostražitějších maminek a tatínků fanoušků Imodia spolehlivě zavřelo dveře) to heslo upravil, nicméně mělo-li to mít ryze výchovný charakter, budiž mi to povoleno.
Sraz byl v pátek (19. 10.) v deset dopoledne u KFC na Černém mostě. Thom už tam seděl od devíti, byl lehounce zpruzený a usrkával hnusnou kávu, aby se teprve po otevření víčka a pohlédnutí na podivnou konzistenci připomínající tekutý žaludeční nadbytek rozhodl ji dále nepít. Broumovská část výpravy přijela pět minut před stanovenou hodinou, no a já si chystal oslavný proslov. Chyběl ale baskytarista Roman, který v hudebním světě užívá – bůhví proč – pseudonym Ronoon.
Když mu Thom v deset zavolal, tvrdil, že už je na cestě. Dorazil ovšem až v 10.40, tedy o rekordních čtyřicet minut déle, než bylo domluveno. Tak dlouho bych nečekal ani na Karla Gotta (promiňte, Mistře), a tak jsem byl spravedlivě rozlícen a významy slov z nacvičené pochvalné řeči jsem prostě obrátil naruby.
Nejvíc mě ale rozčílilo, že Ronoon na mostě ke KFC předstíral běh, jako že mu záleží na tom, aby dorazil co nejdříve. Jsem přesvědčen, že nikdy v životě neběžel, protože mu to prostě nešlo. Jeho tělo připomínalo New Orleans při hurikánu Katrina.
Můj krevní tlak se vyšplhal na hodnoty 250/180, což normálně znamená smrt. Ode mě ji ale dovedně odháněl věrný druh Pavel, další člen naší výpravy, a také Arnold, jiný člen výpravy, který mě vždy uklidní už jenom tím, jak vypadá. Podotýkám, že se všichni máme strašně rádi, což občas potvrdíme takovým tím pohledem na sebe, ve kterém je řečeno vše. Ostatně i tyto řádky vznikají s upřímnou láskou k téhle partě.
„Poprava“ Ronoona (mimochodem, víte někdo, jak se vůbec jmenuje příjmením?) přišla na základní škole Kněžmost, kde jsme jako na první zastávce turné začali kvůli jeho sekeře hrát o čtyřicet minut později. V půli koncertu se pár dětí zvedlo s tím, že sorry, ale jede nám autobus. Měl jsem z toho radost a zdálo se, že se muzikanti takříkajíc chytili za nos, protože druhý den přišli na sraz k odjezdu do Čáslavic pouze s dvacetiminutovým zpožděním. Ještě deset let a na tu pochvalu stoprocentně dojde.
Bytové turné je vlastně zrůdnost. Dobrovolně trávíte hodiny drahocenného osobního času v dodávce s lidmi, kteří se vzájemně baví tím, že ze svých těl uvolňují nejrůznější stesky, zloby, radosti i puchy. Všiml jsem si například, že takový kytarista Daniel často vyřkne věty, které vůbec nesouvisí s daným okamžikem, a ještě se tomu (jako jediný z celé výpravy) řechtá. Také Ronoon v jednu chvíli zřejmě reagoval hurónským smíchem na vtip, který jsem řekl před pětadvaceti hodinami. Kárl zarytě mlčí a fakt by mě zajímalo, na co myslí, Pavel neustále mluví a nutí mě ho poslouchat (což činím milerád, protože řešíme světaběh) a Arnold se vytahuje, že má elektronickou cigaretu a jako jediný může kouřit v autě.
Nejvíc mě baví Thom, protože má takový slovník, jaký má, a také je evidentně budoucí psychopat, což nás velmi spojuje. Myslím si, že historicky bylo nejvíce nenávisti při Bytovém turné mezi námi. Všichni ostatní nás srali průběžně, my se ovšem nasírali i několikrát denně. Je zvláštní, že mě to baví a vsadil bych se, že i jeho.
Potíž je, že slovník, který vynášíme z paluby mimořádně důsledně zasmraděné dodávky, neakceptují často naši hostitelé. Leckde jsem i cítil pohrdání. Letos se naopak nejrychleji chytila parta z Pardubic, i když náš host Honza těžko nesl, že jsem mu na jeho upřímná a skoro až dojemná slova o tom, že Imodium jsou jeho idolové, řekl, jestli by si nechtěl vybrat nějakou jinou kapelu a prožít tak smysluplněji mládí.
Přitom mám všechny ty lidi, kteří si kapelu pozvou, nachystají pro ni občerstvení a ještě se na setkání těší, opravdu moc rád.
Jako obvykle jsem se letos opět nedostal k poslednímu dnu turné, neboť mě volaly pracovní povinnosti. Z Pardubic, kde končil náš sobotní program, jsem tedy jel do Prahy vlakem. Vyšel na mě soukromý Regio Jet, ten vlak s těmi stevardy a stevardkami. Posadili mě do kupé k chlapíkovi, který si četl Mladou frontu. Vždycky, když dočetl stránku, tak ji s pološíleným výrazem ve tváří rozsápal, udělal z ní papírovou kuličku a pohodil vedle sebe. Když noviny za Kolínem dočítal, měl v ruce pouze jeden list.
Asi jste pochopili, že Bytové turné je psycho.

Kryštof na albu Inzerát vyspěl

V deseti písničkách na novém albu Inzerát se skupina Kryštof dostala do arény hudební dospělosti. Je to důsledek snahy (i chuti) dát svému tradičnímu soundu širší souvislost a současně se ho nevzdat.
Cesta, kterou k naplnění této vize zvolila, byla ideální. Na inzerát získala amerického producenta Yarona Fuchse, jenž jí přinesl potřebná pohled zvenčí, zkušenosti z vyspělého hudebního světa a schopnost zařadit ji do evropského kontextu. Padla-li při natáčení slova „kdyby písničku Cesta zpívala Adele, byl by to světový hit“, je na tom kus pravdy.
Kryštof si splnil sen hned v několika ohledech. Kromě spolupráce s Fuchsem nazpíval Richard Krajčo naléhavé duety s Tomášem Klusem (Cesta) a Jarkem Nohavicou (Křídla z mýdla), z nichž oba tvoří kvalitativní čelo pelotonu skladeb. Také zrealizoval album, které konečně nepláče a není co do nálady utahané. Lehce si pohrává s radostí.
Možná žije duchovní otec písní Krajčo šťastné období, možná se se svými smutky smířil. V každém případě dostal aktuálními nápady v hudbě i textech (vztahy, politika a ohlédnutí za cestou skupiny) Kryštof do pozice sebejistého tělesa, které překročilo vlastní stín.
Navíc zpívá jistěji než kdy předtím. Možná to bude těmi šťastnými časy, které snad žije…

Kryštof: Inzerát
Universal Music, 42:00
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 19. října 2012)

Krušné chvíle recenzenta

Jakmile napíšete recenzi na album skupiny Kiss, podle mě jednu z nepřeceňovanějších v hudební historii, stanete se okamžitě terčem zloby, pohrdavých poznámek a urážlivých gest ze strany fanoušků formace. A přichází to k vám ze všech stran, mailem, mobilem i šeptandou. Když jsem v minulosti sáhl na pochybnou uměleckou čest kapel Kelly Family nebo Tokio Hotel, zasypala mě těmi samými žlučovitými svodkami mládež nadšená z tvorby jmenovaných těles.
Často v nadsázce říkám, že na hudbě jsou nejhorší fanoušci, především pak ti zaslepení, nesledující nic jiného, než cestu svého hudebního favorita.
Když mi kdysi Tereza Pergnerová volala, abych přišel do nějakého diskuzního klubu TV Nova a za přítomnosti špiček českého fan klubu skupiny Kelly Family vysvětlil, co je na kokrhání té skupiny nekohoutovského, odmítl jsem. Mám pocit, že jsem měl nějakou objektivní příčinu, protože jsem Pergnerové navrhl, aby místo mě do vysílání pozvala Vladimíra Vlasáka z Mladé fronty. On pozvání neodmítl, ovšem když jsme se po pár dnech kdesi potkali, přiznal, že ve společnosti fanoušků Kelly Family prožil jedny z nejhorších chvil své dosavadní novinářské kariéry.
Já se později zúčastnil diskuze o Kelly Family v jednom pražském klubu a musím říct, že přídomek „kokot“ byl v záplavě těch dalších ještě pochvalou. Jinak hezké mladé dívky mě tehdy propichovaly tak nenávistným pohledem, že jsem v sobě nenašel ani sílu představit si je na toaletě při vykonávání velké potřeby (což mimochodem skvěle funguje pro zapuzení pokušení).
Potíž v diskuzi recenzenta s fanouškem je ta, že recenzent používá argumenty a fanoušek nikoliv. Nakonec to klidně může skončit tak, že vám fanoušek řekne, že nejlepší recenzi, jakou kdy četl, napsala jakási slečna z nejmenovaného prestižního internetového zpravodajského serveru a vy na ni svými bláboly vůbec nemáte. Doma se pak ze zvědavosti na tu „recenzi“ podíváte a zjistíte, že kromě slohových a pravopisných chyb ona recenzentka kostrbatě popsala, že modrá světla během koncertu svítila modře a žlutá žlutě, někdy červeně, zpěvák měl na sobě khaki šortky a jeho mikrofon měl stejný tvar, jako když byla na koncertu minule. Z recenzentského, tedy objektivně hodnotícího pohledu, ani ťuk.
Nejmenovaný kolega dostal kdysi za svou recenzi esemesku se vzkazem, že ho kdosi zabije. Nakonec se sice ukázalo, že to byl žert kapely, která byla předmětem jeho recenze, nicméně nespalo se mu tehdy zřejmě úplně dobře.
Po více než dvaceti letech práce recenzenta si dovolím nezměnit na svém názoru na poslední album skupiny Kiss ani ň. Opravdu je to velice špatná deska, zbytečná a kapelou nadhodnocená přesně tak, že už z prvních slov z tiskové zprávy k ní poznáte (aniž byste album slyšeli), že muzikanti prodávají špatné zboží.
Děkuju za názory, které nejsou vulgární.