Proč národ miluje Karla Gotta a Lucii Bílou

Blíží se vyhlášení Českých slavíků a je téměř stoprocentní, že na prvních místech v kategoriích sólistů stanou Lucie Bílá a Karel Gott. Zvláště ten druhý jmenovaný je fenomén, který nemá v naší zemi obdoby. Přežil dva režimy, několik prezidentů a co do skutečné obliby stojí v čele žebříčku tak neochvějně, že mu to ani nelze závidět.
V čem je Gottovo kouzlo? Na tuto otázku začali odpovídat účastníci tiskové konference k letošnímu vyhlášení Českých slavíků. Pomineme-li fakt, že Gott je i ve svém věku vynikajícím zpěvákem, který podle svědectví různých producentů a zvukařů všechny ty vysoké tóny ve studiu prostě dá, je také neskutečným profesionálem.
Jeho profesionalita je nejenom ve vlastní životosprávě a přístupu k hudbě, kolegům, spolupracovníkům a smlouvám, ale také v přístupu k fanouškům.
Mistr se totiž pořád usmívá. Viděli jste ho někdy zamračeného? Já vlastně ano, ale to bylo při jednom našem rozhovoru, kdy mu někdo skočil do myšlenky s pitomým dotazem, jestli si nedá kafe. A viděl jsem ho zamračeného i před asi pěti lety, kdy mu při jiném rozhovoru v botelu na Smíchově pingl přinesl cappuccino ozdobení skořicí. Tenkrát skoro zuřil. Tvrdil, že skořice na cappuccino nepatří a že je to česká specialita, která se nikde ve světě nenosí. Dokonce pak seškrábl skořici z mléčné pěny a věnoval ji mé kolegyni Vackové, která se nabídla, že ji klidně spořádá, když Mistrovi vadí.
Jinak se ale nemračí. Když s vámi dělá rozhovor a někdo do toho vstoupí s tím, že chce podpis, usměje se na oba, omluví se novináři, vyřídí podpis, nezdržuje to, s úsměvem se rozloučí a s úsměvem pokračuje v rozhovoru. A vždycky má co říct. Je jeden z mála těch, který se při rozhovoru zamyslí a řekne: „Co bych vám tak ještě řekl zajímavého?“ anebo „To už jsem někde řekl.“
Když před několika lety přijel ve tři hodiny ráno z oblasti postižené tsunami, vystoupil z vozu před špalír novinářů a fotografů, kteří na něho v tu prosincovou noc v zimě čekali. Prostřel si oči, usmál se, a byť jeho žena novináře prosila, aby Karla nechali odpočinout, on se k nim vypravil a s úsměvem začal vyprávět.
Být fanouškem Karla Gotta znamená být Karlem Gottem milován.
A Lucie Bílá? Ta se úsměvu a vlídnosti již naučila také. Loni na tiskové konferenci po vyhlášení Českých slavíků, kde tradičně vyhrála, jsem se dostal z novinářů na řadu jako jeden z posledních. Podívala se na mě a řekla: „Já se strašně omlouvám, ale já už musím. Natáčíme v Bratislavě a už takhle tam přijedu pozdě. Opravdu se moc omlouvám, nezlobte se.“
Odpověděl jsem jí, že se nic neděje, a šel jsem si po svých. Za deset minut mi někdo zaklepal na rameno. Byla to Lucie Bílá. Smála se a řekla: „Já vám ale chci odpovědět alespoň na jednu otázku. Můžete se ptát…“
Nakonec mi odpověděla na tři otázky, potom se s úsměvem rozloučila a odjela do Prahy. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
Někdy se mi stává, že přijdu na rozhovor s nějakou kapelou a její členové jsou ještě nalití ze včerejška, naštvaní na celý svět a nejvíc na fanoušky za to, že je jich málo. Zažil jsem muzikanty, kteří žadatele o autogram poslali do oněch míst. Jiní se odmítli s fanoušky vyfotit, další nevylezli ze šatny, byť na ně fanoušci slušně pokřikovali, aby se ukázali.
Jestli třeba podstatný krok k úspěchu není právě v tom, že se prostě na ty, kteří vám svou přízní popularitu dopřáli, budete smát.



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)