Pozdně listopadové podoteky: Slíže v kostele, jako idiot, sliz a osm za jeden

V úterý (27. 11.) jsem se setkal s kumpány ze slovenské ultramegakapely Horkýže slíže – v kostele sv. Michala v Praze. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby pár dnů předtím tihle týpci nevydali své nové album, které otevírá skladba nazvaná Intro. Je to totiž spíš kostelní zpěv a praví se v ní: „Náš pán nosí kříž a hodinky za tricať litrov“. V dalším ději se onen pán přiznává své ovečce Tomášovi, který předtím sežral jeho cédéčko, že nepije proto, že by vstal z mrtvých až třetí den. Vypadá to jako taková milá píčovina, jenom nechápu, co Horkýže slíže dělali v kostele. Přítel Hlinka mi sice napsal, že inkriminovaný kostel je odsvěcený, ale přesto… Kapela tam hrála na čtyřicátých narozeninách jakéhosi známého. Možná to byl Náš pán, co nosí kříž a hodinky za třicet litrů.

Zkusili jste někdy použít ve společnosti starý obehraný vtip Horkýže slíže, kdy se někomu v podstatě zcela bezdůvodně a bez jakéhokoli reálného smyslu omluvíte za to, že vypadáte jako idiot? Pokud ne, tak to zkuste. Nejlépe u lidí, které vůbec neznáte. Já to zkusil dvakrát, jednou jsem málem dostal přes hubu a podruhé jsem ji málem sbalil.

Dnes (29.11.) jsem absolvoval cestu vlakem z Prahy do Broumova. Na Hlaváku na nástupišti stála maminka se synem, kterému mohly být tak čtyři roky. Byl definitivně zpruzený, pořád něco hulákal, máchal kolem sebe prackama, kňučel, že nikam nepojede, když mu matka chtěla promluvit do duše, začal hystericky řvát, a občas ji praštil tam, kam dosáhl, nejčastěji do kyčlí. Nám kolem lezl komplexně na nervy, a ve vzduchu bylo cítit, že kdybychom mohli, vykonali bychom společně rozsudek zakroucení krkem. Nevydržel to mladík, který se na prcka urval slovy: „Neřvi, sakra!“ Malého to vylekalo a přestal. V tu chvíli se ale do skoro až komorního ticha vložila matka a synkovi pravila: „Vidíš to, to je bubák. A jestli budeš zlobit, tak se promění v netopýra a zakousne se ti do krku. A když budeš zlobit dál, tak se z něho stane takovej ten sliz, jako v tom filmu, pamatuješ?“ Chlapeček zíral s otevřenou pusou a pan „Sliz“ vedle zíral také.

Kdysi mi na autogramiádě kulturních figurek, na kterou jsem byl pozván, odpověděla jedna zrzavá sběratelka podpisů z jižní Moravy na dotaz, kolik autogramů Špuláka by potřebovala, aby za ně na burze získala podpis Václava Havla. Zamyslela se, a řekla: „Tak osm!“ Prostě pokud si chcete dobrovolně snížit sebevědomí, ptejte se na tohle.

Clou jsou výjimeční až po chvíli

Čím déle Clou nahrávají, tím složitěji se prosazují. Zatímco na debutu Postcards měli vedle Island Sun další dvě písně, které překypovaly hitovými parametry, novinka vyžaduje soustředění. Je to důsledek „pracovní alchymie“, která vzniku předcházela.
Clou se na ni trochu odvrátili od punkové podstaty svého bytí a přiklonili se ke kompozicím jdoucím ponejvíce ve středním tempu. Jejich bohatství je v produkci, aranžích a zvuku. V druhém plánu i to, že důraz na uvedené složky není českým kapelám tak vlastní.
V písních, kterým v uchopitelnosti dominuje krásný duet s Martou Jandovou I Got To Know, stojí za kytarami a rytmikou ve své nenápadné síle další nástroje. Kapela si dala záležet na vokálních partech, které písně významně zkrášlují a táhnou k mainstreamu, a v neposlední řadě disponuje výborným a průzračným zvukem.
Old Dogs New Tricks je album vyspělé formace, pro kterou život již není objevováním neviděného, nýbrž odpovědným konáním. Platí to o textech i přístupu k tvorbě. (jaš)

Clou: Old Dogs New Tricks
Vis-A-Vis Production, 42:11
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 28. listopadu 2012)

Daniel Landa by měl Klíč králů dopsat

Zpěvák, skladatel a textař Daniel Landa v sobotu na slavíkovském ceremoniálu ohlásil, že končí s českým šoubyznysem a není již Daniel Landa, nýbrž Kouzelník Žito. Ať si je, kdo chce, ale skončit v době, kdy je před ním dopsání druhé části rockové opery Klíč králů není šťastné. Připomíná to odchod od rozdělané práce.
Klíč králů Landa uvedl na scénu pražského Divadla Broadway 10. října. Osobně tenkrát ale na pódiu vysvětlil, že ho nestačil dopsat, tudíž nabízí jeho první díl. Samotné zpracování pak ukázalo, že druhá část prvního dílu snese ještě další zkoušení a režijní i autorské úpravy, neboť prostě není dotažená.
Stalo se. Byť mě Landa ubezpečil, že úpravy, kterými dílo za měsíc a půl prošlo, nejsou konečné, jeho úroveň již nyní prudce povstala. Páteční představení v Divadle Broadway nabídlo obě poloviny prvního dílu Klíče králů vyrovnané a v nich výborné herecké i pěvecké výkony drtivé většiny účinkujících. Byl při tom vyprodaný sál, který v samotném závěru tleskal jako o život.
Konec celého díla je nicméně stále v nedohlednu, a tak by bylo dobré, kdyby Landa hned nebo po nějakém čase zasedl k práci a celou rockovou operu dotáhl do úspěšného konce. Pokud se mu to totiž povede, vznikne dílo, které je v mnoha ohledech mimořádné a na české muzikálové scéně u nás v podstatě nemá obdoby.
Navíc Landa divákům dluží konec. A příběh bez konce je špatný příběh.

Český slavík 2012: vedro, nuda, Kabát, Žito

Sobotní vyhlášení padesátého ročníku ankety Český slavík jsem si prožil jako obvykle přímo ve Státní opeře Praha na slavnostním vyhlašovacím ceremoniálu. S některými kolegy novináři jsme se již v minulosti shodli na tom, že je to pracovně nejhorší den v roce.
Z mého pohledu třeba kvůli tomu, že se po tiskové konferenci, která se koná v hluku velkého sálu hotelu Ambassador na Václavském náměstí a nebaví ani novináře ani umělce, musím trčet ve frontě na krátký rozhovor s vítězi a sekundovat tak bulvárním pracovníkům, kteří bombardují hvězdy večera otázkami typu: „Máte krásné šaty, že?“, „Jaký máte právě teď, myslím jako zrovna teď, pocit?“, „Vy máte hodně, hodně, hodně, hodně slavíků. Nevíte kolik?“ či „Nečekáte náhodou další dítě?“.
Ke Státní opeře jsem přišel včas a v kvádru, které bytostně nesnáším. Zatímco předloni měla kvádro a společenské šaty většina příchozích, letos jich byla slabá polovina, takže to své příští rok nechám asi také doma.
Pozdravil jsem se se členy skupiny Nebe, s nimiž jsem se tak měl možnost konečně osobně seznámit (jsou to velmi milí lidé), vyděsily mě kostýmy členů kapely Koblížci, kteří mi pak ústy svého nehrajícího kapitána na toaletě prozradili, že to vzali vážně, a buď to vyjde, nebo ne, a pozdravil jsem se s Petrem Bendem, který mládne a jeho žena je čím dál tím krásnější.
Když jsem narazil na Pepu Vojtka z Kabátu, bavili jsme se, co by se stalo, kdyby jeho kapela opět vyhrála. On řekl, že by to byl dvojitý hattrick, tedy šestá cena, a já dodal, že celkově nikoliv, ale šestá v řadě určitě. Během přenosu jsem si uvědomil, že by naše povídání mohl Pepa docela klidně použít při děkovačce, a tak jsem byl rád, když jsem v další reklamní pauze před toaletou, kam se obvykle my muži stahujeme z vedra sálu, potkal Milana Špalka. Poprosil jsem ho, aby Pepa, bude-li o počtu Slavíků na pódiu mluvit, rozhodně řekl, že případný vítězný Slavík je šestý v pořadí, nikoli celkově, protože to by nebyla pravda. A Pepa to pak opravdu řekl, i s odkazem na to, že jsme se o tom bavili. Aniž bych si to přál, dostal jsem se svým způsobem zase na pódium.
Daniel Landa přišel. Pokud se nepletu, bylo to poprvé v historii ankety, kdy se rozhodl dorazit osobně. Avizoval už předtím, že potřebuje místo na stupních vítězů, aby mohl promluvit k národu. To se stalo. Že bude třetí, bylo jasné v okamžiku, kdy se v sále v doprovodu své manželky Mirjam objevil.
Za sebe musím říct, že mě jeho odchod z hudební scény mrzí. Jsem bytostně přesvědčen, že kdyby dopsal svou rockovou operu Klíč králů do konce, bylo by to velké dílo. On to ale minimálně na rok (což vyvozuji z toho, co na pódiu řekl) vzdal. Jakmile dohovořil, sebral se a ze sálu odešel.
Nemohl jsem za ním běžet a něco se ho zeptat, protože šlo do tuhého. Karel Gott byl druhý a Tomáš Klus první. Zatímco při vyhlášení Gotta povstal celý sál, při vyhlášení Kluse povstal jediný člověk: Karel Gott. Ten frajer opravdu tleskal ve stoje!!!
Nebýt ale vyhlášení mužské kategorie, byla to tradiční dvouapůlhodinová nuda, kterou by asi sotva někdo zachránil. Zdřímnou si v sále a probudit se jenom při pěti pauzách na reklamní bloky, které v sále prostě musíte odčekat, bylo v sobotu večer zcela legitimní.
Opravdu nechápu, proč se jednou nějaký režisér nepokusí vymyslet předávání Slavíků, ve kterém se nebude snažit být každý za každou cenu vtipný podle scénáře, ale rozdají se prostě plynule ceny a nechá na momentálním kondici oceněných, jestli z nich něco vypadne. Třeba by to byla nejlepší cesta. Lepší než nutit členy Nightwork převlékat se do lidových krojů a skotačit na pitomou verzi jedné své úspěšné skladby. Navíc bylo v sále opravdu velké vedro.
A ještě několik zajímavostí: Nejčastěji jsem se na toaletě potkával se členy skupiny Koblížci. Když dohovořil Daniel Landa alias Kouzelník Žito, v sále se i bučelo, což se děje na operách a koncertech klasické hudby jako projev nevole. Na tiskové konferenci se pak ale za Landův výbuch postavili s pochopením jak Koblížci, tak Lucie Bílá i Tomáš Klus. Při rozhovorech Lucie Bílá jedné novinářce vynadala za hloupou otázku, přičemž to hloupá otázka skutečně byla. Karel Gott si nebyl jist, zda má jít na večírek do hotelu Ambassador, s kolegou Romanem Jirešem z ČTK jsme mu řekli, že tam nesmí chybět. A Tomáš Klus mi před vyhlášením u toalety řekl, že by nebyl rád, kdyby vyhrál… Naprosto to chápu. Odteď už totiž všechna svá prvenství bude muset jenom obhajovat. Cesta nahoru (alespoň pokud jde o ankety) skončila.

Vlhko na srazu fanynek (a jednoho fanouška) One Direction

Kamarád Tonda Milata mě pozval na sraz fanoušků boybandu One Direction. Asi bych normálně nešel, ale on to navlékl tak, že na něm vystoupí se svým novým projektem zpěvák Adam Mišík, který dosud patřil do kapely Colorblinds. Dodal, že nepochybně bude legrace, protože se prý člověk málokdy setká s takovým fanouškovským zaujetím pro kapelu, jakou členové fan klubu One Direction mají.
Pár hodin před předávacím ceremoniálem Českého slavíka (24. 11.) jsem tedy vyrazil. Přestože mi kamarád Tonda chvíli předtím zavolal, ať přijdu na půl druhou, a kdyby byla ještě před vchodem do Lucerna Music Baru (kde se akce konala) fronta, ať ji předběhnu a „normálně jdu dál“, přiznám se, že bych to neudělal. Představa, že mi sprostě nadávají fanoušci One Directioon, je pro mě příliš skličující.
Fronta už ale naštěstí nebyla, naopak byl před klubem božský klid, jako by se peklo uvnitř vůbec nekonalo. U vstupu se na mě jen podezřele podíval člen ochranky, a tak jsem mu vysvětlil, že nejsem zločinec, ale novinář, a jdu dělat reportáž. „Tak si to užijte,“ řekl mi ironicky.
Narovinu – nebyl to sraz fanoušků, nýbrž fanynek One Direction. Dívky ve věku dvanáct až sedmnáct let tvořily zdravé jádro, jen pár jich působilo mimo toto věkové pole. Zrakem jsem mezi nimi našel jediného chlapce. Měl černé vlasy, byl štíhlý a vysoký a tvářil se, že má One Direction také rád. Pokud to tedy nebyla holka…
Tonda Milata už stál na pódiu a burcoval fanynky. Brzy pochopil, že mu stačí, aby řekl One Direction nebo „ahóóój“ a ony začnou nebetyčně halasit, povykovat, pištět a hekat přesně tak, aby měl člověk pocit, že je skvělý moderátor. Užíval si to tedy na plné koule, stejně tak gest, kterými musel ryčící dav uklidňovat. Díky tomu atmosféra v klubu pozitivně vlhla, jako by hráli Sex Pistols a měli vyprodáno. (Když je vyprodáno, ten klub se prostě potí.)
Pak se ale Tonda stal obětí vlastní pasti, to když se rozhodl uvést Adama Mišíka. Nečekaně sentimentálním hlasem se snažil dívky umlčet a pravil, že se chystá říct něco zásadního. Holky ale v povykování a jančení přidaly, neboť se zřejmě mylně domnívaly, že jim Tonda prozradí značku pomády na rty Harryho Stylese.
Představení Adama Mišíka pro ně ale nepříjemné nebylo, naopak to jméno přijaly se stejným nadšením a pištěním, jako všechno předešlé. Mišík se tedy rozhodně nemusel bát, že ve svém písňovém bloku neobstojí. Dívky prostě prahly po kultuře popových písniček.
Když pak nahlásil, že zazpívá skladbu One Direction What Makes You Beautiful, což je v podstatě vykradená Summer Nights z Pomády (fanynky One Direction ale mají pomádu spojenou možná jenom s Harrym), mohl nechat hrát své spoluhráče a sám mlčet, protože dívky a chlapec odzpívali úplně vše, se stejným zaujetím, jako One Direction v klipu k písničce. Některé dívky dokonce snažně máchaly rukama, jako to dělá Harry.
V jednu chvíli se z davu fanynek ozvalo: „Ty jsi krásnej,“ což Mišíka trochu vyvedlo z míry, ale nakonec poděkoval. Když skončil, dívky jásaly jako pominuté a mnohé mu jistě potají slíbily věrnost.
Chvíli jsem pak ještě hovořil s kamarády se Sony Music o tom, jestli má Mišík na české hudební scéně šanci. Když jsem se rozhodl odejít, vykročil jsem z horního baru a srazil se s asi patnáctiletou fanynkou, která pozadu odbíhala od přilehlého stánku s cédéčky. Podívala se na mě a v očích měla milión otazníku. „Kdo to je???“ jako by si říkala.
„Neboj, nejsem Zyan Malik. Jsem StevenTyler. Můžu se ti podepsat?“ řekl jsem i ke svému překvapení.
Dívka vytřeštila oči a odsprintovala ke svým kámoškám, které stály tři metry od nás. Myslím, že jim řekla něco v tom smyslu, že v klubu už začaly rozlévat chlast, protože potkala nějakého opilého pitomce.
Přitom já byl Steven Tyler.
Zatracená schizofrenie.

Velká scéna pro velkou kapelu Muse

Matt Bellamy, zpěvák a kytarista britských Muse, hovořil před několika týdny o tom, že koncertní turné k letošnímu albu The 2nd Law bude vskutku pompézní. Čtvrteční vystoupení v zaplněné pražské O2 Areně mu dalo za pravdu.
Muse jsou v současné době jedna z nejvýraznějších světových formací. V létě se jako hymna hrála na olympiádě v Londýně jejich písnička Survival. Na prahu října pak vyšlo zmíněné album, které potvrdilo dříve naznačené tendence míchat a spojovat to nejlepší, co britský rock ve své historii nabídl. Kromě trochy pochybností, zda to není výsledek myšlenkové stagnace, to především potvrdilo umělecké sebevědomí muzikantů.
Muse se nechávají ovlivnit historií, aby psali současnost. Taková je na hudební scéně situace, a oni to pochopili velice jasně. Okázalé koncerty k tomu pak přirozeně patří.
Obrovské pódium se táhlo do šířky a bylo ve své zadní části ohraničeno jakýmsi hrazením, které zpočátku sloužilo k obrazové reprodukci dění na scéně. Když se před písničkou Panic Station snesla nad pódium konstrukce ve tvaru pyramidy osazená obrazovkami, vizuální dění se do značné míry přeneslo na ni. Hra světel se mísila se záběry z kamer, prosté symboly střídaly hravé nápady s animací i grafiku, která neodmyslitelně patří k vyššímu uměleckému principu art rocku.
Dění nad pódiem možná poněkud zastínilo fyzické činění trojice Bellamy, Chris Wolstenholme (baskytara, zpěv) a Dominic Howard (bicí), kterou doplňoval hostující hráč na klávesové nástroje Morgan Nicholls. Obstát vizuálně na tak velkém prostranství je těžké. Klíčové charisma ale měly skladby.
Bellamy v nich zpíval jako z partesu, střídal civilní projev s falzetem, využíval hlasových zkreslení a tímto rejstříkem dosahoval náramné zvukové barevnosti. Wolstenholme i Howard mu zdatně sekundovali jako vokalisté, přičemž baskytarista zpíval sólově skladbu Liquid State, kterou pro nové album napsal.
Pokud Bellamy zrušil rozhovory s novináři, které byly předem naplánované, kvůli tomu, aby šetřil svůj prý trochu nemocný hlas, bylo to rozhodnutí pochopitelné a správné.
Z alba The 2nd Law zaznělo deset skladeb, což je jeho velmi důsledná propagace. Ze starších písniček kapela zařadila Resistance, Plug In Baby, Undisclosed Desires a další. Seřadila je do koncertního bloku tak, aby nálada gradovala a po písních, které Bellamy odzpíval jako hráč na piáno (Explorers a Sunburn), táhla atmosféru večera k velké gradaci. Podtrhla ji nadto neúnavným tancem laserových světel i vynikajícím zvukem, který koncert jistil od první chvíle.
To vše patřilo k vystoupení, o němž lze bez uzardění napsat, že bylo v dobrém smyslu slova pompézní. Muse při něm opakovaně potvrdili, že jsou opravdu velkou kapelou.

Muse
O2 Arena, Praha, 22. 11. 2012
Hodnocení: 95%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 24. listopadu 2012)

Rihanna měla ještě počkat

Sedmé studiové album barbadoské zpěvačky Rihanny přináší popovou všehochuť moderní doby. Ve studiu ji podpořilo více než dvacet zkušených producentů a autorů, což se na konečné podobě kolekce projevilo. Bohužel negativně – roztříštěností.
Rihanna jako špičková představitelka současného popu pohříchu netouží udávat jeho směr a tempo. Na desce Unapologetic se mu naopak podvolila a uchopila jeho nynější zvuky tak nedůsledně, že celá kolekce zní jako soundtrack k laciné jihoamerické telenovele.
Nahrávají tomu i texty, v nichž jsou zaznamenány její lásky, zklamání a nálady provázející bolestivý vztah s „mlátičkou žen“ Chrisem Brownem. Před lety ji seřezal tak, že musela vyhledat lékařské ošetření. Dnes jej však opět staví vedle sebe a dokonce s ním na kolekci nazpívala duet Nobody’s Business.
Výraznější jsou písničky, v nichž odskakuje od tanečního pojetí. Singl Diamonds propouští emoce a zpěvačka na něm zpívá nejpřesvědčivěji na celé nahrávce. Podobné je to ve What Now. Pour It Up je sice trochu monotónní, ale přináší alespoň zajímavou náladu.
Hostující David Guetta a Future pak pojali svou přítomnost na desce jako vlastní exhibici, nikoli spolupráci. Eminem naopak jako by v písni Numb nevěděl, co se sebou.
Rihanna mohla vydání alba klidně o rok odložit. Byť ji obklopuje relativně šikovný tvůrčí tým, na dobré písničky je třeba čekat. Zvláště ve chvíli, kdy někdo začne mít pocit, že vydávat desku každý rok není špatný nápad.

Rihanna: Unapologetic
Universal Music, 55:11
Hodnocení: 60%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 23. listopadu 2012)

Led Zeppelin a poslední zlaté časy

Možná naposledy se sešli žijící členové britské skupiny Led Zeppelin na pódiu, když zavzpomínali na zlaté časy své existence, pokusili se je znovu prožít a poctili při tom zesnulého kamaráda Ahmeta Erteguna, šéfa vydavatelství Atlantic Records. Stalo se to 10. prosince 2007 a do londýnské O2 Areny se dostalo osmnáct tisíc šťastlivců. Zájem o lístky prý mělo dvacet miliónů lidí, jejich majitelé nakonec vzešli z losování.
Na dvou CD a jednom DVD vychází pod názvem Celebration Day záznam historického večera. Byl to významný koncert, přehlídka toho nejlepšího, co kapela během kariéry složila, napsala i zahrála. Zpěváka Roberta Planta, kytaristu Jimmyho Page a baskytaristu Johna Paula Jonese doprovodil Jason Bonham, syn původního bubeníka Johna, jenž v roce 1980 zemřel.
Ač tomu neodpovídala vizáž muzikantů, hráčsky se jim dařilo dosíci atmosféry koncertu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Plant s nadhledem a nádherným chraplákem přesvědčoval, že je stále bouřlivý zpěvák, Page hrou obnažoval své instrumentální i improvizační schopnosti, rytmika pak tepala jako stroje ve fabrice.
V některých pasážích rozehrála čtveřice dramatický instrumentální kolotoč, do kterého citlivě vstupoval Page, aby jej hlasem udělal barevnějším. Každičká nota měla ten večer smysl, každá pasáž pointu, všechny písně pak noblesu.
Není divu, že Celebration Day je jedno z nejočekávanějších alb podzimu. Tolik umění, energie a opravdovosti dostane do svých nahrávek málo současných kapel.

Led Zeppelin: Celebration Day
Atlantic Records/Supraphon, 124 min.
Hodnocení: 95%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 22. listopadu 2012)

Rozhovor s Muse nebude. Nedivím se!

Čtvrteční koncert skupiny Muse má z mého pohledu ještě jeden příběh, který jde souběžně vedle toho mediálního. Dnes, den před koncertem, byl možná ukončen. Možná ale ne, to se ukáže, až když Muse opustí zemi.
Když jsem se dozvěděl, že jejich koncert bude, nepochyboval jsem o tom, že vstupenky budou vyprodány během několika málo dnů. Dnes už vím, že nebyly. Před pár minutami mi pořadatel řekl, že lístky budou ještě na místě. Myslím si ale, že ke stání a pod pódium nikoli.
Právě místa v obrovské O2 Areně sehrála další roli v mém vedlejším příběhu. Požádal jsem pořadatele, jestli by mi poskytli do soutěže deníku Právo (kde pracuju) několik vstupenek. Oni souhlasili, a zatímco já očekával, že mi jako obvykle pošlou lístky na stání, dorazily mi vstupenky k sezení. Na tom by nebylo nic zlého, kdyby to nebyly vstupenky do čtvrtého patra haly.
Upřímně řečeno, nemám s tím místem nejlepší zkušenosti. Při programu A Passionata, při němž na ploše běhají koně a skotačí podle pokynů drezérů, vypadal každý kůň ze čtvrtého patra haly jako krysařík. Chci tím říct, že ve čtvrtém patře, a zvláště v zadních řadách, není mnoho vidět a po zkušenostech z koncertů ani mnoho slyšet.
Rozhodl jsem se, že vstupenky zkusím vyměnit. To mi neprošlo. Pořadatel mi sdělil, že pro účely soutěže jsou určeny pouze tyto. Nakonec jsem se rozhodl mu je je nevrátit bez náhrady, nýbrž poprvé v historii hudebních soutěží v mém domovském deníku Právo napsat, že jde o vstupenky do čtvrtého patra, tedy pod střechu. Zájem o ně přesto byl, nicméně mě definitivně potěšilo a uklidnilo, když asi před měsíce Muse prozradili, že to bude show ke koukání, a zveřejnili snímky pódia. Bylo jasné, že z pohledu ze čtvrtého patra bude monstrózní.
Telefonický rozhovor s kapelou před koncertem byl managementem rezolutně zamítnut. Byl ale slíben v den koncertu na místě. Na konci minulého týdne pak bylo potvrzeno, že dostaneme deset minut s baskytaristou Chrisem.
V tu chvíli se mi draly na mysl otázky typu: Jak dlouho pijete? Kolik toho vypijete mezi šestou a sedmou ráno? anebo Léčíte se ambulantně? Narážím samozřejmě na to, že Chris dostal od kapely ultimátum a musí se zbavit své závislosti na chlastu. Také by mě zajímalo, kolik toho vypil při koncertu na Rock for People v roce 2010.
Dost zlomyslností. Dnes dopoledne mi zavolal zástupce společnosti, která u nás alba Muse vydává, a sdělil, že rozhovory byly zrušeny. Třeba je dají televizi, to se občas stává, ale Chris a spol. spíš mluvit nebudou.
Naštval jsem se. Párkrát jsem udeřil pěstí do zdi a pak jsem si sedl a začal počítat. Své letošní desky The 2nd Law u nás Muse prodali asi patnáct set. Na tuhle zemi je to úžasné, ale na počty ze zemí vyspělejších a bohatších je to směšné. Měli by za to sice dostat českou zlatou desku, ale má smysl za nimi jít a říct jim: „Hoši, gratulujeme, prodali jste v České republice patnáct set desek a máte zlato“? Nebyla by to spíš ostuda?
Proč by tedy měli Muse dávat rozhovory v zemi, kde svá alba prodávají v tak nízkém počtu a navíc ještě v den koncertu? Než by byly rozhovory zveřejněny či odvysílány, bude po koncertu a oni budou jinde. V podstatě tedy chápu, že si raději místo deseti minut s nějakým Špulákem a spol. zdřímnou v tourbusu, nebo si přečtou nějakou knihu.
Jen mě mrzí, že mé knihy ještě nevyšly v angličtině. Mohl bych alespoň živit naději, že knížka, které se budou na kanapi v tourbusu nebo hotelu hoši z Muse věnovat, bude ta moje.
Leda by s překladatelem…
C’est la vie.

Příjemní mladí veteráni Thin Lizzy

Thin Lizzy založili v irském Dublinu v roce 1969 zpěvák a baskytarista Phil Lynott a bubeník Brian Downey. Prvně jmenovaný v roce 1986 zemřel, Downey přivezl aktuální sestavu v neděli večer do pražského Lucerna Music Baru.
Ve třetí etapě existence skupiny se obklopil vesměs mladšími spoluhráči. Všichni jsou nicméně dostatečně zkušení na to, aby slávu a čest kapely ctili, a protože nahrávají nové album, i šířili.
Byť zpěvákem a kytaristou Rickym Warwickem v rozhovoru pro Právo slíbená nová písnička na programu nebyla, večer to byl povedený. Thin Lizzy přišli s tradičním zemitým hard rockem s přesahy k folklóru (v písni Whiskey In The Jar), jižanskému rocku (Suicide) i blues (Sha La La).
Ukázalo se, že této legendě hrát v menším rockovém klubu vyhovuje. Výtečně komunikovala s publikem a nějakých pět set převážně zkušených diváků vzala u srdce nejenom prostřednictvím písniček, ale i manýr ze sedmdesátých let.
Tři kytaristé se střídali v sólech, bubeník Downey si ho vyzkoušel také (byť bylo zbytečné, protože v něm o nic excelentního nešlo), dařily se až pětihlasé vokály a publikum žalo úrodu trsátek, které kytaristé během vystoupení do davu házeli.
Připočteme-li agresivní a přehledný zvuk a fakt, že naživo zazněly legendární skladby ze sedmdesátých a osmdesátých let, byla hodina a půl s Thin Lizzy vyloženě příjemná.

Thin Lizzy
Lucerna Music Bar, Praha, 18. 11. 2012
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 20. listopadu 2012 v deníku Právo)