Pozdně listopadové podoteky: Slíže v kostele, jako idiot, sliz a osm za jeden

V úterý (27. 11.) jsem se setkal s kumpány ze slovenské ultramegakapely Horkýže slíže – v kostele sv. Michala v Praze. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby pár dnů předtím tihle týpci nevydali své nové album, které otevírá skladba nazvaná Intro. Je to totiž spíš kostelní zpěv a praví se v ní: „Náš pán nosí kříž a hodinky za tricať litrov“. V dalším ději se onen pán přiznává své ovečce Tomášovi, který předtím sežral jeho cédéčko, že nepije proto, že by vstal z mrtvých až třetí den. Vypadá to jako taková milá píčovina, jenom nechápu, co Horkýže slíže dělali v kostele. Přítel Hlinka mi sice napsal, že inkriminovaný kostel je odsvěcený, ale přesto… Kapela tam hrála na čtyřicátých narozeninách jakéhosi známého. Možná to byl Náš pán, co nosí kříž a hodinky za třicet litrů.

Zkusili jste někdy použít ve společnosti starý obehraný vtip Horkýže slíže, kdy se někomu v podstatě zcela bezdůvodně a bez jakéhokoli reálného smyslu omluvíte za to, že vypadáte jako idiot? Pokud ne, tak to zkuste. Nejlépe u lidí, které vůbec neznáte. Já to zkusil dvakrát, jednou jsem málem dostal přes hubu a podruhé jsem ji málem sbalil.

Dnes (29.11.) jsem absolvoval cestu vlakem z Prahy do Broumova. Na Hlaváku na nástupišti stála maminka se synem, kterému mohly být tak čtyři roky. Byl definitivně zpruzený, pořád něco hulákal, máchal kolem sebe prackama, kňučel, že nikam nepojede, když mu matka chtěla promluvit do duše, začal hystericky řvát, a občas ji praštil tam, kam dosáhl, nejčastěji do kyčlí. Nám kolem lezl komplexně na nervy, a ve vzduchu bylo cítit, že kdybychom mohli, vykonali bychom společně rozsudek zakroucení krkem. Nevydržel to mladík, který se na prcka urval slovy: „Neřvi, sakra!“ Malého to vylekalo a přestal. V tu chvíli se ale do skoro až komorního ticha vložila matka a synkovi pravila: „Vidíš to, to je bubák. A jestli budeš zlobit, tak se promění v netopýra a zakousne se ti do krku. A když budeš zlobit dál, tak se z něho stane takovej ten sliz, jako v tom filmu, pamatuješ?“ Chlapeček zíral s otevřenou pusou a pan „Sliz“ vedle zíral také.

Kdysi mi na autogramiádě kulturních figurek, na kterou jsem byl pozván, odpověděla jedna zrzavá sběratelka podpisů z jižní Moravy na dotaz, kolik autogramů Špuláka by potřebovala, aby za ně na burze získala podpis Václava Havla. Zamyslela se, a řekla: „Tak osm!“ Prostě pokud si chcete dobrovolně snížit sebevědomí, ptejte se na tohle.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)