Roztomilý taneček na Olympiku a splněný sen

Brněnská Kajot Arena ve středu 8. listopadu potemněla pár okamžiků po stanoveném startu chystaného koncertu. Na pódium přišli nejprve členové Českého národního symfonického orchestru, posedali si na svá místa a spustili směsku povědomých až známých melodií. Začínal koncert Olympiku, první z turné k padesáti letům jeho existence, vůbec první v kariéře kapely se symfonickým orchestrem.
Několik skladeb jsem absolvoval s myslí odtrženou od toho, co se děje kolem mě. V praxi to vždy znamená, že se neděje nic podstatného, samozřejmě kromě činění umělců na pódiu. Po nějakých třiceti minutách se ale kousíček přede mě postavil roztomilý pár.
On byl posilněn alkoholem a už z toho trochu švidral, nicméně byl to vášnivý milovník Olympiku. A také vášnivý milovník své přítelkyně. Ona byla blondýnka, byla kapánek při těle a měla už také trochu vypito, ne však tolik, aby jí to bránilo prožívat každou minutu koncertu energicky a naplno.
Zpočátku se jen zmítali v rockovém vlnění a bez ambice překřičet všechny v sále zpívali texty písniček Olympiku, které znali nazpaměť. Za chvíli popadl On Jí, zlomil ji v pase až to křuplo, což jí ostatně dovedlo k jemnému heknutí, a počal jí smýkat po prostoru. Tančili tanec, jehož označení si netroufám odhadnout.
Bylo to milé, svádělo mě to k úsměvu, protože takové nadšení u fanoušků miluju víc, než falešné povykování bez znalosti textů. Ona si toho všimla a přidala jednu bohulibou kreaci, při které se rukou dotkla podlahy a pak nepatrně vyskočila. Usmál jsem se opět, již široce, a byl jsem odměněn hned dvakrát. Ona se zasmála naoplátku, On vytáhl z kapsy placatku a nabídl mi, ať si loknu.
Jako notorický abstinent jsem s díky odmítl, což Ona četla jako prohloubení jejich dluhu vůči mě za můj úsměv. Popadla tedy Jeho kolem pasu, a byť mu z placatky vyskočil pramínek slivovice (nebo co tam měl), chvatně ji zastrčil do náprsní kapsy a nechal se unášen Jejím pevným stiskem.
Do toho oba zpívali jako o život, a když písnička skončila, měl jsem pocit, že se mi uklonili a ona vystřihla pukrle.
Posíleni mým dalším úsměvem pak vyzkoušeli ještě několik kroků a náznaků salt, a když Ona zjistila, že On jí pro přílišnou opilost nestačí, pustila se do tance sama a po očku sledovala mou reakci. Byl jsem nadšen, a tak jsem zatleskal. Následovalo další pukrle a v očích příslib, že ještě něco vymyslí.
Přišlo pár smělých tanečních figur, při kterých cupitala sem a tam, a pak velké finále s písničkou Jasná zpráva. Zatímco On už se jen tak ploužil a možná se těšil na to, až se večer v posteli znehybní, Ona vytáhla nečekaný trumf, svůj zpěv.
Pustila se do něho s neuvěřitelnou vervou a ve chvíli, kdy Petr Janda na pódium konstatoval „kam se kouknu, kousek tebe mám“, Ona nasadila skoro až profesionální vibrato (tedy jakési hlasové chvění) a se stejnými slovy naložila jako operní pěvkyně. A protože jí to náramně vyšlo a já to ocenil pokojným recenzentským pousmáním, rozvibrovala hlasivky jako o život a zpívala, co jí stačil dech. Do toho tančila a její pohyb připomínal rovněž rozvibrovanou pružinu.
A tak zatímco On byl společensky unaven a vysával z placatky poslední zbytky nešvarů, Ona vibrovala jako pominutá a dostala se do takové extáze, že už nás na Ní civělo víc.
Následovalo poslední pukrle a po dalším přídavku Její milé „nashledanou“. Pak čapla Jeho a odtáhla si jej domů, možná za účelem dalších vibrací.

P.S.: Po koncertu v Brně se mi splnil sen. Petr Janda mi v šatně, kam jsme se za ním s fotografem zastavili pro bezprostřední dojmy, navrhl tykání. Ozřejmil to slovy: „Jaroslave, je to padesát let, co hraju, tak si pojďme tykat.“
Byl to skvělý večer.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)