Rozžvejkaná Lucina

Dlouho jsem ji platonycky miloval, dlouho jsem na ní myslel a dlouho jsem jý nacvičenejma posunkama i dojatejma pohledama naznačoval, že jenom ona mi neňý jedno. Nikdy ale vůbec nereagovala, pyzda.
Jednou mi řekla, proč čumím jako imbecil – to když jsem si zamylovaně prohlížel její jizvu, kterou má pod oběma očima. A pak se mně jednou ještě zeptala, jestli nepotřebuju pomoct. Zrovinka jsem přemýšlel o tom, jakí by to asi bylo jí drbat po špekách, a kanuli mi z toho z huby slyny. Máma říkala, že je to normální. Pak se v nich utopyla. Teda ve svejch.
Byl jsem do ní – né do mámy, do tý holky – prostě zamylovanej, ale ona to vůbec nechápala. Vždycky se bavila s tou zrzavou tlusťoškou, co z frajeřiny nosila sluneční brejle a bílou vycházkovou hůlčičku. Haha, extroverce…
Čas pro pomstu nastal minulej tejden. Jel jsem s ní autobusem, ta druhá Koza u toho naštěstí nebila. Ta moje pochází totiž ze stejnýho kraje jako já, akorát bydlý jinde.
Jel jsem už z florence a ona nastoupila až ve Vysočanech. Autobus byl plnej, lidi se mačkali a řidič pořád hulákal, že už nikoho nevezme, a jestli někoho uvidí nebo usliší telefonovat, vyhodí ho klidně i na dálňycy ven na mrás. Pak sebou seknul na volant a zhebnul. Musel ho přijít vystřídat jinej řidič.
Lucina, tak se ta moje kočka jmenuje, nesehnala místo na sedění. Já seděl, a jak se lidi v uličce posunovaly, dostala se přímo nade mě. Byla ale trochu dost zpocená, trochu zelenkavá, asi z toho davu, ale stála vedle mě a já jí mohl čuchat.
Zkroutil jsem se tak, abych cejtil její mošus, nasával jsem jako vzteklej, nasával jsem tak, že jsem vdechoval svoje smrky i holubi. Bylo to úžasní, točila se mi hlava, jak byla cejtit potem smíchaným s nějakou lacinou voňavkou z Tety.
Všiml jsem si ale taky, že jí asi neňý moc dobře. Byla čím dál tím zelenější, pořád se něčeho chytala a rozepnula si dokonce dva knoflíčky nahoře u krku. To mě dostalo, byl jsem v osmým neby.
Lucina najednou začala vzdychat a pořád koukala po lidech, jako by chtěla, aby jí někdo pustil sednout. „To víš že jó, ty pyzdo, nepustím tě, protože sis mě nikdy nevšimla a ještěs mi řekla, že jsem ymbecil,“ pomyslel jsem si a začal se rochnit blahem.
Lucina se ale kroutila jako žížala. Škytala a chytala se za břicho, povadla a poklesla, takže za chvýly na mě málem spadla. To by bilo něco. Potom se poblyla do batohu, asi aby to nikdo nevyděl. Ale já to vyděl. Na chvíli pak omdlela a spadla na zem. Nikdo si toho nevšyml, tak jsem dělal, že to taky nevydím. Když se zvedla, tekla jí z hlavy krev, ale to mě nevadilo. Pak omdlela ještě dvakrát, ale všechni jsme dělaly, že jako nic, že je to prdel. Lucina pak řekla, jestli jí někdo pustí sednout, ale s ostatníma jsme dělaly, že jí neslišíme. Chlap vedle mě si začal pýskat, ženská přede mnou si zacpala ušy a bába za mnou dělala, že tam neňý.
Nechali jsme jí takhle trápit se tři hodiny. Potom jsem se rozhodl nad ostatní vizrát. Vstal jsem a řekl jí: „Jestli chcete, tak si sedněte. Jsem žentlmen.“
Lucina se na mně podívala trochu divně, sáhla po batohu s těma blitinama a řekla: „Já ale zrovna vistupuju, blbečku.“
Je to pyzda. Tak jsem si sednul a jel jsem dál. Ten její mošus jsem pořád cejtil ve vzduchu.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)