Jak jsem prožil své životní jubileum

Před pěti a půl lety, na koncertu skupiny Kabát v Hradci Králové, mi kamarád Pavel Fröde řekl, že když tedy budu mít v prosinci čtyřicáté narozeniny, měli bychom je oslavit nějak výjimečně. Já mu na to odpověděl, že chlastat kvůli tomu rozhodně nezačnu, načež on – když zapudil z této informace očividný smutek – navrhl, abych napsal nějakou knihu a uděláme k ní v broumovském divadle (Broumov je město, z něhož pocházím) křest, na který pozveme lidi, s nimiž se máme rádi.
Tenkrát to skončilo tak, že 6. prosince 2007 jsem křtil v Broumově povídkovou knížku Na pohřbu se říká pravda a mezi gratulanty byli mládenci ze skupiny Divokej Bill, Vypsané fixy, Jarda Rudiš a další. Musím se přiznat, že to byly nejkrásnější narozeniny, jaké jsem v životě prožil.
Ve čtvrtek uplynulo pět let od tehdejší akce, čili jsem měl opět slavit. Moc si ale na nějaké mejdany nepotrpím – především proto, že se lidé zpravidla během několika krátkých minut vožerou, potom plácají nesmysly a ztrácejí tak svůj drahocenný čas, namísto aby dělali nebo vymýšleli něco smysluplného. Ano, naprosto bez mučení přiznávám, že jsem abstinent – terorista, který čistou hlavu nadřazuje všemu ostatnímu. Až se divím, že mi ještě zůstali nějací přátelé. Zvláště ve státě, který notoricky pravidelně okupuje první příčky ve světovém žebříčku spotřeby alkoholu na žaludek.
Pavel Fröde tentokrát nepřišel s tím, abych napsal knihu, a tak jsem si myslel, že čtvrtek 6. prosince prožiju v ústraní ponořen do své práce a dennodenního neklidu.
Ráno mi gratulovali jako první rodiče. Když jsem jim řekl, že jsou první, byli z toho trochu smutní, a tak jsem dobrovolně přiznal, že moji blízcí v Praze mi blahopřáli již v předvečer mého velkého dne. To je uklidnilo natolik, že se mě matka ani nezeptala, jestli jsem nezačal brát drogy. Občas mi tuhle otázku položí, protože je trochu přesvědčena, že v Praze může člověk z Broumova sotva dělat něco jiného.
V redakci Práva, kde pracuji, jsem vplul na ranní poradu v poklidu, který mi vydržel jen do chvíle, kdy se rada moudrých kolegů usnesla, že smrti sto čtyřletého brazilského architekta Niemeyera se bude věnovat kulturní, tedy mé, oddělení. Ve své profesi mám jednu noční můru, sice úmrtí. Nepřikládám totiž informaci o smrti nijak velký význam a nemám pocit, že zemře-li někdo, měli bychom tomu věnovat více prostoru než je zdrávo. Asi jsou ta slova příliš obecná, ale pro vaši představu mohu říct, že den poté jsem za článek o smrti Niemeyera doplněný dvěma fotkami dostal na ranní poradě pojeb za to, že je příliš malý.
Po obědě mě čekal rozhovor s Igorem Timkem ze skupiny No Name a Jankem Ledeckým. Timko byl ve skvělé náladě, mluvil jako obvykle (to znamená, že nemusíte klást otázky, protože on vám všechno řekne sám) a koketoval s mou fotografkou Laurou tak dovedně, že jsem se jí pak venku pro sichr zeptal, co mám dělat, kdyby mě Timko nebo někdo jiný požádal o telefon na ni. Překvapila mě odpovědí, že Timkovi ho klidně dát můžu, že je na podobné situace zvyklá.
Janek Ledecký si se mnou povídal o svých muzikálech a telefon na Lauru nechtěl. Nevím ani, jestli si lidé uvědomují, jak úspěšný tvůrce muzikálů to je. Dokonce v celosvětovém měřítku. Pro čtenáře mé generace jedna dobrá zpráva – vyjde nové album Ledeckého staré kapely Žentour. Pamatujete?
Když jsem se pak vrátil do redakce, kolegové v kulturním oddělení mě zaskočili tím, že pro mě připravili skromný mejdánek. Kolegyně Věra Míšková byla potěšena tím, že alespoň ví, kolik je mi let, protože se jí na to prý v poslední době několik lidí ptalo. Dostal jsem darem kvalitní čokolády, což jako jejich milovník kvituji s hlubokou vděčností. Kromě vína jsem na malou oslavu nakoupil svým kolegům i… kvalitní čokolády. Ať z toho života také něco mají.
Večer jsem šel s blízkými přáteli na koncert skupiny Clou. Zpěvák Luky má skvělou paměť. Před téměř dvěma měsíci mi při rozhovoru k nové desce řekl, že křest bude 6. prosince, a já mu odpověděl, že je to skvělé datum a na tom křtu oslavím své narozeniny. On na to nezapomněl a pogratuloval mi z pódia. Bylo to v okamžiku, kdy zrovna neposlušně vazbily kytary, ale vem to čert. Po koncertě jsem mu za to poděkoval.
Večer mi přišla esemesková gratulace od kamarádky z Brazílie, ale já se v reakci zmohl jenom na naprosto střízlivou a dobře míněnou odpověď „Ať žije Pelé“, a ani jsem ji nevynadal za Niemeyera. Byl jsem totiž dojat krásnou gratulací od své sestry a také tím, že byť jsem se ten den o jeden rok přiblížil své smrti, její zkažený dech jsem pořád ještě necítil.
Děkuji všem, kteří mi popřáli, a abych u některých probudil chuť k životu, loučím se s nimi pozdravem „Ať žije rum, holomci.“



Komentáře [ 1 ]

Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)