Iveta Bartošová se bude muset obejít bez hlasového giganta

Kauza „Pomocná ruka pro Ivetu Bartošovou při návratu na scénu v jejím žalostném stavu“ končí. Jednoznačně a evidentně, neboť jak praví staré moudré přísloví: „Kde nic není, ani zmrd nebere“.
Žena, která mě minulý týden navštívila v redakci s návrhem, že vrátí Bartošové hlas, glanc, slávu i renomé, se ukázala být podivnou více, než na první pohled vypadala. V pondělí 14. ledna sice byla ve smluvený čas na smluveném místě (pro milovníky detailů: v půl dvanácté v redakci v recepci), nicméně namísto pomoci Bartošové přinesla jen hromadu vlastních problémů.
Přišel jsem včas, byl jsem hladce oholen, dobře naladěn a ženám tím pádem velmi nebezpečný. Podivný zápach, který opanoval recepci, vysvětlila žena probíhající angínou, jež jí zrovna v tomto čase trýzní. Místo, aby první dotaz věnovala Bartošové, informovala mě o tom, že jí neustále sledují.
Já hovor ihned velmi pregnantně odklonil k tématu „Bartošová“ a žena se mě zeptala, jestli jsem pokročil. Vítězoslavně jsem jí předal lístek s mailem na umělkyni a slovy, ať jí napíše, že se to jistě povede. Odpovědí mi ale byl zklamaný výraz a následující dialog:
„Jak jí mám napsat, když nemám počítač?“
„Vy nemáte počítač? No tak jí napište z nějaké internetové kavárny,“ odpověděl jsem.
„A jak jí mám napsat, když nemám mailovou adresu?“
„Vy nemáte mailovou adresu? Tak si nějakou založte.“
„A jak si ji mám založit, když mě sledujou?“
„To je nebude zajímat,“ chlácholil jsem ji, aniž bych věděl, kdo ji sleduje.
„To byste se divil. Hned po mně jdou.“
„Tak Bartošové napište, ať vám zavolá.“
„A jak mi mám zavolat, když nemám telefon?“
„Vy nemáte telefon?“ opět jsem se podivil. „Vůbec?“
„Nemám.“
„A proč?“
„Pane doktore…“
„Nejsem doktor.“
„To nevadí, pane doktore…“
„Pane redaktore…“
„Když mě budete pořád přerušovat, tak to neřeknu. Takže pane doktore, když budu mít telefon, tak se na mě hned napojej.“
„Kdo se napojí?“
„Estébáci a všechny tyhle struktury, který mě sledujou,“ vysvětlila.
„Ale když vás sledujou, to asi těžko dovedete Bartošovou k cíli?“
„Hmmm. Podívejte, pane doktore, a nemohl byste mi sehnat nějaký bydlení. Vy jste na to přece zařízenej.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem se stal obětí podivína. Vyslechl jsem ještě obvinění celého světa za to, že té ženě kdosi dennodenně ťuká na strop jejího bytu, že moc dobře ví, že je to důkaz toho, jak intenzivně ji sledují, a také že omylem zabili a bez pohřbu pochovali jednu bývalou zpěvačku namísto jí, ženy, která původně přišla proto, aby naleštila zaprášený vývěsní štít Ivety Bartošové.
Chvatně jsem se rozloučil a několika poskoky zmizel v bezpečí redakce.
Odpoledne mi pak recepční řekl: „Tak vás už taky dostala? To je známá firma, chodí sem už několik let a všechny otravuje.“
Hluboce jsem se zastyděl. Vlastně vůbec nevím, proč vám to sděluju.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)