Byl to recidivista?

To poklidné nedělní ráno jsem vyrazil – proč to zapírat? – na další nákupy zlevněného zboží. Byl jsem totiž namlsán včerejším úspěchem, kdy jsem sehnal slušivé polobotky, které nevyrobili v Číně, nýbrž v Thajsku, a také černé triko v bio provedení, jež se sice tvářilo úplně jinak, ale líbí se mi jeho černá barva a ta písmenka na rameni.
Jel jsem metrem ze stanice Anděl do stanice Zličín. Jako obvykle jsem si vrazil do uší špunty a rozhodl se věnovat celou cestu poslechu nějakého alba. Vyhráli The Vaccines a jejich novinka Come Of Age, kterou jsem si oblíbil už ve Francii, kde jsem si ji loni v září koupil a vůbec jsem si ji tam nepřehrál, protože jsem neměl na čem. Mám naštěstí rád nerozbalené věci.
Na Smíchovském nádraží, což je druhá zastávka trasy B uvedeným směrem, přistoupil padesátník. Měl divoké strniště, už od vstupu do vagónu zamořil vzduch pachem cigaretového dýmu, ale nevypadal jako tradiční bezdomovec, tedy neměl nepřítomný skelný pohled, popraskané rty a špínu za nehty.
Sedl si hned vedle mě a já se rozhodl, že budu statečný a vydržím. Zesílil jsem The Vaccines, zatnul zuby a nechal jsem se unášet libými tóny písniček mých oblíbených Britů směrem Zličín.
Na padesátníka jsem se cestou ani nepodíval, jenom jsem v koutku zorného pole svého pohledu registroval, že rozvážně cosi brebentí a na určitá slova klade nemalý důraz. Já ale neměl náladu se vybavovat, prostě jsem byl nedělně zpruzený, jak to tak bývá.
Na konečné, kam jsme dojeli bok po boku, jsem se rozhodl poslech The Vaccines ukončit. Vyndal jsem z uší sluchátka a pohlédl na padesátníka.
Ten nepřijal vůbec žádnou změnu stavu a pokračoval (respektive končil): „… a von se tam vůbec neukázal. Hmmm.“
Rychle jsem pochopil, že mi vyprávěl ucelený příběh a toto bylo jeho finále, a tak jsem zaujal výraz pochopení. Ocenil ho hbitě slovy: „Tak díky, že jste mě vyslechl. To víte, amnestie.“
Zvedl se a odporoučel se na nástupiště, kde si sedl na lavičku.
Když jsem opouštěl stanici metra Zličín, uvědomil jsem si, že vedle mě jel nejspíš nějaký amnestovaný vězeň, který si mě vybral jako zpovědní vrbu. Nebral při tom v potaz, že mám v uších sluchátka, ba je možná považoval za naslouchátka, která jeho text zesílí.
Nejvíc jsem se ovšem káral za to, že jsem možná právě přišel o skvělý námět na novou knížku.

P.S.: Ptali jste se, proč jsem nekomentoval Kykynovu amnestii. Odpověď je snadná: pro mě je to veliká satisfakce. Nyní si osmdesát procent Čechů myslí, že Kykyna je ksindl. Já na to upozorňoval již několik let, ale nebylo mi nasloucháno. Jsem rád, že to teď možná konečně pochopili i ti, kteří se vždy poté, kdy jsem v nějakém svém příspěvku Kykynu pranýřoval, odloupli ze sekce „přátelé“.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)