Stage diving, čili kebulí do země

Včera (30. ledna) jsem byl v pražském klubu Roxy na koncertě kapely Asking Alexandria. Mimochodem je typickou ukázkou toho, že když promotér umí makat systematicky, udělá z kapely, na kterou při jejím prvním vystoupení v Praze přišlo sto lidí, formaci, která při třetí návštěvě (a to bylo právě včera) naplní klub Roxy.
Asking Alexandria i všechny tři předkapely byli skvělí. Radost mi ale udělal stage diving, tedy skok z pódia do davu pod ním. Ne že bych se přidal, to bych se nejdřív musel probojovat dopředu a na to jsem měl moc těžkou zimní bundu (sic!). Při pohledu na dychtivé skokany jsem si nicméně dovolil zavzpomínat na dobu, kdy se u nás stage diving prosazoval ztěžka, tedy začátek devadesátých let.
Tehdy to byl Tomáš Hajíček, zpěvák dodnes existující skupiny Krucipüsk, jenž v KC Vltavská statečně coby frontman stanul na kraji pódia a v naivní představě, že je publikum pod scénou dostatečně vyspělé a poučení, do davu skočil v dobré víře, že bude chycen a nad hlavami přátel odeslán zpět na pódium.
Skočil, leč publikum se polekalo a padajícím kilogramům raději uskočilo. Tomáš skončil na zemi a posléze v nemocnici, kde mu chirurgové na operačním stole rozflákané koleno smontovali několika lékařskými šrouby. Před pár lety mi říkal, že od té doby bezpečně pozná změnu počasí. A ty šrouby, když mu je vyndali a dali, měl na památku doma na polici.
Pak ale přijeli do Prahy Biohazard, a ti stage diving po lidech vysloveně vyžadovali. Jejich stage manager dokonce mladíkům a dívkám na pódiu ukazoval, jak mají skákat, aby neublížili sobě ani těm, kteří jim budou zachraňovat zdraví.
Na Asking Alexandria to pak byl úplně jiný level. Skokani šplhali na pódium, a když už mleli z posledního, ochranka jim pomohla nahoru a hned se postarala o to, aby dotyční skočili dolů a dostalo se tím pádem i na další. Ti pod pódiem ty padající způsobně chytali a všechno to mělo řád, bylo to skoro dokonalé.
A můj osobní kontakt se stage divingem? Nikdy jsem neskočil, ale jednou jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Při koncertu kapely Shelter na Rock for People (ještě v Českém Brodu) jsem se zrovna motal pod pódiem, když kdosi vylezl nahoru a skočil. Nevypočítal to dobře, a tak mi jeho teniska jebla o ksicht a roztrhla mi ret.
To nebyl konec. Zpěvák Ray Cappo ze Shelter se po chvíli rozhodl skočit do publika také. Jak si jej ale diváci pod scénou podávali, kdosi mu strhnul tenisku a on se zpět na pódium dostal bez ní. Pamatoval si, že jsem moderátor festivalu, a tak nedbal na můj roztržený ret a vyzval mě, abych řekl lidem, že chce tenisku zpátky, jinak už nebude zpívat.
Já si vzal jeho mikrofon a řekl jsem: „Přátelé, pan Cappo si přeje, abyste mu vrátili jeho botu. Takže, prosím, učiňte tak, aby mohl koncert pokračovat.“ Za pět vteřin jeho křusku kdosi hodil zpět. Cappo se ohnul, nasadil si ji na ponožku a jelo se dál.
A já ne a ne zastavit krvotok.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)