Vtip od Vaška Vávry

Při dnešním setkání v pražském Jazz Docku vyprávěl baskytarista Vašek Vávra vtip, který se mi docela líbil. Chce to i trochu představivosti, nicméně…

Rodiče se vrátí o víkendu domů nečekaně brzy. Když vstoupí do bytu, zaskočí je hluk, podivné zvuky z pokoje jejich syna a k tomu poměrně evidentní pravidelné svištění ran.
Vstoupí vystrašeni do synova pokoje a naskytne se jim pohled, který je ohromí. V televizi běží tvrdé porno a na válendě se svíjí jejich syn omotaný do igelitu, v hubě má zatrčený roubík, je celý zpocený, a v ruce, která je prostrčená skrz igelit, svírá bič, kterým se velmi razantně a v pravidelném rytmu šlehá do zad a vydává při tom zvuky vzrušení.
Otec se klidně podívá na vyděšenou matku a říká: „Tak tady asi vejprask nepomůže, co?“

Hraví Two Door Cinema Club roztančili bar

Severoirská čtveřice Two Door Cinema Club se českému publiku nezapomenutelně uvedla loni na Rock for People v Hradci Králové. To na ni nezapomnělo a její úterní koncert v pražském Lucerna Music Baru očekávalo s dychtivostí a přijalo s nadšením. Bylo vyprodáno a celý klub tančil.
Přestože se kapela pyšní přídomkem indie rock, v jejím zvuku je dost tanečních prvků na to, aby ihned dokázala diváky strhnout a následně je bez potíží dohnala k témuž, když třeba nálada v sále povadla. Ne že by těch okamžiků bylo příliš. Písničky z obou alb skupiny mají totiž přirozeně jásavý pilíř.
Ty z debutu Tourist History (2010) jsou v koncertním provedení natolik přesvědčivé, že dávají chuť k posluchačovu neutuchajícímu pohybu v bocích. Skladby z druhého alba Beacon (2012) sice až tak zřetelný tah nemají, pyšní se ale zajímavějšími aranžemi a formou se dotýkají i řady dalších hudebních vlivů.
Nejpodstatnější na tvorbě Two Door Cinema Club je hravost. Mají obdivuhodný dar přinášet v písničkách jasné melodie a ke kytarovému základu vkusně roubují elektronické pasáže. Přímočarost skladeb je mnohdy až punková, bez příkras a dostatečně promyšlená v aranžích tak, aby nepůsobila prvoplánově.
Co na tom, že zpěvák Alex Trimble občas intonačně zaváhal, když spolehlivé publikum jeho party s chutí přebíralo na svá bedra. Co na tom, že zejména ve skladbách z druhého alba jsou aranže leckde předvídatelné, když zvuk skupiny je semknutý a čitelný.
Two Door Cinema Club předložili vizitku kapely, která čerpá z inspirativní minulosti, aby dobře charakterizovala sílu ostrovní scény dneška, i s příjemnou popovou přilnavostí.
Mimochodem, i předskakující skupiny 1975 a Dog Is Dead se představily jako ty, které by před sebou mohly mít světlou budoucnost.

Two Door Cinema Club
Lucerna Music Bar, Praha, 26. 2. 2013
Hodnocení: 85%

(Tato recenze vyšla na serveru Novinky.cz 27. února 2013)

Možná už tuší, kde je popel Freddieho Mercuryho

Po jednadvaceti letech byl snad nalezen náhrobek Freddieho Mercuryho, bývalého zpěváka Queen. Deska s jeho jménem byla objevena na hřbitově Kensal Green Cemetery v západní části Londýna. Píší o tom britské noviny.
Někteří tvrdili, že Mercuryho popel byl rozprášen v Ženevském jezeře, podle dalších byl pochován ve svém rodném Zanzibaru, zpěvákův milenec Jim Hutton pak v roce 1994 řekl, že Freddieho popel byl uložen v Garden Lodge v londýnském Kensingtonu.
Na desce umístěné na náhrobku v Kensal Green Cemetery je napsáno „In Loving Memory of Farrokh Bulsara. Pour Etre Toujours Pres De Toi Avec Tout Mon Amour. M.“
Farrokh Bulsara je rodné jméno Mercuryho. V druhé části vzkazu se ve francouzštině praví: „Vždycky budu blízko tebe z celé své lásky. M.“ Tento vzkaz může být prý buď od některého z Mercuryho milenců, nebo od Mary Austinové, blízké Mercuryho kamarádky.
Na desce jsou rovněž data 5. září 1946 – 24. listopadu 1991. Odpovídají datům narození a úmrtí zpěváka.

Pure Love jsou čistý rock

Za novým jménem Pure Love jsou dvě výrazné osobnosti hardcorepunkové scény – britský zpěvák Frank Carter a americký kytarista Jim Carroll. Ten první odešel v roce 2011 ze své formace Gallows a spojil se s tím druhým, mužem, jenž svou hrou zdobil svižné písně kapel The Hope Conspiracy či Suicidal File.
Anthems je jejich první společné album, a rozhodli se na něm vzdát hold lásce. Nejde o žádné bolestínské texty a balady s jednoduchým kytarovým motivem. Je to plnokrevné rockové dílko, na kterém hrají prim melodická linka a syrový kytarový přednes.
Tandem si do studia na realizaci desky pozval i jiné muzikanty, leč pod názvem Pure Love zůstává evidován jen on. Přestože je leckdy až nápadné, jak jsou některé melodické linky v písničkách povědomé, Bury My Bones, Beach Of Diamonds nebo Riot Song jsou utěšené tutovky fungující na první poslech.
Tvorba kapely Pure Love je čistý rock tak, jak by mohl v současné době vypadat ve své aktuální podobě se všemi odkazy k minulosti, které si doba žádá.

Pure Love: Anthems
Universal Music, 36:46
Hodnocení: 75%

(Tato recenze vyšla v deníku Právo 20. února 2013)

Sebevědomí skupiny Kryštof je na místě. V pátek vyvrcholilo její turné

V dvanácti a půl tisícem diváků naplněné pražské Tipsport Areně skončilo v pátek večer koncertní turné skupiny Kryštof nazvané Inzerát 2013. V mnoha ohledech bylo výjimečné. Korunovalo také dosavadní kariéru kapely, která kdysi dávno vůbec nevypadala na to, že jednou hravě vyprodá čtyři velké sportovní haly za sebou.
Musí mít ale Richard Krajčo, frontman skupiny, vysoké sebevědomí, když hned s první písničkou na pódiu prohlásí, že by byl rád, kdyby byl následující koncert pro přítomné diváky ten nejlepší, jaký od české kapely viděli. Na jednu stranu čiší z těch slov pořádná porce sebedůvěry, též ale rafinované podsouvání hodnocení večera.
Sebevědomí Kryštof je nicméně na místě. Není totiž škodlivé, a na poli pop music je veskrze potřebné. Kdyby se ho nedostávalo, nikdy by tahle ostravská parta nedošla tak daleko, kam v této zemi dokráčela. A před tím je třeba smeknout.
K tomu, aby mohla absolvovat tak velkorysé a na naše poměry monstrózně vypravené turné, musela v předešlých letech vynaložit spoustu autorské píle, mezilidské tolerance a schopnosti proměnit v prvopočátku možná až drzé nápady v realitu.
Jistě, po loňském koncertu skupiny Coldplay na Slavii v Praze už konfety padající v obrovském množství na vlasy i ramena diváků tolik nadšeného halekání nevyvolají. Ani červené a bílé nafukovací balónky, které technici Kryštof v půli vystoupení uvolnili ze sítě zavěšené pod střechou haly a nechali diváky, aby si s nimi jednoduše hrály, nebyly nic převratného. Možnost využít to a nabídnout fanouškům jako pastvu pro oči je ale neodolatelná. Tím spíš, když v případě barevné pódiové show tyhle téměř až kýčovité výstřelky vždy fungují naprosto skvěle a oči diváků radostí nad tím zážitkem leckdy až slzí.
Aby se turné nadité mnoha jednoznačnými hity (kolik kapel to u nás může říct?) a promyšlenou doprovodnou vizuální složkou mohlo uskutečnit, musel Kryštof před lety také pochopit, že volné či pomalé skladby mohou v delším bloku posluchače snadno ukolébat a docela klidně by se u nich mohla dostavit nežádoucí nuda. A tak se do jeho repertoáru, ruku v ruce s rostoucím životním optimismem dvorního autora Krajča, začaly vkrádat i svižnější kousky. Takové, které na právě skončené koncertní sérii fungovaly jako „posunovači“ děje i „nakopávači“ pozornosti publika.
Kapela mohla tančit s diváky, protože její současný koncertní blok vykazuje slušnou porci veselí, tedy toho, co rockový střední proud dělá smysluplným stejnou měrou, jako písničky volné či vysloveně smutné.
Kryštof dnes vlastně disponuje repertoárem, který svým obsahem a formou velkorysou koncertní podívanou vyžaduje. Z klubové kapely se zdravými ambicemi se stala halová úderka, jež se naučila na pódiu žít (ačkoliv to někdy působí trochu křečovitým dojmem, jako by se leckdy zejména dechařům po scéně moc štrádovat nechtělo) a koncert spojila s – v dobrém smyslu slova – estrádními prvky. Kdo pak na scénu kvůli absenci několika centimetrů ve své výšce nedohlédl, k dokreslení atmosféry mu vystačila projekce na zadní stěně pódia. Co do atmosféry koncertu na ní proběhlo vše nutné.
Přičteme-li, že Krajčo v posledních letech vyrostl jako zpěvák a nadto je v pozici, kdy si může dovolit při vystoupení i delší čas nezpívat, neboť to publikum udělá za něj, výsledkem všech dosavadních aktivit Kryštofa je zhmotnělá radost ze života a pozitivní energie, které ze scény hezky bok po boku prýští. Ideální stav pro každou kapelu. Tím spíš, když tahle ještě s chutí vymýšlí, kterak koncerty oživit, osvěžit, proměnit či vylepšit. Nechce se opakovat, byť je to mimořádně těžké. Ano, byl to neobyčejný koncert.
A příchod Jaromíra Nohavici na pódium podotkl třeba to, že se dvě generace českých písničkářů-básníků spojily, aby si vzájemně vzdaly poctu a prokázaly úctu. Dlouho nebylo na českém halovém koncertu tak hlučno a radostno, jako když se Nohavica objevil při skladbě OstravSKA balada na pódiu a stal se součástí Kryštofa (jenž ho pak znamenitě doprovodil ve třech dalších písních). Pražské publikum dokonce ve zdraví a s úsměvem uneslo i to, že si z něho ostravské duo Krajčo – Nohavica hned několikrát tak trochu vystřelilo.
A ještě jeden vedlejší efekt páteční koncert měl. Přeskakující Krajčův objev, havířovská skupina Nebe, překvapila hned dvakrát. Nejdřív když na úvod večera bez problémů zvládla svými melodickými písničkami „uhrát“ velké pódium i s moly do diváků, podruhé když spolehlivě doprovodila Američana IDO vs. The World a jeho písničkářské mluvě vtiskla lehkou rockovou tvář.

Kryštof
Tipsport Arena, Praha, 22. 2. 2013
Hodnocení: 80%

(Tato recenze vyšla 23. února na Novinkách.cz)

Jak bezmála dvacetiletý mladík Kryštof naflákal starému remcalovi

Je přirozené, že se každá skupina na světě snaží neustále jakkoliv vyvíjet a posunovat. Dílem proto, že by po dvaceti letech existence nebylo pro divákovy smysly milé, kdyby vyhlížela stejně jako na startu, velkým dílem i kvůli tomu, že je to přirozená lidská potřeba, tedy i potřeba muzikantů.
Je jasné, že ne všem se to daří podle představ. Pokud bych ale měl jmenovat kapelu, jíž se to vede bezezbytku, pak je to Kryštof. V pátek večer ukončil své turné k albu Inzerát v pražské hokejové hale na Výstavišti a já se odebral jej při tom doprovázet, neboť jsem slyšel, že koncerty onoho turné stojí za vidění.
Po dvanácté hodině polední jsem si vyzvedl akreditaci přímo v hale, a když už jsem byl uvnitř a při cestě z produkce samozřejmě zabloudil, omrknul jsem přípravy. Je to pro mě vždy kouzelné: na ledové ploše to vypadá jako na staveništi, nejrůznější díly pódia a přilehlých konstrukcí se tváří, jako by k sobě vůbec nepatřily, a přitom to jsou bratři a sestry, a mezi nimi pobíhá parta zručných řemeslníků, techniků i mistrů zvuku či obrazu, kteří se narodili mimo jiné proto, aby byli ten den v hokejové hale a sloužili Kryštofovi.
Pohled na ten frmol mě tradičně nabudil potřebnou skepsí. Ano, na koncerty, od nichž se očekává velký zážitek, chodím pravidelně nedůvěřivě naladěn, to abych mohl bez bolestivých psychických veletočů zaujmout stanovisko kritika, o kterém se v devadesátých letech mluvívalo jako o zlém muži a Maťo Ďurinda z Tublatanky mu chtěl rozbít hudbu (a jistě byli i další, ti to ale umně tajili).
Na mnohých koncertech mi vadívá všechno a remcám (jsem přece, sakra, kritik, ne?). Štve mě fronta u vchodu, fronta u dámských záchodků (byť se mě týká jen okrajově), smrádek na záchodcích pánských (a to se mě fakt týká), davy lidí, dlouháni přede mnou, dlouháni za mnou i hlučný zájezd z Posedlé Lhoty, který huláká jako tam u nich na lesy.
A tak musel v pátek na mě, starého remcala, nastoupit Kryštof, aby mi zavřel pusu. Šlo mu to neuvěřitelně ladně. Když při druhé skladbě vypálil mezi přítomný lid statisíce konfet, napadlo mě, že už jsem to viděl. Třeba na Coldplay loni v září, anebo v menší míře na Charlie Straight. Jenomže když jsem pak otočil oči ke střeše haly a viděl tu spoušť, bylo to prostě hezké.
Červené a bílé nafukovací balónky jsem také zprvu považoval za kýč jako Brno (omlouvám se do jihomoravské metropole, je to pitomá nadsázka). Jakmile ale dopadaly na lebky a ramena diváků, vloudil se mi do tváře úsměv. Také jsem spočítal, že z obrovského množství balónků jich pět nebohých zůstalo zaháknuto v síti a byly odsouzeny nesetkat se s teplou lidskou dlaní, nýbrž prostoduše dříve nebo později bez užitku prasknout. Bylo mi jich líto, a to by kritik řešit neměl.
Když Richard Krajčo uvedl, že v klipu k písničce Zatančím budou fanoušci i známé osobnosti hopsat, chystal jsem se na to, že to bude hloupé. Na obrovské projekční ploše za pódiem se ale v rytmu písničky vlnili Miroslav Donutil, Xindl X s prckem, Libor Bouček, Albert Černý a další figury a figurky, a bylo to legrační.
Myslel jsem si, že mi bude vadit Krajčova horší koncertní intonace. Kryštof ale má své fanoušky oddané, a oni některé party vzali za zpěváka, protože se to tak při koncertech dělá. Domníval jsem se, že kapela „neuhraje“ velké pódium a tři mola, nicméně ona to zvládla levou zadní.
A tak se nedůvěra pozvolna vytrácela, já se vlnil ve ztučnělých bocích spolu s ostatními a bez mučení přiznávám, že když na pódium vplul Jaromír Nohavica a hala vybuchla nadšením, a když pak zpíval krásnou Mám jizvu na rtu za skvělého doprovodu kluků z Kryštof, nebyl jsem štonc zadržet slzy.
Skoro dvacetiletý kluk Kryštof dal starému remcalovi lekci. Odnesl jsem si z ní třeba vědomí, že kdyby někdo z lidí kolem zase někdy říkal, že něco nejde, měl by přestat mluvit a vzít si příklad z kluků z Havířova. Říkají si Kryštof a v českých poměrech došli daleko, předaleko za hranice svého města i svých starých snů.

Našli nejméně sexy herečku. Všichni ji známe

Volit nejvíce sexy ženu, muže, zpěvačku, zpěváka, herečku, herce, popelářku nebo jaderného fyzika je poměrně běžná věc. Takových anket jsme si jistě všichni užili mnoho. Když jsem pobýval na střední škole, volili jsme například nejvíce sexy vychovatelku na internátě. Než jsme se nadáli, vyplivl nejlepší matematik z nás výsledky a nám klesla brada. Vyhrál vychovatel – imponoval nám jeho knír, ale přiznali jsme si to až prostřednictvím této ankety. No, byli jsme divná parta.
Není příliš obvyklé hledat nejméně sexy muže, ženu, popelářku nebo jadernou fyzičku. Hlasující v anketě portálu MenKind.co.uk to ale udělali a vyhlásili nejméně sexy herečku Hollywoodu.
Stala se jí dobře známá Kristen Stewart. Dvaadvacetiletá hvězda upírské ságy Twilight, která se loni zviditelnila i storkou nevěry s režisérem Rupertem Sandersem, podle uvedené ankety přitahuje muže ještě méně, než o pětadvacet let starší Sarah Jessica Parker, která skončila druhá, či Lindsay Lohan, na níž se hmatatelně podepsaly problémy s alkoholem a drogami.
Mluvčí serveru MenKind.co.uk uvedl: „Naše anketa je fascinujícím pohledem především do mysli britských mužů. Ukázala, že přitažlivost je mnohem víc než vzhled hereček. Z naší ankety například vyplývá, že muže odpuzují výbušné a náladové herečky, stejně tak ledové královny. A též nechtějí koukat na nezdravě vyzáblé hvězdičky.“
Jakpak by asi dopadla anketa o nejméně sexy herečku českého filmu? Že by Bohdalka, přívěšek všech prezidentů?

Top 10
1. Kristen Stewart
2. Sarah Jessica Parker
3. Lindsay Lohan
4. Denise Richards
5. Kirsten Dunst
6. Mischa Barton
7. Hilary Swank
8. Lucy Liu
9. Tilda Swinton
10. Uma Thurman

A abyste věděli, o koho jde:

http://www.youtube.com/watch?v=mNYMcgvqKdQ

Ztišení Nicka Cave

Od vydání Dig, Lazarus, Dig!!!, minulého alba Nicka Cave a kapely The Bad Seeds, uplynulo sice pět let, nicméně australský všeuměl, jedna z nejzajímavějších uměleckých osobností posledních třiceti let, se po tu dobu neválel u moře.
Nahrál album s projektem Grinderman, absolvoval s ním koncertní turné, vydal knihu, psal filmové i divadelní scénáře a hostoval na albech jiných.
Už první poslech v pondělí vydaného počinu Push The Sky Away, patnáctého v diskografii Nicka Cavea & The Bad Seeds, signalizuje změnu v protagonistově práci. Zatímco deska Grinderman 2 (2010) přinesla syrový rock’n’roll jdoucí ve zvuku až na pomyslnou dřeň, novinka nabízí ztišení.
Je to sbírka devíti melancholických balad postavených na minimalistickém a repetitivním přednesu i zvuku. Je to v podstatě uvolněné blues s výraznými houslovými party Warrena Ellise, zvukem piána a mručivým přednesem Cavea. Ten jako obvykle nedbá na intonaci a upřednostňuje dramatičnost vyprávění.
Všechno je promyšlené, od první do poslední skladby není slyšet ani náznak hudebního šílenství, naopak vše plyne utěšeně a pomalu. Dokonce tak pomalu, že se hned za polovinou stává album monotónní až bezbarvé.
Jako by písničky vznikaly brzy ráno, kdy je autor ještě unavený po hodinách spánku a na denní frmol si ledva zvyká. Cave a jeho posádka se nebojí vytáhnout v podstatě nijak melodické instrumentální základy, na nichž frontman přednáší o své životní filozofii.
Opře se i do pop kultury, to když se například v písničce Higgs Boson Blues objeví postava Hannah Montany, v protikladu k Robertu Johnsonovi a třeba Luciferovi. V textech tradičně nechybí sexualita a temné stránky lidského chování.
Nick Cave svým novým počinem nepřekvapil. Přinesl kolekci, která vzhledem k jeho minulosti musela být taková, jaká je. Tichá, temná a hudebně alternativní. Divoké období má na pár let za sebou.

Nick Cave & The Bad Seeds: Push The Sky Away
Bad Seeds Ltd., 42:40
Hodnocení: 70%

(Tato recenze vyšla v deníku právo 21. února 2013)

Špatné časy v Kocourkově a domácí úkol

Za posledních dvacet let jsme si zvykli na to, že v České republice, Čechy důvěrně přezdívané Kocourkov, je možné opravdu všechno. Zmrdi se rekrutují z řad obyvatelstva, vystoupají po schodech vzhůru, lid jim každé čtyři roky dá ve volbách povolení krást a mrzačit stát, kdejaký pomatenec i sochař se na tom přiživuje a v rámci svého antikomunistického aktivismu kamarádí s největšími ksindly, ministr financí mimoděk pronese, že v roce 2002 už měli kmotři spolehlivě nakradeno, lékaři si nechají platit za vymočení do šampusky z plastu, ale chtěli by víc, potraviny jsou z mnoha procent jedovaté, ale daně je třeba platit, jinak vám ve vězení natrhnou prdel.
Možná to není Kocourkov, spíš žalostný rozvojový stát, ve kterém počítače sešroubovaní v Číně (s logem nadnárodního koncernu) slouží tomu, aby jedni masturbovali nad novou animovanou hrou za dva litry, ve které se pěkně transparentně zabíjí, a po venku poletovaly nejkrásnější holky planety a neměly kde hlavu složit. Našli bychom jistě pro takové místo dobré pojmenování, ale už se nějak nedostává slušných výrazů. Tím spíš, když je víc a víc zřejmé, že dožít se důchodu v Kocourkově neradno.
Aktuálně jsou zpravodajská média zaplavena špínou, kterou by nevymyslel ani ten nejlepší scenárista pro svůj idiotský oscarový film. A kdyby to vymyslel, recenzenti by mu umyli zadnici s argumentem, že je to vykonstruované.
A tak se brodíme morálním bahnem v zemi, kde dodavatel elektřiny ČEZ odírá nejenom Čechy, ale zkouší to i jinde, na Albánce a Bulhary. Bulhaři se ale ozvali a tamní vláda chce ČEZ poslat k čertu. Naše vláda ne, nejsou v ní žádní Bulhaři.
Stejné vládě je šumafuk, že ve Frenštátu pod Radhoštem psychopat vypustil plyn do chodby a zavraždil pět lidí, což avizoval dávno předem. Policii to však bylo evidentně jedno, byť měl být ten cvok už dávno spoután a zazděn někde za městem. Nechápu, proč se musí čekat na to, až psychopati někoho usmrtí, aby se teprve potom začalo přemýšlet nad tím, co s tím. A aby se nakonec nic nevymyslelo a čekalo se, jestli se to náhodou nestane příště.
V tomhle Kocourkově prezident Kykyna vymýšlí pro sebe rozlučkový koncert, na který mu slušní lidé kašlou tak, jako on kašlal na ně. A protože má vítr a má se rád, zajistil si z koncertu přenos v televizi, ale s hodinovým zpožděním, to aby se mohly vystřihnout pasáže, v nichž si třeba někdo z hostů dovolí říct, že Kykyna je kretén.
Žijeme v Kocourkově, kde Nejvyšší správní soud vyhlásí, že budoucí prezident Zeman při kampani lhal, ale že je to všechno v pořádku a prezidentem bude. Tak to tady přece chodí, prasata mají zelenou a soud jim jejich činy milerád posvětí. Ideální příklad pro české děti. Vlastně ne, jejich učitelé je přece nesnášejí, tak jim nic neřeknou. Plodí blbce.
Tahle země je nemocná. Tváří se jako pupek světa, ale ve skutečnosti je na jeho druhém konci a ještě hnisá. Hledáme slušné a chytré lidi, kteří ji vyléčí. To je náš největší úkol. Domácí úkol.

Je to ksindl, takže v pohodě

„Nejvyšší správní soud nevyhověl žádné ze 109 stížností na prezidentské volby, i když připustil porušení zákona ze strany Miloše Zemana a jeho týmu. Jejich fauly ale prý nebyly takové, že by dokázaly ovlivnit výsledek voleb. Zvolení Zemana prezidentem proto platí.“
Tolik oficiální zpráva. Přičteme-li k tomu, že když se vařila voda v kotli na ty, kteří při sbírání podpisů pro prezidentskou volbu podváděli, ministerstvo vnitra oznámilo, že je to v pohodě, protože podváděli všichni. Někteří ale přece jenom podváděli méně, a tak nedosáhli kýženého počtu podpisů, tím pádem měli popotahovačky a chudák Okamura do boje nakonec vůbec nemohli, i když by byl prezidentem strašně rád. Zeman tehdy přirozeně prošel, měl podpisů dost.
Podtrženo a sečteno: novým českým prezidentem je takový malý žalostný ksindlík. Čecháček k pohledání. Hurá s ním na známky.
Chodím na oběd na jedno místo v Praze 2. Dnes odpoledne jsem u spolustolovníků vyslechl hovor. Muž číslo 1 sděloval muži číslo 2, že ho ten divný chlapík u kasy okradl o pět korun. „Jestli dobře počítám, tak pětapadesát plus sedmnáct je dvaasedmdesát, ne sedmasedmdesát. Okradl tě.“ Druhý muž přitakal a mávl nad tím rukou. Ten první ale pokračoval: „To by si ke mně nedovolil. Zkusil mě párkrát natáhnout taky, tak jsem mu řekl, že mu rozbiju hubu. No, a od tý doby je pokoj. Měl bys jít a říct mu to taky.“
Napadá mě, jestli bychom tohle neměli říkat našim žalostným ksindlíkům. Někdy totiž tahle výsostně chlapská slova zatraceně fungují.