Jak bezmála dvacetiletý mladík Kryštof naflákal starému remcalovi

Je přirozené, že se každá skupina na světě snaží neustále jakkoliv vyvíjet a posunovat. Dílem proto, že by po dvaceti letech existence nebylo pro divákovy smysly milé, kdyby vyhlížela stejně jako na startu, velkým dílem i kvůli tomu, že je to přirozená lidská potřeba, tedy i potřeba muzikantů.
Je jasné, že ne všem se to daří podle představ. Pokud bych ale měl jmenovat kapelu, jíž se to vede bezezbytku, pak je to Kryštof. V pátek večer ukončil své turné k albu Inzerát v pražské hokejové hale na Výstavišti a já se odebral jej při tom doprovázet, neboť jsem slyšel, že koncerty onoho turné stojí za vidění.
Po dvanácté hodině polední jsem si vyzvedl akreditaci přímo v hale, a když už jsem byl uvnitř a při cestě z produkce samozřejmě zabloudil, omrknul jsem přípravy. Je to pro mě vždy kouzelné: na ledové ploše to vypadá jako na staveništi, nejrůznější díly pódia a přilehlých konstrukcí se tváří, jako by k sobě vůbec nepatřily, a přitom to jsou bratři a sestry, a mezi nimi pobíhá parta zručných řemeslníků, techniků i mistrů zvuku či obrazu, kteří se narodili mimo jiné proto, aby byli ten den v hokejové hale a sloužili Kryštofovi.
Pohled na ten frmol mě tradičně nabudil potřebnou skepsí. Ano, na koncerty, od nichž se očekává velký zážitek, chodím pravidelně nedůvěřivě naladěn, to abych mohl bez bolestivých psychických veletočů zaujmout stanovisko kritika, o kterém se v devadesátých letech mluvívalo jako o zlém muži a Maťo Ďurinda z Tublatanky mu chtěl rozbít hudbu (a jistě byli i další, ti to ale umně tajili).
Na mnohých koncertech mi vadívá všechno a remcám (jsem přece, sakra, kritik, ne?). Štve mě fronta u vchodu, fronta u dámských záchodků (byť se mě týká jen okrajově), smrádek na záchodcích pánských (a to se mě fakt týká), davy lidí, dlouháni přede mnou, dlouháni za mnou i hlučný zájezd z Posedlé Lhoty, který huláká jako tam u nich na lesy.
A tak musel v pátek na mě, starého remcala, nastoupit Kryštof, aby mi zavřel pusu. Šlo mu to neuvěřitelně ladně. Když při druhé skladbě vypálil mezi přítomný lid statisíce konfet, napadlo mě, že už jsem to viděl. Třeba na Coldplay loni v září, anebo v menší míře na Charlie Straight. Jenomže když jsem pak otočil oči ke střeše haly a viděl tu spoušť, bylo to prostě hezké.
Červené a bílé nafukovací balónky jsem také zprvu považoval za kýč jako Brno (omlouvám se do jihomoravské metropole, je to pitomá nadsázka). Jakmile ale dopadaly na lebky a ramena diváků, vloudil se mi do tváře úsměv. Také jsem spočítal, že z obrovského množství balónků jich pět nebohých zůstalo zaháknuto v síti a byly odsouzeny nesetkat se s teplou lidskou dlaní, nýbrž prostoduše dříve nebo později bez užitku prasknout. Bylo mi jich líto, a to by kritik řešit neměl.
Když Richard Krajčo uvedl, že v klipu k písničce Zatančím budou fanoušci i známé osobnosti hopsat, chystal jsem se na to, že to bude hloupé. Na obrovské projekční ploše za pódiem se ale v rytmu písničky vlnili Miroslav Donutil, Xindl X s prckem, Libor Bouček, Albert Černý a další figury a figurky, a bylo to legrační.
Myslel jsem si, že mi bude vadit Krajčova horší koncertní intonace. Kryštof ale má své fanoušky oddané, a oni některé party vzali za zpěváka, protože se to tak při koncertech dělá. Domníval jsem se, že kapela „neuhraje“ velké pódium a tři mola, nicméně ona to zvládla levou zadní.
A tak se nedůvěra pozvolna vytrácela, já se vlnil ve ztučnělých bocích spolu s ostatními a bez mučení přiznávám, že když na pódium vplul Jaromír Nohavica a hala vybuchla nadšením, a když pak zpíval krásnou Mám jizvu na rtu za skvělého doprovodu kluků z Kryštof, nebyl jsem štonc zadržet slzy.
Skoro dvacetiletý kluk Kryštof dal starému remcalovi lekci. Odnesl jsem si z ní třeba vědomí, že kdyby někdo z lidí kolem zase někdy říkal, že něco nejde, měl by přestat mluvit a vzít si příklad z kluků z Havířova. Říkají si Kryštof a v českých poměrech došli daleko, předaleko za hranice svého města i svých starých snů.



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)