Ještě ten rozhovor: Slash – Grammy nemají uznání pro rock

K předešlému článku se sluší doplnit i rozhovor, o který šlo. Zde je, autorem je Šárka Hellerová.

Sledoval jste před dvěma dny předávání cen Grammy?
Byl jsem už v Praze a připravoval se na koncert, tak jsem jim velkou pozornost nevěnoval. Pro chlápky, jako jsem já, je to ale vždycky dokonalé svědectví o tom, co je s hudbou špatně. Grammy jsou jen pop music, není na nich absolutně žádné uznání pro rockovou hudbu. Jak to jen říct? Je to čistá politika nahrávacích firem. Jde o hranost v rádiích a prodeje. O tom jsou Grammy.
Když už se uděluje nějaká cena rock’n’rollu, nedostane se to do televize, ale odsunou to stranou. Jsem nicméně rád, že jednu cenu letos dostali Halestrom. Mám je rád.

Je o vás známo, že skládáte i na cestách. Letos jste na turné zatím necelé dva týdny. Už jste si zaznamenal nějaké nové nápady?
To každopádně. Něco si nahraju téměř každý den. Když se pak vrátím domů, všechno si projdu a něco z toho vyberu. Také si ty nápady hraju na zvukových zkouškách před koncerty a rovnou je s kapelou rozvíjíme. Myslím, že zrovna první singl z alba Apocalyptic Love začal vznikat právě takovým způsobem.

Často říkáte, že vzít kytaru a hrát živě je pro vás ta nejpřirozenější a nejsnadnější věc na světě. Co je pro vás na vaší práci naopak nejtěžší?
Popravdě řečeno, koncerty jsou na turné pro mě vlastně to jediné zajímavé. Snad všechno ostatní je náročné. Dvanáctihodinové cesty v autobuse, každodenní zapisování v hotelu, čekání na letištích. Nestěžuju si, mám tenhle způsob života rád, ale není to ta nejzábavnější věc, která by se dala dělat. Nevšednost toho všeho vyprchá s první deskou. Ale stojí to za to.
Miluju publikum, a hlavně miluju hrát mu naživo. Baví mě i nahrávat, ale je to jen prostředek k tomu, aby se člověk dostal na pódium.

Nahrajete příští album opět s Mylesem Kennedym, který hostoval již na vaší první eponymní sólové desce a nahrál jste s ním celé aktuální album Apocalyptic Love?
Ano, už na novém materiálu pracujeme. Bude nejen s Mylesem, ale se všemi kluky z Apocalyptic Love. Myles je poměrně známý, ale ne zas tolik na velkých pódiích. Já ho třeba dlouho neznal. Když jsem ho poprvé slyšel, hned jsem byl okouzlen jeho talentem a hlasem.
Je trochu jiný, než většina současných rockových zpěváků. Překvapil mě, a když jsem ho potkal, lidsky jsme si hned sedli. Nahráli jsme spolu dvě písničky už na mé první sólové album. Požádal jsem ho, aby se mnou jel na turné a on byl jednoduše úžasný. Řekl jsem si, hrome, s tímhle klukem bych měl natočit celé album. Stejný příběh se váže k baskytaristovi Toddu Kernsovi a bubeníkovi Brentu Fitzovi, vybral jsem si je skvěle.

Během své kariéry jste spolupracoval s mnoha věhlasnými muzikanty. Chtěl byste se s někým z nich znovu setkat na pódiu?
Já o tom takhle nepřemýšlel. Nikdy jsem to tak nedělal. Děje se to přirozeně, takže nemám žádný plánovaný projekt nebo tak něco. Ono se něco zase tu a tam objeví.

Na hudební scéně jste od osmdesátých let. Považujete některou dekádu za obzvlášť zásadní pro rock’n’roll?
Všechno včetně současnosti je skvělé. Padesátky byly v pohodě, šedesátá léta jsou klasika, samozřejmě sedmdesátá léta byla také bezvadná. Osmdesátky, no dobře, osmdesátky jsou pro mě trochu výjimečné. Bylo to velké. Nemyslím, že by to byla nejlepší léta obecně, ale něco dobrého tenkrát vzniklo. A začátek devadesátek byl perfektní. Rock’n’roll neměl vyloženě slabé období.

Kteří kytaristé pro vás byli historicky nejinspirativnější?
Těch je mnoho. Je ale fakt, že většina z nich hrála už před pěknou dobou. Není moc nových kytaristů, z kterých bych byl nadšený. Začal bych někde u Keitha Richardse a Jimmyho Page. Pak je tu Jeff Beck a John Lennon, B. B. King a Albert King, Angus Young a Joe Perry a Joe Walsh nebo Eddie Van Halen. Mohl bych pokračovat dál a dál. Všichni tihle chlápci na mě měli velký vliv. Potom bych ale čím dál víc zacházel k jménům, která nikdo nezná.

Jen do toho. Třeba byste mohl jmenovat někoho z těch pár mladých kytaristů, ze kterých jste nadšen?
Derek Trucks. Je celkem dost uznávaný mezi kytaristy, ale jinak podceněný. Moc lidí ho nezná, a je to škoda. Je v pohodě. Vlastně si myslím, že dneska jsou kytaristi obecně dost podceňovaní. Lidem je jedno, kdo kytary na album nahrál. Je to ale přece integrální součást hudby, mělo by je to zajímat.

Na koncertech hrajete i písničky Guns N’Roses. Je těžké vybrat ty, které zazní?
Ani ne, hraju jenom některé z alba Appetite for Destruction. To je mé nejoblíbenější období z téhle éry.

(Tento rozhovor vyšel již na serveru Novinky.cz, a to 12. února 2013)



Přidat komentář

(Povinné)
(Povinné)
(Povinné)